Eurocon 2002

Eurocon 2002

Začátkem července minulého roku se v České republice konala významná událost – celoevropské setkání příznivců žánrů science fiction a fantasy nazvané Eurocon.

Podle mého názoru se celá akce výborně vydařila, proběhlo mnoho zajímavých přednášek, besed, výstav, projekcí a dalších doprovodných aktivit a všichni účastníci si odnesli mnoho zajímavých vzpomínek. Já jsem nebyla výjimkou, i když je pravda, že vzpomínka zdaleka nejzajímavější neměla s programem co do činění...

Je časné středeční ráno a já sedím v kinosále na přednášce o mimozemských rasách ze světa Star Treku.

Není se co divit, že v tuhle nekřesťanskou dobu tu je jen několik nejzapálenějších fanoušků. Skupinka lidí v uniformách a kostýmech mimozemšťanů okupující první řadu, pár nadšenců nepravidelně roztroušených po sále a jakási osůbka sedící přímo přede mnou.

Pozoruji paprsky světla, které se čas od času objeví na podlaze i na stěnách ztemnělého sálu - ohlašují nepravidelné příchody a odchody dalších zvědavých jedinců - a díky zdlouhavému úvodu začínám pomalu usínat.

V tu chvíli se ale přednáška rozjíždí a na plátně se začnou objevovat obrázky roztodivných mimozemských příšer.

I když mi to vadí, vím, že provokatérů si nejlépe nevšímat, tak se udržím a nijak to nekomentuji. Smích ale neustává, tak se vzdávám myšlenky na provokaci a spíš přemýšlím, jak se může někdo už po ránu takhle zlískat.

Řeč se zrovna točí okolo druhu 8472 (což jsou stvoření zcela nepodobná lidem na jejichž podobě se scénáristé notně vyřádili) a jeho šesti pohlavích, když onen podivný jedinec dostane znovu záchvat, tentokrát silnější než kdykoliv předtím.

Už toho mám tak akorát a dosti nevybíravým způsobem ho požádám, aby buď ztichnul nebo se z toho šel někam vyspat.

Otočí se ke mně a první, čeho si všimnu jsou jeho oči. Jsou takové...zvláštní. Nedá se z nich vyčíst vůbec nic, jsou úplně prázdné a skoro to vypadá, jako by nekoukaly na mě, ale skrze mě.

“To jsem tak slyšet?” ptá se a tváří se dost překvapeně.

Teď na něj zase vykulím oči pro změnu já. Pravděpodobnost, že by čtvrt metru od mého ucha slyšet nebyl, totiž není zrovna největší, že. Asi to nebyl jen alkohol....

Když se za chvíli rozhlédnu po sále, nikde ho už nevidím. “Dobře, že odešel, alespoň bude pokoj”, pomyslím si, a moje mysl zase upadne do příjemně lenivého stavu. Ale jen do té chvíle, než si uvědomím, že tmu sálu nenarušil žádný paprsek světla....