Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Želvička Eliška se pomalu kulila po tmavé cestě. Měla za sebou těžký den, potřebovala by odpočívat, ale věděla, že když by se zastavila, únava by ji natolik otupila, že už by nemohla udělat ani o krok víc. A tak šla pořád dál. Nešlo se jí lehko. Byla tma a na cestu jí svítil srpek měsíce, to aby pořád jenom nezakopávala.
Najednou uslyšela pískání. Naproti ní kráčel po cestě člověk. Eliška dostala strach. S lidmi totiž neměla zrovna dobré zkušenosti. Tak se honem schovala do krunýře. Ale člověk, jak nekoukal na cestu, do krunýře kopl a Eliška letěla několik metrů vzduchem, až přistála v bažině. Člověk si ničeho nevšiml a nerušeně kráčel dál. Eliška opatrně vystrčila hlavičku, aby se podívala, kde to vlastně je. To se lekla! Tatam byla její známá tmavá cesta. Všude bylo samé bahno, že se ani pořádně nadechnout nemohla. A navíc se každým pohybem bořila pořád hlouběji. "To je můj konec," pomyslela si. Vtom najednou uslyšela nějaký zvuk, který neustále sílil. Z křoví vystoupil zatoulaný beran. "Dobrý večer," slušně pozdravila Eliška, která se propadala pořád hlouběji. "Pokud byste potřebovala pomoc, tak se mě chyťte, vytáhnu vás." "To nejde, nemůžu se vás chytit. Jsem od bahna celá špinavá, taky bych vás umazala." Beran jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale když Eliška pořád trvala na svém a skoro celý krunýř měla už potopený, rozhodl se jinak. "Bažina, která je hluboká pro želvu, nemusí být hluboká i pro mě," pomyslel si a vlezl za Eliškou. A opravdu, byl sice celý špinavý, ale kopýtka se mu po chvíli přestala bořit. Dostal se až k Elišce a když jí byl úplně blizoučko, s velkou námahou se mu vyškrabala na záda a pevně se chytila. Beran ji donesl na suchou trávu. Tam si lehl, aby Eliška mohla opatrně slézt. "Děkuju vám pěkně," řekla Eliška a vrátila se zpátky na svou cestu. Právě vyšlo Slunce.
Písmák