Hnízdo

Vetřelci ...

 

Hnízdo

Lukáš Potužník

 

ALIEN © H.R.GIGER, 20^th Century FOX

-----

 

     „To není úplně nejlepší nápad“ řekl jsem si, když jsem hleděl na rychle se měnící obrazce na monitoru. Byly jich tam stovky, možná i tisíce. Pobíhali unaveným, zašedlým údolím s hlavami zvednutými k nám. Čekali nás - všichni jsme to věděli – ale pouze já to viděl na vlastní oči na monitoru, jehož obraz zrnil v ionizované atmosféře.

     Strhla se silná bouře a anténa v předku lodi nestíhala přijímat obraz v takové míře, takže se po obrazovce monitoru proháněly bílé linky. V jednu chvíli monitor prostě bliknul a veškerý obraz zmizel. Měli jsme už jenom hlášení od pilota jež byla značně zkreslená...

     „Jsou jich ... tisíce ... Bože,“ pak se na chvíli jeho hlas utopil ve vrčení motorů.

     „Ok, jak vypadá přistávací zóna ?“ zeptal jsem se.

     „Přihřejvaj nám trošku kafíčko...“ odpověděl po chvíli pilot.

     Kdesi vzadu, ukryt pod svitem červeného majáku, kdosi zamumlal:

     „A to měl bejt klid !“

     Tahle změna v chování vetřelců se mi nelíbila o moc víc, než tomu člověku vzadu. Velitelství nám slibovalo palebnou podporu, vyhnání vetřelců z tohohle sektoru, a zase nic.

Ostatně podobně jako minulý týden, kdy jsme v Káhiře přišli o půlku týmu Exterminátorů.

     Vetřelci tu byli, a stahovali se sem snad odevšad. Byli jako mor, kam vítr tam nemoc... Zadíval jsem se na podlahu - v červeném světle jsem si neviděl ani na špičky bot, sotva jsem viděl na svou pušku položenou na kolenou. Nebýt digitálního počítadla munice, myslel bych si, že tu ani není - rukama jsem chvíli objímal chladný kov, až jsem měl pocit, že ji necítím ani prsty. Mám svou pušku - oťuknutím pancéře na hrudi jsem zjistil že mám i zbroj - a byl jsem připraven na další bitvu s těmi bastardy.

     Chtěj nás ? Tak, ať si nás vybojujou.

     Byl to dost nerovný boj. Těch šmejdů tu bylo za rok tolik co lidí za dekádu generací.

     To bylo smutné...

     Ale máme co jsme chtěli - tedy Weyland-Yutani to má. Společnost chtěla svou přepychovou zbraň - a má ji. Je tak přepychová, že ji nedostaneme ani ze své vlastní planety.

     „Dvě minuty“ ozvalo se nám ve vysílačkách.

     Cosi ve výsadkové lodi zacvakalo, zadrnčelo a s táhlým húúúúmmmm se kdesi v polovině lodi rozevřela křídla s raketovými lafetami.

     „Trochu to pročistíme !“ ozval se v intercomu kopilotův hlas.

     „Rozumím!“ dodal jsem a se zavřenýma očima jsem poslouchal salvu vystřelovaných raket. S lodí to zacloumalo.

     Za zavřenými víčky se mi promítalo několik scén z akcí, kterých jsem se zúčastnil. Viděl jsem své přátele umírající po mém boku, viděl jsem vetřelce prskající svou kyselou krev, viděl jsem karmínové louže lidské krve…

    

     Šedé, poničené domy se stávali často cíly nenažraných vetřelců - jinak tomu nebylo ani dnes. Temná masa jejich těl se jako voda valila ulicemi Jakarty a hleděla k lodi. Několik vetřelčích trubců se zastavilo, aby sledovalo šedostříbrnou zář nad lafetami...

     Jejich lebky se pohupovali ze strany na stranu jakoby se snad snažili pochopit o co běží - kdyby se mohli smát, určitě by se jim ve tváři objevil ironický - bázlivý úšklebek. Jeden z Alfa trubců rozevřel čelisti, vystřelil jazykem vpřed a ...

