Snílkovo procitnutí

     Zadrnčel zvonek, dveře označené jmenovkou pí. Dvořáková se otevřely a dovnitř vešel mladík vlekoucí objemnou nákupní tašku.

   „Ahoj Arnoštku, copak mi neseš,“ přivítala ho s úsměvem starší korpulentní dáma v županu a růžových pantoflích, s prošedivělými vlasy pevně staženými do drdolu.

   „Dobrý den, paní Anno. Jako obvykle a k tomu ty cigarety, který jste chtěla.“

   „Ty jsi ale zlatíčko, tak to odnes do komory, já zatím postavím na kafíčko a trochu si popovídáme, co říkáš?“ Nečekala na odpověď a odcupitala pryč.

   Netrvalo dlouho a oba se pohodlně uvelebili v obývacím pokoji, ona v křesle a Arnošt na pohovce potažené kožešinou, před sebou stolek se stříbrným servisem. Pokojem zavoněla káva.

   „Tak vyprávěj, o práci v knihovně, o děvčatech … jsem jen stará zvědavá bába, co je celý den zavřená v tomhle muzeu zašlé slávy,“ začala paní Dvořáková, bývalá hvězda Národního divadla.

    Arnošt se rozhlédl po pokoji přeplněném zaprášenými kostýmy, starými plakáty a velkým množstvím černobílých fotografií. Stará paní žila ze svých vzpomínek, budoucnost jí už nemohla mnoho nabídnout. Když jí líčil své každodenní drobné starosti a radosti, se zájmem mu naslouchala. Jeho dlouhý monolog popisující práci knihovníka přerušila až otázkou : „A co nějaká zábava, máš nějaké děvče, Arnoštku?“

     Mladík se proti své vůli začervenal. Po krátkém, ale vehementním přemlouvání se dal do vyprávění.

     Celý den vlastně začal úplně obyčejně. Nic nenasvědčovalo tomu, že se pro něj toto pondělí stane něčím výjimečné. Ranní přípravy proběhly podle zaběhnutého řádu a do práce dorazil přesně v osm. Dopoledne do knihovny zavítalo jen několik důchodců, mládež byla ve škole a dospělí v práci. Teprve okolo druhé přišla početná skupina rozesmátých studentů a krátce po nich … ONA.

     Ze všeho nejdříve si všiml záplavy lesknoucích se havranních vlasů. Když v modrých letních šatech obepínajících její štíhlou postavu zamířila k jeho stolu, nahrnula se mu krev do tváře. Sklonil hlavu, upřeně se zahleděl do knížky před sebou a v duchu se modlil, aby změnila směr své houpavé chůze a šla za někým z jeho kolegů. Dívka však neochvějně kráčela přímo k němu. Uslyšel rozpačité zakašlání a neochotně vzhlédl k neznámé slečně. Měla souměrnou tvář, drobný nos, plné rudé rty a hluboké tmavé oči. Když si vedle ní představil sebe, obtloustlého mládence s nepřirozeně velkou hlavou a odstávajícíma ušima, pocítil palčivou touhu skoncovat se životem. Kráska a zvíře, pomyslel si smutně.

    Z přemýšlení ho vytrhlo druhé, důraznější zakašlání. Třesoucím se hlasem krásku oslovil: „Co…co pro vás můžu udělat?“

    „Víte, jsem tady poprvé a nevyznám se tu. Nemohl byste mě tak trochu provést, vím, že máte hodně práce, ale …,“ odpověděla váhavě s nadějí v očích.

    „Já…já vás provedu, a moc rád, to není problém,“ vyhrkl a rychle vstal, přičemž shodil rozevřenou knihu na zem. Než stačil zareagovat, dívka se pro ni sehnula a s úsměvem ji položila zpět na stůl. Aby si zachoval jakousi důstojnost, schoval chvějící se ruce do kapes a s dívkou po svém boku zamířil do hloubi knihovny. Procházeje mezi důvěrně známými policemi s knihami pomalu získával ztracenou sebedůvěru. Tohle bylo jeho království. Netrvalo dlouho a přistihl se přitom, jak nadšeně vypráví o svých oblíbených spisovatelích a rozebírá přednosti titulů, které míjejí. A nejlepší na tom bylo, že dívka mu pozorně a se zájmem naslouchala. Když prošli všechny části rozsáhlé knihovny, Arnošt se odmlčel. Uvědomil si, že za celou dobu nepustil dívku ke slovu.       

