Obrat

Tmavý pokoj, hrající rádio, rozestlaná postel - tři indicie dnešního večera. Nevím, jestli slzy na mé tváři jsou pozůstatkem dojemného filmu anebo vyjadřují mou prázdnotu a samotu.

Zklamání je asi to nejhorší, co nás může potkat - zklamání v člověka, kterému jsme věřili a mysleli si, že jsme ho znali. Jak dokáží být někdy slova prázdná, studená a necitelná. Na jednu stranu tvrdíme, jak moc toho druhého milujeme, ale zároveň nedokážeme za své city do poslední chvíle bojovat. Měla jsem pocit, že se dokážu prát o někoho, na kom mi záleží, ale postupem času, který vyplnil jen marné čekání na náznak obratu v lepší budoucnost, se mi sil už nedostává.

Chtě nechtě dávám za pravdu sokyni, kterou neznám a co kdysi prohlásila, abych to vzdala, že na to nemám - to vše v době, kdy člověk netušil, co všechno život přinese. Jak směšné mi to tehdy připadalo!  Tak to vzdávám teď, ne proto, že bych si tvou pozornost a lásku nezasloužila, ale proto, že sama nevím, co ještě udělat…

Je zvláštní, jak rychle se věci mění. V jednu chvíli si myslíme, že jsme toho, kdo nám ublížil, nadobro odepsali, ale po pár hodinách je vše úplně jinak. Jak málo člověku stačí ke štěstí – pár slov, milý úsměv, svítící slunce… Ať se bráním jak chci, odpouštím Ti, protože srdci poručit nelze…