     A pak se vše v okruhu dvaceti metrů rozpálilo k varu. Vetřelčí těla pod tlakem sípala a bublala... Některá těla se v záři dopadajících střel trhala na kusy a trpělivé, dlouhé detonace s prudkými tlakovými vlnami jimi smýkaly ze strany na strany. Kyselá krev z nich pryštila jako z fontán a vzduch tak plnila hořkým pachem spáleného chitinu. Padesát, možná i sto jich zemřelo - jak však padli byli okamžitě nahraženi dalšími sty, možná dvěma sty... Efekt byl nulový, těch parchantů bylo víc... Mnohem víc.

 

     „Tak co? Vyčištěno?“ hádal jsem - bez monitoru - poslepu.

     „Negativní. Musím vás posadit mezi ně!“ vybafl pilot a najednou jsem v žaludku pocítil cosi nepěkného. Tohle už jsem zažil v Maroku – přistávali jsme doslova na mase pohybujících se těl. To co nespálily motory lodi jsme odstřelovali zbraněmi – dost trpká zkušenost a vzpomínky ? – ještě trpčí.

     Loď se okamžitě stočila k zemi - pilot nežertoval. Vážně nás tam chtěl posadit. V hrudi mě zašimral mrazivý pocit ledových prstů hrůzy.

     „To si dělá srandu ne ?“ vykřikl kdosi, tentokrát z jiného konce než před tím.

     „Nemůžeš nás tam jen tak položit!“ nesouhlasili další.

     „Rozkaz je rozkaz!“

     Bez jakýchkoliv dalších slov se rampa lodi rozevřela. Bílý pruh světla nás všechny oslepil. Když jsme mžourali ven a snažili se zjistit, který obrys patří čemu, a přivykali jsme si brutalitě okolního sírou zapáchajícího vzduchu, rampa se otevřela ještě více. Seděli jsme v sedadlech a báli se pohledět ven - ti co ven pohleděli ztuhli strachem. I já vykoukl.

      Zahlédl jsem tmavou hmotu linoucí se kam jen oko dohlédlo - bylo to všude. V domech, za nimi, pod nimi ... Hýbalo se to jako roj mravenců.

     Koordinovaně a systematicky.

     Okamžitě mě napadlo, že je tu jedna z hlavních královen – ne tak mladé jako v Miláně a Paříži. Ba dokonce ani takové jako v Praze a Londýně.

     Ta odsud zdálo se, na nás čekala a strategicky se připravovala na boj jižně od města, kde se už dva týdny stavěla silná opevnění.

     „Fajn, vyložím vás tady. Tým Psycho I a Psycho II posaděj lodě na severu a na jihu jen pět minut odsud. Držte se chlapi! Teď musím pro další tým!“ pilotův hlas zněl rozhodně.

Teď jsem sice úplně nepochopil, co s námi pilot hodlá provádět, ale ať už to bude cokoli - nebude to hezké...

     “Vystupovat !“ křikl když rampa narazila na cosi tvrdého - až zavrzal kov.

     Tohle vážně nebylo fér.    

Vyskákali jsme po dvojicí, jedna po druhé – celkem nás však bylo osm. Osm blbců, co si nechtěli nechat ukrást planetu od zvířat jako jsou oni. Hlavní pušky jsem smýkal ze strany na stranu, mezi panely kamkoli, odkud bych sám čekal útok.

     Krátké rozhlédnutí mě teprve nyní ujistilo o tom, kde jsme. Stáli jsme na střeše ohromné poničené budovy, která byla z poloviny zapuštěna do „domu z kostí“, který se tyčil k nebesům jako rozmáčknutá bulva slizu potažená tvrdou kostěnou skořápkou. Do „domu z kostí“ – do vetřelčí mohyly – do jeji hnízda, jejich úlu.

     Loď nad námi zakroužila, vypustila ještě několik raket a pak nastal klid a loď zmizela.

     Nastalo ticho.

     Ticho.

     Vetřelci pobíhali na severu a v houfem se šikovali směrem k jihu. Kolem nás ale bylo ticho. Pilot zřejmě postrašil ty na jižní části, aby nás mohl vysadit v hnízdě... Teď nevim, jestli to byl chytrej tah - nebo jestli se nás chtěl jen rychle zbavit.

     Operační středisko nám označilo tuhle oblast jako hlavní hnízdiště - no, a popravdě to tak vypadalo. Temná linie se táhla ulicemi k jihu - přímo tam kam měl přistát jeden z našich týmů, který měl podporovat obránce v pevnosti o půl kilometru dál.