     Nyní však nevěděl, co říct. Náhle se mu nedostávalo slov. Opět se začal cítit trapně. Třeba si její chování špatně vyložil, možná ji svými řečmi nudil. Jako pesimista se ihned přiklonil k tomuto závěru. Takže já tady ze sebe dělám šaška a ona se mi zatím v duchu směje pomyslel si. Najednou dostal na cizí dívku vztek. „Tak už jste všechno viděla, mějte se pěkně,“ řekl chladně a zamířil zpět ke svému stolu.

     „Moc vám děkuji, byl jste velmi laskav,“ vykřikla za ním dívka, zdálo se mu, že trochu uraženě, načež odešla.

     Po zbytek dne na ni musel stále myslet. Domů se vrátil rozmrzelý, jen se rychle najedl a šel hned spát. Ráno nebyla jeho nálada o moc lepší, protože se mu o ní celou noc zdálo. Do práce přišel pozdě a pozdravy kolegů ani nevzal na vědomí. Celé dopoledne strávil pozorováním  hodin, jako kdyby je mohl jeho upřený pohled popohnat. Z polospánku ho vytrhl povědomý hlas: „Dobrý den, neruším? Chtěla bych nějak napravit ten pokažený včerejšek.“

     Arnošt vyskočil na nohy a začal dívku překotně ujišťovat, že se nic nestalo a že to on se choval úplně nemožně. S úsměvem naslouchala jeho nesouvislým omluvám.

     „Nezašel byste po práci někam na kafe nebo čaj?“ překvapila ho otázkou, kterou ve své plachosti ani v nejmenším neočekával.

   „No..ano, to víte, že jo, a jak rád,“ odvětil a sbíral síly k odvážnému výpadu. „Nemohli bysme si tykat? Já jsem Arnošt.“ Žasl nad svou troufalostí.

   „Taky mě to napadlo … Arnošte. Já jsem Eva,“ podala mu svou útlou ručku.

   Jako ve snách její stisk opětoval. Než se stačil vzpamatovat ze svého štěstí, byla pryč. Pouze jemná vůně parfému a kus papíru v jeho dlani svědčily o tom, že to nebyl jenom sen. V šest na Staroměstském náměstí pod orlojem, stálo na lístečku. Ani poselství z nebes by nečetl s větší bázní, než vzkaz psaný JEJÍ rukou. Podíval se na hodinky, teprve půl druhé. Přetrpěl zbytek pracovní doby (končil v pět) a z knihovny zamířil rovnou na „Staromák“.

    Na místo dorazil udýchaný, nedočkavý a o čtvrt hodiny dřív. Pozorně se rozhlížel kolem (vzhledem k jejímu zevnějšku mu šlo o to, aby neminula ona jeho). Pořád nešla. Bylo šest. Z orloje vypochodoval zástup postaviček a Smrtka mu výsměšně zamávala. Nevzdával se naděje, že se jenom opozdila. V půl sedmé se smutně vydal směrem k Václavskému náměstí. Nevšímavě míjel davy rozesmátých mužů a žen, mířící do kin, restaurací či kaváren. Náhle se zarazil. Nevěřícně se ohlédl za dvojicí, která kolem něj právě prošla. Starší, zámožně vyhlížející muž vedl kolem pasu mladou dívku s krásnými tmavými vlasy do půli zad.

     „Evo!“, vykřikl za odcházejícím párem. Dívka se otočila. Byla to ona, namalovaná a ověšená stříbrem. Marně se snažil vyčíst z jejích očí nějaké vysvětlení. Muž, který ji doprovázel, nejspíš cizinec, na ni tázavě pohlédl. Krátce mu odpověděla a opět se do něj zavěsila. Za okamžik zmizeli v davu.

    „Tak a to je všechno, paní Anno,“ řekl Arnošt a podíval se na hodinky. „Už budu muset jít.“

    „To byl smutný příběh,“ poznamenala stará dáma. Bylo vidět, že ji jeho vyprávění dojalo.