Smutek VIII

 

Tak smutný, jak jen

                   mohu být,

vězněm vlastní

                   ubohosti,

nezmohu se na odpor

                  monstru Já,

nemohu neb jsem spoután,

a

ukotven na dně vlastního 

                                  žalu,

neschopen pohybu,

šarmu pozbyl.

Onen tmář

kerý monstrum 

           vzbudil

v sobě samém.

 

A flétnou zahání svůj bol,

s orchestrem depresí a

s žalozpěvem svědomí

odchází prachem cesty

               -  ten polyká –

a vzlyky bolí

            a pálí

slzy v očích?

---