     My tímto měli cestu volnou. Stejně nechápu, proč zrovna mě vybrali jako velitele tohohle týmu androidů. Tahle banda umělých synteticky stvořených lidí mě přiváděla k šílenství.

     Člověk se s nimi nesměl moc kamarádit, protože věci jako přátelství nechápali - pro ně existovala jen slova - “Mise úspěšná“.

     Sedm syntetiků s naprosto perfektní umělou kůží a vjemy, které naplno vykreslovaly téměř bezchybné lidské bytosti - perfektně vycvičené jako bojové stroje. Ještě před rokem ´79 se syntetici nesměli kvůli Ženevským konvencím využívat jako vojenské stroje - ale válka s vetřelci vše změnila – taky proto, že Ženeva už neexistuje. Byla to vážně slast pro oko sledovat pohyb umělého svalstva když ti ... vojáci, tiskli spouště svých zbraní a kosili jimi - své naprosté protiklady.

     Ve skutečnosti proti sobě stáli dvě uměle vytvořené zbraňové technologie - androidi a vetřelci. Vetřelci ale byli organizováni, měli svá hnízda, své královny a své životy - na těch sice nezáleželo, ale pro život královny by udělali všechno. Jsou to stvůry uměle vyrobené, lovící živé organismy, které využívají jako inkubátory. To vše pro přežití svého rodu.

     Androidi neměli nic - neměli žádnou tažnou sílu, neměli pro co žít ... Měli podobný vložený smysl jako vetřelci - chránit své nejvyšší - nás ... tvůrce.

     My lidé jsme právě jakousi jejich tažnou silou, kterou museli chránit. Jenže android není všemocný a ani nesmrtelný. Stalo se, že jich mnoho prošlo do útrob hnízda, a že dokonce ani nebyli napadeni, ale od jistých dob se vetřelci poučili a útočí již na vše, co jim připadá divné.

     Stejně jako nezáleželo na androidech, nezáleželo ani na nás. Jediné o co šlo bylo zničení téhle hnízdní kolonie – zabít je všechny !

     A my ? Bylo jedno jestli tu zařvem – byli to androidi, kusy plastu a cirkulační kapaliny … A já ? Obyčejná unavená existence, kterou si vyžádala zoufalá situace – zoufalý čin v zoufalém konfliktu… Mnou by námořnictvo rozhodně ztrátu neutrpělo – nebyli jsme nic. Pouhé figurky v podivné hře plné náhod a … těchhle bestií. Kdybychom tenhle úkol nesvedli my, tak sem zítra poletí někdo jiný, někdo kdo bude mít stejné šance a stejné vybavení jako my, a tak to půjde dál. Dokud buď lidstvo neustoupí, nebo dokud tohle hnízdiště nepadne.

     Přehoupl jsem se přes okraj budovy a došlápl na kosticovou, mazlavou hmotu, kterou byla mohyla pokryta - málem jsem uklouzl a putoval nějakých 12 metrů k zemi...

     Ustál jsem to - naštěstí.

     Vetřelci se vlekli pod námi. Nedali se počítat - vsadím se, že kdybych vystřelil poslepu trefil bych se stejně... Dva z mých vojáků - Briggs a Jenkins se postavili k okraji, přes betonové hrazení přehodily staré smartguny a na oči si přiklopily zaměřovače.

     „Nestřílet,“ vykřikl jsem „dokud neřeknu!“

     Sám jsem byl svým rozkazem překvapen, sakra vždyť já jim nařídil, aby je nezabíjeli...

     Ne - tohle mělo své opodstatnění.

     Vydal jsem ten rozkaz jen kvůli naší bezpečnosti. Vetřelci pořád táhli na jih. Měl jsem pocit, že by je naše palba vyprovokovala, a že by na nás potom okamžitě zaútočili. Nevím proč, ale královna nás nechávala projít ... Nebyli jsme nijak daleko, spíš naopak.

     Cítil jsem jí - její přítomnost, kdesi ve svých očích, ve své hlavě. Syčela v mém mozku. Viděl jsem lesk jejích pařátů, cítil jsem její pach.

     A když jsem jí takhle dokázal vnímat já, dokázala to i ona.

     Nešla po nás, nevím proč, ale nešla...

     Pětice androidů, dva muži a tři ženy, šla za mnou. Opatrně přelézali betonové hrazení a pomalu našlapovali na slizký povrch mohyly, stejně jako já.

