Stopaři

trochu úlet

Jel ve svém fordu skoro osmdesátkou. Tmavý lak se leskl ve slunci a odrážel se po zahnutých plochách nové kapoty. Světlomety se zlověstně mračily a dávaly vozidlu podivný agresivní výraz. V zatáčkách pneumatiky syčely jako rozlobené kobry.
Přeřadil.
Vozidlo se zhouplo, nabralo na otáčkách a zrychlilo.
Miloval projížďky ve svém vozidle. Jezdil si jen tak po dálnicích, aby sebe i motor trochu provětral. A dnes tomu nemělo být jinak.
110 ... 112 ... 115 kilometrů za hodinu.
Zase dostal ten podivný svíravý pocit v hrudi. Řadící páku strnule stiskl, ale nepohnul jí.
Z otevřených oken na něj doléhal letní vzduch. Teplo venku jej sekalo do tváře a pálilo jej. Jemu to ale nevadilo. To nebylo to, co ho tížilo. Zase tu byl Ten hlas...
Chvíli co chvíli mžoural do slunce nad ním - svítilo mu přímo do obličeje a i přes sluneční brýle to bylo dost nepříjemné.
Zavřel oči.
**
Tu dívku ani neznal. Zastavila jej na ´51 a zeptala se jestli jede směrem na Sheldon. Na souhlas přikývl a pokynul jí ať si nastoupí. Na zadní sedadlo pak s žuchnutím dopadl její těžký batoh, zatímco ona si sedla vedle něj. Byla pěkná, moc se mu líbila, to nepopíral. Ale On měl jiný plán. To On za všechno může.
Sakra, zas Ten hlas ... Ten jeho hlas - hlas v jeho hlavě, co mu napovídá tak hrozné věci. Když sjíšděli na odbočku z ´51 směrem k Sheldonu, otočil to směrem k lesu.
Jí se to samozřejmě nelíbilo, stejně jako jeho naléhání, aby vystoupila. Když nechtěla, ukázal jí nůž ukrytý pod sedadlem. Ostří se chladně zalesklo a ona neviděla jiné východisko než dělat to, co jí řekl.
Šla s ním. Bála se znásilnění, ale o to Jemu nešlo. Chtěl krev.
A tak ji uděřil pěstí do obličeje a když spadla na záda do spadaného chrastí, obkročmo se na ní posadil, zdvihl nůž a jedním máchnutím jí proťal hrdlo.
Z rány na krku vytryskl gejzír rudé krve, potřísnil mu obličej a Jemu to dělalo dobře. Šklebil se a smál. Smál se ...
**
Znovu otevřel oči.
Stalo se to před týdnem, a podle toho co říkali noviny a televize, je policie bezradná. Stejně, jako už týden před tím, a další týden před tím. Sheldon je ukryt v písčité krajině, a tak se tu stopy po vozidle hodně rychle ztratily.
V jeden okamžik dokonce hlasu ve své hlavě skládal úctu. Nikdy na Něj nepříjdou říkal si.
Nikdy, nikdy...
Při stočtyřiadvaceti kilometrové rychlosti začal přibržďovat. Všiml si výjezdu z dálnice a sjel na kamenitou cestičku. Jeho oči se zájmem sledovaly okolí cesty. Vždy tu postávali stopaři a Jeho trochu zneklidňovalo, že tu nikdo není.
Přeči, SAKRA, nedali na slova policie - nestopujte !
Zatraceně, jak Ho to naštvalo. Rozzuřil se skoro k nepříčetnosti. Rukou mlátil do volantu a surově syčel, skoro jakoby chtěl z nosu začít vypouštět páru. Otočil volantem a v rychlosti vyjel na další zapadlou silničku, která vedla na jednu z hlavních silničních tepen Iowy.
Stromy kolem vozidla nenávistně švihaly do skel, jako by jej chtěly odradit od toho hrůzného činu, který chtěl znovu spáchat. Slunce, nyní zakaboněné za šedými mraky, sesílalo skrze nadýchané kupy zlaté linie a kužely světla - Bůh tě vidí ... řekl si v duchu.
