Podzim

 Myslím že včerejšek už pro mě bude navždycky symbolem podzimu. Sluníčko vrhá dlouhý stíny už při prvních pár kilometrech a moje kola prohánějí barevné listí v divokém tanci. Ještě stále paprsky hřejou. Mají sílu nemocného léta a hladí po kůži i dušičce. Projedu ztemnělým hvozdem a poprvé mi blikne hlavou, co budu dělat až pozdě večer pojedu domů… Vždyť vlastně s sebou ani nemám svetr.  Ovšem tma a zima je ještě daleko. Lehce otočím plynovou rukojetí a banditka se změní ve střelu s nízkou dráhou letu. Za horizontem mě překvapil malý hrbol….áááá hup….. připadám si pomalu jak Fogarti na ostrově Man, dopadnout na zem a honem do náklonu….aaaaa dáááááááááveeeeej …. Před další zatáčkou na brzdy…. vesnice, konec vesnice = předjet 3 auta a hurá do dalších zatáček.  V Bikers crown zakoupím sprej na řetěz, namažu tu svou lásku a trochu zvolním. Chlumec n. C. – Nový Bydžov – Hořice. Uzounká silnice se zařezává do krajiny, lesů a hájů. Domky se k ní lísají jak přítulná kočka a obyvatelstvo v tuto dobu postává všude možně a předstírá práci. Babičky krafaj přes plot, mládež posedává v autobusové zastávce a zírá na mou motorku. Ještě pár pubertálních děvčat se přede mnou takhle vyprsí a spadnu smíchy z banditky. Stíny se čím dál víc prodlužujou. Najednou zjišťuju že častěji protahuju nohy a hladím banditčiny 4 rozžhavené válce. Je mi zima. Ještě ne moc. Jenom tak trošičku, ale stačí to, abych začla koukat po benzínkách, motorestech a vůbec všech těch místech kde se dá sehnat horké kafe.

Hodinky na dně tankbáglu odtikávaly 8-mou hodinu večer když jsem se znovu chopila „větví“ a vyrazila dom. Slunce už dávno nade mnou mávlo rukou a se slovy, že se na to může klidně vyfláknout, odešlo dlouhou cestou do hajan. Ani se mu nedivím. Ještě necelých 200 km krásný silnice. Tak jakpak holka jezdíme v noci? Svítí nám to vůbec? Nesvítí, ale zase pěkně blikáme. Malé miniblinkry se zvláštníma žárovčičkama, říkali že jsou zvláštní a proto jsou dobře vidět, plní svůj účel tak urputně že si připadám jak na nočním výletě silničářů se zapnutým výstražným značením. Kdyby takhle chtělo svítit i přední světlo….to by byla paráda. Mžourám očka přes poškrábané plexi olepené mouchama. Po každém kamionu který v protisměru profrčí kolem mě si slibuju že ten kus průhlednýho plastu umeju u první benzínky. U každé „první“ benzínky, je mi líto slejzat z motorky, když už to mám domů jenom 100, 80, 60 …. 40 km.

Praha je v noci romantická, rozzářená a plná utahaných řidičů. No tenhle mi přijde spíš nadopovanej. Mermomocí mě musí předjet, jenom proto aby se před kruhákem zařadil za kamion a za kruhák  je moje maličkost mohla předjet oba dva najednou. Stejně to zbožňuju. Ještě chvilku, ještě pár dálničních udrápanejch km. Lísnu helmu na nádrž a pohladím levou rukou horký bandití srdce….a za chvíli jsme doma.    = Podzim