     Smartguneři stáli stále na svých místech. Zaměřovali pádící bestie a bez hnutí jediného svalu ve svých umělých tvářích stáli a čekali - čekali na rozkaz.

     Mnohé koncerny bohatly na ztrátách androidů v poli. Já a moje jednotka jsme byli snad jediní, kteří takové ztráty neměli. Za tři měsíce tvrdých pouličních bojů jsem přišel jen o deset androidů, z toho dva zemřeli hrdinně při sebevraždě, se kterou s sebou vzali i stovky těch bastardů. Jiné týmy za stejnou dobu přišli klidně i o 150 syntetiků. Byli sice umělí, ale pořád to byli tak nějak - „lidé“. Někteří byli i mí přátelé - od té doby se s nimi snažím nepřátelit.

     Tahle válka nás stála hodně a já nehodlal posílat tyhle lidi na smrt a chtěl jsem je všechny dostat zpět domů - ač byli umělí a nevraceli se k rodinám, ale do rehabilitačních laboratoří Takhle hloupě by nazval servisní konstrukční linku pro opravu androidů vážně jenom člověk. 

     Měli na přežití nárok stejně jako já.

     Přikročil jsem ke vchodu do mohyly. Byl přímo na vysoké špičce, ke které vedla schodovitá žebra. Vylezl jsem na ně pomalu sledován syntetiky.

     Ti dva nahoře nás stále kryli.

     Krok za krokem jsem stoupal výše po schůdcích a svou puškou jsem mířil na rozevřený otvor, ze kterého se k nebi táhl kyselý, odporný zápach rozkládajících se těl hostitelů, kteří hnily v hnízdě.

     Bylo to tu - bezpodmínečně.

     „Tady Psycho Leader - volám Psycho I a Psycho II. Jsme na místě jaká je tam situace?“ zahlásil jsem do intercomu.

     Ve vysílačce zapraskalo a signál na chvíli vypadl.

     Když jsem se nadechl, abych hlášení opakoval, skočil mi do připravené řeči někdo z prvního týmu:

     „Psycho I volá Leadera - situace je tu obtížná. Jsou jich tu stovky. Pilot manévruje nad nimi a střílí je jako kačenky ... nestačíme na to!“ volání bylo rušené zvuky explozí a výstřelů a nakonec bylo přerušeno voláním druhého týmu.

     „Tady Psycho II. Ty svině nás zatáhly do ulic. Naše APC jede vpředu a kosí je - Bůhví jak dlouho to vydržíme. Naštěstí nás zezadu kryje Psycho I. Můžete to rozjet, pokusíme se je protáhnout až na jih !“ zaskřípělo mi v uších.

     V dálce jsem zaslechl jak na nebi krouží dvě lodi. Teď to bylo na nás.

     Dvě ze tří umělých žen v rukou nesli kovové bedny. Nebyly to obyčejné bedny - ne to ne. Obsahovali cosi tajemného, nebezpečného ... moc nebezpečného.

     Člověk už by skoro věřil, že v téhle době lepra vymizela - ale naštěstí ne.

     Naši genetičtí inženýři ji vytvořili. Synteticky, stejně jako mé … přátele !

     Dva generátorové rozprašovače toxinu se ukrývali v černožluté bedně a čekali stejně jako tým na mé rozkazy.

     Dáme těm parchantů co proto.

     Lepra - pro člověka velmi nepříjemná záležitost. V pokročilých stádiích nemoci z člověka začne uhnívat maso a části těla odpadávají po kusech.

     Bože - je to vážně hnusná záležitost.

     Naši genetici teď však znají protilátku a není problém nás vždy po akci přeočkovat.

     A proč že se s tím hnusem táhneme vetřelcům do hnízda ?

     Dobrá otázka. Není to dlouho co naši vědci poměrně nechtěně přišli na fakt, že lepra zastavuje vetřelčí vývojový cyklus. Prostě lepru vypustíte mezi hostitele a mezi vejce, nebo dokonce na královnu a je to. Vetřelci se infikují a ztratí schopnost rozmnožování. Po několika měsících prudce zestárnou a vyhladoví, protože většina novějších hostitelů jí je během několika týdnů zničena. Vetřelci tak zeslábnou a v mnoha případech celé hnízdo vymře.