On nic neříkal - hledal další oběť, další krev.
**
Frank Warden - bývalý člen právnické společnosti Silkman a spol. Pracoval pro společnost dobrých sedm let. Byl ve své práci skvělý. Na triku měl snad pouhé dvě prohry z 94 soudních přelíčení. Snažil se být ale ještě lepší. Stal se vlastníkem 38% akcií společnosti a tím i jedním ze tří právoplatných vlastníků.
Jeho život se změnil po smrti jeho syna a manželky při automobilovém neštěstí. Jackie, jeho překrásná zesnulá polovička, jela s Jeremim, jeho milovaným laskavým synkem (tříletým andílkem), z oslavy kterou společnost pořádala k příležitosti nabytí jeho 38% akcií. Jela podnapilá a v jedné z nepřehledných zatáček u výjezdu na státní silnici mezi Dakotou a Iowou přehlédla stopaře. Nebyla ještě taková tma, ale ona ho přesto přehlédla. Ve chvíli, kdy jej zaznamenala u silnice už bylo pozdě. Strhla volant prudce doprava, vozidlo se ve smyku otočilo téměř o 180° a přepadlo ze strmého srázu mezi stromy a o jeden se rozlomilo ve dví. Vozidlo neexplodovalo, tedy alespoň né okamžitě. Ten stopař ještě slyšel ženský bolestný křik. Lapala po dechu a prý i plakala - ještě před koncem prý křičela Frankovo jméno... Pak prý najednou svět ztmavl a ochladil - přišla exploze. To mu ještě stačil ten stopař říci, než jej několika ranami srazil k zemi a zmlátil jej do bezvědomí.
Ta exploze byla sžíravá a rozohněná. Pálila stromy, vzduch i křičící tělo jeho ženy. A on byl najednou sám, hrozně sám. Cítil, tušil ba dokonce i věděl, že jej opustil i Bůh, ve kterého věřil. Andělé strážní jeho manželky a syna si nejspíš zrovna odskočili ! Sakra tak, kde byl Bůh, když se Jackie a Jeremi rozlétli ze svahu... Kde byl Bůh, když jeho žena volala o pomoc. Kde byl když se její krásná sametová kůže smažila a pekla v infernu jejich vozu. Byl sám - úplně sám.
Tedy až do dne, kdy přišel On. Sám Ho nazval Juniorem. Byl to jeho vnitřní hlas. Pořád mu do všeho kecal a nabádal jej ke špatnostem... Jenže On neposlouchal.
„Frank se z toho pomátl“ - to bylo jediné, co řekl šéf jeho společnosti. Za mnoho miliónů (za úplný pakatel) od něj společnost akcie odkoupila a jednoduše jej vyrazila.
A jemu už zůstal jen On - Junior. A byl hladový - lačný po krvi. Po opravdové krvi, po mstě a zadostiučinění.
**
Boží zář zhasla, když se nad ´98 objevilo bouřkové mračno. Několikrát se zablesklo jen mezi mraky a Frankovi se zdálo, jako by se mraky trhaly a v průrvě mezi nimi přeskakovaly klikaté blesky. Začalo trochu pršet.
Vítr začal čechrat stromy podél silnice s takovou vervou, že je ohýbalo v ostrých úhlech, a Frankovi to připadalo, jakoby se jej stromy stranily a dávaly od něj „ruce“ pryč.
„Nedivím se jim“ - přiznal se Mu.
„Pročpak, neděláš nic zlého, mstíš se za památku své polovičky...“ řekl On.
„Vím, já jen ...“
„Mlč ! Nezajímá mě to !“ odsekl On.
Frank si sundal brýle, protřel si unavené oči a zapnul stěrače. Kapky už do skel s vervou bubnovaly. Vytáhl tedy boční skla a sledoval jak po nich kapičky stékají, jak tvoří proudy a jak s sebou strhávají zrnka žlutého prachu.
Před odbočkou se z lesa vyloupla tmavá postava. Kývala se ze strany na stranu a Frankovi i Jemu svitla naděje.
„Vidíš to ? Konečně...“ zamnul si pomyslně ruce On.
