Ach má lásko!!!

Poskočil jsem o velký kousek
a přesto cítím, že dráha,
jenž jsem zdolal je přede mnou.

Jsem zdravý, silný a mlád,
cítím však, že myšlenky,
trápící mne od svítání
jsou stejné i po soumraku.

Jsi zvláštní, cizí a neznámá
přesto mi blízká a, zdá se, souzena.

Chybami se člověk učí,
to známá věta je,
avšak kdo se jí řídí,
komu v mysli zůstane?

Chci být jiným a nelze to.
Vlasy krátit, tělo rváti,
není to můj krach?

Když osudové okamžiky,
přicházejíc nečekaně,
rozhodne vždy strach.

Snažím sebe sama utišit, povzbudit se,
že snaha při činu byla.
Malá, zdá se. Neuspokojila.
Mne ani Tebe...

Asi mojí maličkost už v mysli nemáš,
Já však ano, a nejen v mysli.
Zařadím Tě do archivu mých omylů a
VELKÝCH maličkostí!