     Po nukleárních zbraních je to ta druhá nejlepší zbraň hromadného ničení, kterou lidstvo proti vetřelcům disponuje.

     Pokynul jsem hlavou k ženám vyšli ladně zamnou. Další můj krok vedl těsně nad průchod - v jednu kratičkou chvíli se v otvoru zjevila zahnutá lesklá lebka. Dva výstřely přední část vetřelčí lebky rozstřelily na půl, přičemž do vzduchu vytryskl gejzír kyselé krve.

     „Jdem na to !“ zařval jsem a skočil jsem do otvoru. Sklouzl jsem se po zadku po žebroví stěn až k hale, která mohla být dlouhým předsálím vchodu hnízda. Ve chvíli kdy jsem stanul na svých nohách v hloubi hnízda mi došlo jak zbrkle jsem skočil do otvoru, a jak rychle jsem mohl mít tuhle sebevražednou akci za sebou.

     Goldbergová a Saltzarová uvázaly nylonová lana na držadla bedny a spustily je do otvoru až ke mně. Stejně tak jako jsme to udělali už stokrát před tím. Bedna dopadla do slizu přede mně. Ve strachu jsem se ošíval kolem sebe, puškou objížděl obrysy vchodů a lampou jsem ozařoval hnusné, biologické grimasy, které vytvářely uskakující stíny... Zapnul jsem detektor, přičemž jsem pušku držel jen jednou rukou. Jediným signálem bylo doutnající, v bolestech se kroutící vetřelčí tělo, které jsem rozstřelil seshora.

     Tělo doutnalo a s pištivými, škrábavými zvuky pomalu jeho křečovité škubání ochablo.

     Tým šel za mnou. Dvě ženy se opět chopily bedny - postávaly ale o pár metrů za mnou a zbytkem týmu. Jejich pušky se líně pohupovaly na jejich zádech.

     „Briggs, Jenkins - zůstaňte nahoře a kryjte odletovou zónu ! Palte pouze v případě napadení !“

     Oba syntetici nepřítomně souhlasili.

     „Sanders a Wright - chraňte Goldbergovou a Saltzarovou !“

    Kývli.

    „Hallová, ty půjdeš semnou.“ detektor jsem nechal klesnout ke kolenům a pušku jsem pozdvihl oběma rukama.

     Hallová, Monika - syntetik HyperDyne typ 120/A2. Pěkně stavěná atletická postava, blond vlasy, modré oči... Při pohledu na ní se mi vraceli vzpomínky na doby dávno minulé. Na doby, kdy se takovéhle dívky procházeli po plážích Floridy. Jenže to už bylo nenávratně pryč. Byla nádherná, měla smysl pro humor ... i když takový kostrbatý.

     Svou pušku měla stejně jako já pozdviženou a mířila s ní vpřed.

     Teď už jsme tu byli sami.

     Žádný další tým, jen nás šest uvnitř domu z kostí.

     Dlouhá hala se vpíjela v krkolomné stíny vrhané bestiální změtí biomasy. Co je škoda, že vetřelci nejsou vidět na Infra a tak byly naše vyhledávací možnosti téměř nulové... 

     Rukou jsem ukázal ať se Hallová zastaví - uposlechla. Sáhl jsem k opasku a vytáhl zápalný granát – obyčejný modrobílý váleček naplněný roznětkou a bílým fosforem. Odšrouboval jsem klobouček, stiskl vršek a mrštil jej vpřed do haly.

     Hallová ozářila baterkou stěny - ve chvíli dopadu granátu se ze stěn vyvalily desítky kostnatých pařátů a hlav.

     Oba jsme s Hallovou zavřeli oči a otočili se od směru exploze. Fosfor se za sykotu rozstříkl po hale, dopadl na svraštělá těla těch bestií a začal syčet.

     Syčet jako oni - byl to úplně podobný zvuk. Pak cosi blaflo a vše na co dopadl bílý fosfor shořelo v pekelných plamenech.