Frank zabručel. Začal zpomalovat, a když už měl postavu na dohled rozhodl se zastavit.
Postava k němu doběhla.
Okamžitě si ji začal prohlížet. Až ke krku zapnutá bunda a tmavá kapuce. Stáhl okénko na straně spolujezdce a trochu se naklonil. Postava venku se nahrbila.
Z kapuce vykoukla dívčí tvář. Mohlo jí být sotva dvacet, dvaadvacet. Její tmavé vlasy byly deštěm připláclé do čela, nos měla červený od studeného větru, a tekl jí po něm proud kapek.
Modré oči se tázavě zrcadlily v těch jeho - ďábelsky úlisných a nenávistných - teď však klidných a „na oko“ laskavých.
„Jedete do Le Mars ?“ otázala se.
Její hlas mu připomínal Jackie. Taky byl tak milý. Jeho tep se zrychlil, cítil jak mu srdce bubnuje ve spáncích, v krku a v konečcích prstů.
„Máte štěstí, sedněte si...“ řekl a otevřel dveře.
„Moc děkuju.“ usmála se a přisedla si. Zavřela dveře, pohodlně se uvelebila v sedadle a unaveně si oddechla. Shodila si kapuci na záda a se zasyčením zipu si rozepla bundu. Posledních několik kapek sjelo po nepromokavém povrchu bundy až na sedadlo.
On se vítězoslavně zasmál. Jeho smích zněl jako nekonečná ozvěna ve Frankově hlavě, až se v jeden okamžik chytl za levý spánek. Trochu rozrušeně přišlápl plyn a pomalu vyrazil vpřed.
„Co v Le Mars ?“ zeptal se opatrně.
„Jedu ze školy na víkend domů,“ řekl naprosto nezaujatě, aniž by přestala sledovat horizont.
Déšť neustával a silnice se začala lesknout až vypadala jako dokonalé zrcadlo, co pod každou kapičkou deště praskne a znovu se zacelí.
Frank jen přikývl. On už měl ale svůj plán. Čekal už jen na odbočku, nějakou nevinou, co se bude stáčet někam k lesu nebo tak. Jeli skoro deset minut, když se na obzoru objevila štěrková silnička mizící ve vysokém neudržovaném porostu. Okamžitě zbystřil. Úkosem se podíval na ní. Tiše sledovala ujíždějící krajinu po své pravici a vůbec si nevšimla, že jí pozoruje. Nevšimla si dokonce ani toho, že sahá pod sedadlo a letmými doteky see ujišťuje, že je tam jeho nabroušený nůž. Byl tam - lesklý, chladný a neustále lačnící.
Když se blížili k zatáčce, rychle strhl volant do strany a najel na štěrkovou cestičku. Šlápl na plyn, až mokrá břečka z pod kol vyletěla do výšky. Tonuli ve tmách lesa, zakryti temným baldachýnem nad hlavou. Sžíráni chladem lesa a průtrží mračen.
„Hej, co to děláte, tudy se do Le Mars nejede !“ vykřikla strachy. Rukama se zapřela o přístrojovou desku a odtahovala se od ní, jakoby jí něco nutilo být jí blíž. Snažila se otevřít dveře, ale marně. Zápolila s elektronicky zajištěným zámkem ze všech sil. Její prsty začali pomalu krvácet - bála se, tak moc se bála...
Hlas ve Frankově hlavě se rozchechtal.
Cesta se v lese ztratila v hromadě spadaných větví a v hromadách listů a jehličí. Tady zastavil auto. Bylo ticho - naprosté ticho. Kapky deště se zastavovali v korunách stromů a do lesa téměř nepronikly. Jemně tu mžilo až přecházel zrak - ale On měl cíl...
Frank vypnul motor. Klíčky vytáhl ze zapalování a jemně se zašklebil směrem před sebe. Dívka začala plakat. Tvář si zakrývala dlaněmi a nos si kryla klouby prstů - pěsti měla zatnuté tak silně, že jí klouby úplně zbělely.
„Co chcete, peníze ?“ sykla plačtivě.
