Popelnicová story no.1

Loni na podzim jsem šla vynést dva koše. Bylo typické listopadové počasí, všude louže a foukal celkem silný vítr. Chtěla jsem to mít rychle za sebou, protože mi v triku a tříčtvrtečních kalhotách byla trošku zima, tak jsem vysypala 1.koš a bezmyšlenkovitě ho postavila na víko jedné z popelnic. Sotva jsem začala vyprazdňovat obsah 2. odpadkáče, zadul vichr trochu silněji.

A najednou se seběhlo všechno strašně rychle: prázdný plastový koš odlétl směrem k silnici přesně ve chvíli, kdy se zpoza rohu vynořilo auto (BTW, u nas moc aut nejezdi, takze opravdu shoda nahod). A jak to už, alespoň u mě, bývá, auto najelo přesně na něj. Popojelo dopředu - koš s ním. Kousek se vrátilo, doprovázeno nepříjemným drhnutím umělé hmoty o asfalt - koš se zpod podvozku ani nehnul, držel pevně. Po několika dalších neúspěšných pokusech to řidič vzdal a vystoupil, aby se podíval, co se děje.

Rychle jsem došla až k němu a mezi jednotlivými záchvaty smíchu vykoktala kajícnou omluvu. Ujistil mě, že se nic neděje a že za to nemůžu a začali jsme dumat co teď. Měla jsem štěstí, byl to celkem sympatický kluk, odhadem tak kolem 24 (BTW, jestli to čteš, ozvi se mi... Jako odškodné tě pozvu třeba na kafe:-).

Opět nasedl do své zelené škodovkly, ale efekt při popojíždění byl stále stejný = nulový.

Znovu tedy vystoupil, vnořil hlavu do kufru a po chvilce vytáhl deštník a noviny. Denní tisk dal na zem, klekl si na něj (jak jsem už zmínila, bylo mokro... A navíc měl na sobě VELMI PRAKTICKÉ bílé kalhoty.), deštník zahákl za okraj nešťastného "corpusu delicti" a nějakým zázrakem se mu podařilo vytáhnout ho ven.

Poděkovala jsem mu, ještě jednou se omluvila, zamávala mu a šla domů...

Zbývá už jen dodat, že koš používám doteď - kupodivu se mu nic nestalo.

Snad i auto dopadlo stejně...