     Řev těch bestií  se utopil v hukotu hořícího ohně. Vetřelci, kteří přežily vyběhli s hořící bariéry mrtvých těl k nám. Sledoval jsem modročervené plameny, jak olizují stěny, jak vetřelčí těla bobtnají, syčí a následně pukají. Jak roní krev a kysele páchnou ... Ten smrad se mi dral do nosu, až mi vyhrkly slzy - viděl jsem kulový. Hallová však přítomně zalícila a vypálila proti pěti bestiím salvu - křísla puškou ze strany na stranu a ustřelila jim všem nohy v kolenou. Když se ti bastardi táhli směrem k nám, zalícil jsem já a dvěma z nich jsem uťal výstřelem hlavu u krku.

     Další tři rozstřelila v půlce Hallová - neměli na nás. Svou hlavní sílu táhli k jihu - královna udělala chybu. Zdálo se, že v tento měsíc se karta obrátila a vetřelci konečně ochutí pachuť porážky. Jen nezpychnout, jen nezpychnout…

     „OK, Sandersi pojďte všichni za náma - kryjte si zadky!“ řekl jsem při pohledu na svíjející se vetřelce. Mezitím jsme s Hallovou opatrně překročily dýmající, stále trochu hořící, siluety.  

     Podle všech hnízd, co jsem viděl na Madagaskaru by i tohle hnízdo mělo být vystavěno tak, že se teď nacházíme v horním patře a královna je i s vejci úplně na jeho dně.

     Zdálo se mi tu vše tak ... povědomé. Každé hnízdo, ač mělo svou vlastní podobu, bylo v podstatě zcela stejné jako ta ostatní, co se budovala po roce ´81. Byla nízká, strašlivě horká a vlhká a zároveň prostorná a hrůzně tmavá.

     V hlavě jsem slyšel královnina ošemetná slovíčka.

     Volala mě k sobě ... mrcha !

     Ve chvílích jako je tahle jsem se proklínal, proklínal jsem své smysli, nenáviděl jsem se za to, že jsem cítil přítomnost královny, že jsem ji vídal ve snech, že jsem jí rozuměl. Nesnášel jsem se. Ale velitelství bylo rádo, za každého schopného námořníka s takovou schopností, a tak jsem se během několika krušných týdnů ve výcviku naučil kontrolovat a vnímat veškeré strategické informace ze svých halucinací, slyšin a vidin tak, abych na nich dokázal vystavět celou bojovou strategii.

     Došli jsme k dalšímu průchodu.

     Tentokráte jsem si už detektor nebral, protože jsem vetřelce slyšel přicházet. Asi byli ještě daleko, ale jejich pařáty už vyťukávala ódu na náš poslední výdech. Společně s Hallovou jsme zaklekli a odjistili dva fosforové granáty. Jejich kloboučky po dopadu na zem zlovolně zacinkaly.

     „Tři ... dva ... jedna ... teď !“ počítal jsem pomalu. V pauzách jsem měl možnost zaslechnout vetřelčí sykot. Dva granáty letěly vzduchem nízko země. Když však našly své cíle okamžitě se roztrhly a vše zahalily plameny.

     Jelikož bylo vidět kulový, a svit lampy pohlcovaly, pyšně se natřásající plameny, vypálil jsem do průchodu salvu. Odpovědí byl hlasitý chropot, rána padajícího těla a prskání kyseliny sžírající slitinový podklad budovy, ze které si vytřelci postavily svou mohylu.

     Někde za námi se ozval řev.

     Lidský.

     Zamrazilo mě v zádech z pocitu, že zatímco tu bojujeme, někde tady se dál vesele roděj další potvory - ale už brzy to zastavíme. Pohlédl jsem na bedýnku s toxinem - šibalsky jsem se usmál. Máme v rukou jedinou zbraň, která těm parchantům zarazí růst v našich útrobách!

     Vyrazily jsme skrze další halu. Byla očouzená kouřem a některé kousíčky zdi potřísněné fosforem vesele hořeli.

     Ve zraku nás všech se zrcadlilo vítězství a nadsázka – opravdu pěkná věc, když zrovna vítězíte nad těma parchantama. Kdybych vedl bandu lidí, určitě by to zvedlo morálku.

     Androidům to bylo jedno - úplně. 

     Baterkou jsem osvěcoval zdivo olepené tím černým hnusem, kterým vetřelci oblepují hnízda. Jejich sekret páchl spáleným chitinem a parami jejich kyselé krve.

