RÁNO PO SVATBĚ

Jirku probudilo zacloumání. Zavrčel a pomalu otevřel oči. Pak uviděl mlhavě postavu, ve které po chvíli poznal Magdu. Přitom pocítil, jak mu hučí v hlavě.

„Co se děje?“ vysoukal ze sebe.

„Už je po desátý. Všichni už vstali,“ sdělila mu.

„Jo a co se stalo?“

„To ses tak vopil, že nevíš, že jsme včera měli svatbu?“

„No, nazdar.“

„Prosím?“

„Jo, to si pamatuju. To jsme to rozsvítili, co?“

„No, to teda jo. To si se zase předved.“

„No, co. Kdo ví, kdy zase budu mít svatbu.“

„Co tím chceš říct?“

„Nic mladá paní. To už je vážně tolik?“

„Už i naši vstali.“

„Tvůj táta to tam taky pěkně rozjel.“

„Ale ty nejvíc. Krkat a prdět do mikrofonu si nemusel.“

„Vážně?“

„A vstávej! Bude snídaně. A kde je klíč?“

„Klíč?“

„Od pokoje!“

„Von není v zámku?“

„Ne. Tam není.“

„Ani na stole?“

„Ani tam.“

„A kde teda je?“

„To se právě snažím zjistit“

„Aha. Tak se po něm podíváme,“ vysoukal ze sebe a slezl s postele. Poté začal lézt po čtyřech po místnosti.

„Co tady prosím tebe lezeš?“ zeptala se ho Magda, když ho chvíli pozorovala.

„No, hledám ten klíč.“

„A kde máš prstýnek?“ zeptala se pojednou.

Jirka se zarazil a zahleděl se na prsty rukou, jako by je viděl poprvé v životě.

„Asi, jak jsem si myl v noci ruce, tak zůstal v koupelně.“

„Tam jsem byla. A tam rozhodně není!“

„Aha.“

„Koukej ho najít, než se první ráno v manželství naštvu.“

„Jo, já ho najdu,“ vykoktal ze sebe a poněkud vrávoravě poté pobíhal a také lezl po pokoji, až prstýnek vítězoslavně našel v odpadkovém koši.

„No, to je hezký! Ani se nedivím, že tam byl, když si s tím košem tady ještě pak tancoval,“ konstatovala Magda.

„Ale je na světě!“

„A kde je ten klíč!?“

„Ten v tom koši není.“

„Jak se dostaneme ven?“

„Klid,  já ho najdu,“ řekl a otevřel dokořán okno, přičemž radostně zvolal.

„Hele, je na satelitu, co je u vedlejšího vokna.“

„Kdo ho tam asi hodil?“

„Asi já.“

„Když jsi v noci zpíval a pak si se poblil.“

„Hele. Já vylezu co nejdál a ty mě drž. Zkusím se pro něj natáhnout.“

   Za okamžik oba stáli v okně a Jirka se natahoval k okraji satelitu. Vzápětí se ozval dvojitý výkřik. Pak bylo slyšet praskání plátěné střechy zaparkovaného automobilů na dvoře. Byl to jejich svatební dar. Rozlehlo se dlouhé troubení, které přilákalo probuzené svatebčany.

„Hlavně, že se vám děti nic nestalo. V manželství se vám stanou i horší karamboly.“ zkonstatoval jeden ze svatebčanů.