Frank neodpověděl - zpod sedadla vytáhl dlouhou dýku a ukázal jí proti ní.
Polkla.
Frank vystoupil, zavřel a zajistil za sebou dveře. Pak obešel svého forda a otevřel dveře na straně spolujezdce. Dívka se tu choulila jako malé vystrašené dítko. Po tvářích jí stékaly slzy a fňukání už nezakryla ani pěstmi.
„Polez ven !“ křikl a dýka se v jeho ruce zableskla.
Chvíli spolu zápolily, ale jeho sevření bylo mnohem silnější než si jen dokázala představit. Začala naprosto hystericky křičet - ale nikdo jí neslyšel. Křik se utápěl v dešti, venku - mimo les. Cítila jak jí rozbolela ruka v místě, kde jí držel.
Frank se rozkročil, napřáhl se a vystřelil proti dívce pěstí mířenou přímo do tváře.
Jenže rána cíl nezasáhla. Dívka, najednou jako by to ani nebyla ona, jeho pěst v té rychlosti chytila do dlaně. Vší silou jej prsty uchopila mezi klouby a stiskla - stiskla jej tak silně až Frank sám zaslechl jak se mu v ruce lámou kosti. Jenže ona nepřestávala. Tiskla jej více a více ...
Ve chvíli Frank ztratil sílu - z jeho druhé ruky vypadla dýka a on upadl na kolena. Ty po dopadu na kamenitou zem cvakla, ale to už skoro necítil. Klečel před ní s rukou vžpaženou. Stále jej tiskla - teď už jeho ruka připomínala jen nekoordinovanou změť kostiček a kloubů, ze které prýštila rudá, bujná a horká krev.
Frankovi oči prošlehly posledním záchvěvem síly. Postavil se na nohy, a znovu se napřáhl. Tentokráte se trefil. Rána šla přímo na nos - částečně se svezla na levé oko. Dívčin obličej, rozmazaný pláčem se stočil do strany. Její blonďatá kštice se rozevlála jako hříva lva. Když se její obličej otočil směrem k Frankovi - lekl se.
Její obličej byl černý. Bylo to jako by se díval na obrázek z negativu. Všechny barvy na jejím těle se změnily ve své opaky. Sledovala ho chladnýma černobílýma očima a smála se na něj svým černým smíchem. Její ruce taktéž zčernaly, po celé délce se obsypaly trny a Frank cítil jak se s každým pohybem zasekává do jeho masa. Za zády se jí rozzářilo bílé světlo.
Záchrana, pomyslel si. Někdo ho našel a zachrání ho.
Jenže ze světla se vyřítilo deset rozeklaných chapadel, tvořících poraněná křídla padlého anděla. Nebyly z kůže, ani ze spáleného peří. Byly z čiré energie a šlehala jimi stejně obratně jako krotitelé lvů svými biči.
„Již žádné zabíjení, teď patříš mně !“ řekl anděl - nyní oděn v temném rouchu.
„Proboha !“ vykřikl Frank a měl sto chutí omdlít. Krev mu tekla po rukou a jemu už se dělalo zle. Zrak měl zdvojený a v nose jej lechtal zápach síry a čiré energie.
„Toho už nevolej, teď jsi můj !“
On již ve Frankově hlavě dávno nebyl. Utekl už při prvním náznaku potíží a nechal jej tu samotného. Anděl objal křídly Franka a rukama jej chytl pod krkem.
„Teď učiníš pokání !“ zařval anděl. Vyletěl do výšky jako temný stín. Pořádně Franka chytl, až cítil jak v něj praskají kosti. Prskal krev a modlil se za rychlý konec. Letěli výše a výše, až se anděl zastavil. Pak se ve vzduchu otočil hlavou dolů. Frank otočil oči v sloup a sledoval blížící se zemi. Náraz mu zarazil čtyři ze sedmi obratlů do lebky. Anděl jej tam nechal ležet. Ležet v namoklém jehličí, blízko svého nože... vedle nástroje zkázy.
“Dokonáno jest !“ utrousil anděl. Jeho temná křídla si složil pod kutnu a vyrazil k silnici.

---