     Mé oči mžikali ze strany na stranu, snažíce se objevit cokoli, co by mohlo být zkrouceným vetřelčím tělem. Párkrát jsem byl svědkem toho jak mý kámoše zezadu roztrhaly tyhle věci. Za čas jsem si zrak vytrénoval - vetřelci mají podivná těla, ale jejich části se dají identifikovat. Většina povrchu v hnízdě je hladká - to jak po něm stéká sekrece - ale vetřelci nejsou. Mnoho trubců má hlavy s hřebínky a nebo s drážkami. Jejich končetiny jsou omotány externími žilami - bylo hodně znaků díky kterým se dali nalézt. Stačilo k tomu jen světlo a vnímavé oko. Procházel jsem dál. Kuželem světla jsem obkresloval scenérii jako vytaženou z ďáblova pokoje. Hallová dělala to samé na své straně. Tým za námi tiše, bez okolků vykonával svůj úkol - ten nejmizernější.

     Oči mi přeskakovali z jednoho kusu biomasy na druhý. Čišelo z toho horko a páchlo to.

     Tým za námi šel opatrně – Sanders s Wrightem šli opatrně našlapovali a kryly záda nám čtyřem. To bylo to nejhorší. Měli jsme mezi sebou rozmezí několika metrů, a kdyby na jednu z dvojic vetřelci zaútočili a rozdělili nás, neměli bychom příliš velkou šanci na záchranu. V tom byl náš jediný problém – neměli jsme pro sebe dostatek místa.

 

 

     Proč jsem tu vlastně s bandou umělých, obvody naplněných, necitelných super-vojáků ? Vetřelci pro svůj život potřebují živou tkáň, vzhledem k tomu, že jsou androidi umělý a nemají v sobě nic organického, jsou pro vetřelce nepotřební, a tak se občas stává, že androidi do hnízda proniknou, aniž by si jich vetřelci všimli.

     Bohužel se tak dělo jen do doby, než vetřelci pochopili, že jsou pro ně androidi stejně, ba dokonce daleko více nebezpeční, než my lidé… Vetřelci z nějakého důvodu, vědci říkají, že z neschopnosti vycítit feromony, nedokáží vycítit přítomnost androida. Ale v bitvě jej dokáží nalézt. Je to podivné, ale i proti androidům jsou vetřelci velmi efektivní. Trochu nás to děsí, když vidíme, jak vetřelci cupují naše umělé přátele na kusy drátů a skeletálních údů.

     Asi bych na to zrovna teď neměl myslet … nechci malovat čerta na zeď.

     Pokud půjde všechno podle plánu, a zatím nevidím důvod, proč by nemělo, dostaneme se na dno hnízd – až do líhně, kam s týmem položíme rozstřikovač toxinu a začneme pumpovat do vzduchu kapénky lepry. Ty okamžitě nakazí většinu infikovaných hostitelů v hnízdě a poškodí vejce a dokonce i trubce – jsou-li tu ještě nějací – a dokonce i královnu.

     A pak odsud hodně rychle vypadneme, protože jinak – jaký jsme byli.

     Honosné biomasy sekrece objímající sloupový a stěny mohyly se jemně vlekly do zatáček a my je následovali. Androidi klidně, ale já se srdcem v krku. Tohle už jsem měl tu čest párkrát spatřit a nikdy mě to zrovinka nenadchlo.

     Následoval jsem Hallovou. Šla jen několik kroků přede mnou  po pravé straně.

     Nikdy jsem nepřestával obdivovat její stvořitele. Byla dokonalá. Nikdy vás nezklamala, nikdy se na vás nenaštvala a nikdy po vás nechtěla, abyste si pamatoval výročí. Androidi byly zkrátka skvělí. Uměli se bavit a dokonce chápali vtipy, i když je neuměli příliš vyprávět.

     Ale to všechno se čas-

     Co to ?

     Hallová vztyčila ruku, sevřela ji v pěst a zaklekla.

     Její signál znamenal zastavit – uposlechli jsme všichni. Přiklekl jsem a se svěšenou zbraní jsem se k ní odploužil. Její tvář byla skvělá. Nepoznamenaná desítkami misí ve vetřelčích hnízdech, bez potu a slz. Žádné jizvy ani vrásky.

     „Děje se něco Hallová?“

     „Vpředu, zdálo se mi, že něco vidím…pane.“

     Její tvář se ani v nejmenším nepohnula. Ani jediný sval, vrásky – nic.

     Sakra jejich nervy z oceli … doslova.

     Otočil jsem se ke skupince za zády. Byly taky bez citu. Ženy stály klidně a držely bednu s toxinem – připadalo mi jakoby je snad ani netížila.

     „Dávejte pozor, možná tu něco máme.“

     V kleče jsem si z ramene stáhl popruh detektoru, opřel jej o koleno a stiskl tlačítko zapínání. Displej zablikal, přičemž se objevila mřížka mapky. Lehce jsem pohnul rukou od jednoho zleva doprava – detektor však vydával pouze tiché tup, tup, tup.

     Nic – nic před námi. Otočil jsem se zády k Hallové a  proskenoval druhou stranu. Nic.

     Androidi poslouchali. Naslouchali každému pípnutí detektoru stejně bedlivě jako já naslouchal tichu hnízda. Měl jsem pocit, že slyším vlastní dech, vlastní srdce i vlastní myšlenky. Detektor jsem si opět přehodil přes rameno a pozdvihl svou zbraň.

     „Nic tu nemám, ale radši bychom měli zrychlit.“ řekl jsem.

     Androidi přikývli a vyrazili vpřed. Hallová ještě chvíli hleděla do vstupní haly, která se pak svažovala přímo k líhni.

     Teplo se tu stupňovalo. Pot už mi po čele tekl v provazcích. Pálil mě v očích i na jazyku. 

     K čertu s těma zatracenejma parchantama.

     Sestup do líhně byl neočekávaně snadný. Trubci byli pryč a to mě znepokojovalo. Královna přece nebyla tak hloupá aby je všechny odvolala. A těchhle pár přece nemohlo být dostatečnou ochranou královny.

     Mmm, kde je zbytek. Před královnou ? Je vůbec tohle hnízdo ještě funkční ? Co když vetřelci migrují tak jako stáda buvolů, kdysi než je vetřelčí zhouba vyhladila. Tyhle myšlenky mě nepřestávaly vrtat hlavou.

     Tak kde, kde jsou ?

     Ústí haly se rozšiřovalo do šířky a už bylo vidět temné komnaty. Zamlžené, parné útroby hnízda ukrývala teskná nebezpečí – bylo to tam. Ta mrcha si seděla u vajec hezky v klidu obskakována trubci stejně jako královna mravenců nebo včel.

     „Jen pojď …“ dozníval mi ženský hlas v uších. Královna mě cítila, viděla mě – a věděla, že jí nesu smrt. Má tu někde své pohůnky, někde tu budou. Ukrytí jako červy ve zdech.

     Čím hlouběji jsme šli, tím více z haly jsem měl tu čest vidět. Už jsem dokonce zahlédl vejce. Skoro metr vysoká, slizká – odporná.

     Je to ono. Pro Krista, je to ono. Hnilobný zápach se šířil rychle směrem k nám. Mrtvoly ulepené sekretem v křečích vysely na zdech jako ohavné obrazy bizarního sběratele. Vetřelci měli nechutnou představu o výzdobě své mohyly. Hnus a teror, jejich typické vlastnosti.

     Tváře dětí, mužů a žen v bolestných grimasách s otevřenými útrobami…

     Při tom pohledu jsem odvracel tvář. Androidi naopak sledovali dílo ďáblových zplozenců.

     Ale kde byla královna ?

     Seděla tak jak jsem si ji představoval. Ukotvená tvrdnoucím sekrete ve vzduchu nad svými vaječníky. Její královská koruna se tyčila do výšky několika metrů. Čelisti zeširoka rozevřené, stříbrné tesáky, širá ramena a dlouhý ocas.

     „Zmlkni mrcho !“ křikl jsem. Královna mi nerozuměla, to mi bylo jasné…

     Sanders okamžitě udělal co bylo potřebné. Nažhavil plamenomet a vyšlehl dlouhý rudý jazyk nad desítky malých živých vajíček.

     Královna ze strachu o svá vajíčka tyčila své pracky do vzduchu jako by nás ujišťovala, že je bezbranná. Syčela na celé kolo a zakláněla svou širokou korunu až na záda.

     Její řev probudil hnízdo k životu. Zpoza nás, nad námi, pod námi – všude jsem slyšel křik a řev vetřelců.

     Wright pozdvihl svůj detektor pohybu. Hlasité varovné pípání protínalo pauzy mezi skřeky vetřelčích trubců. Zatrnulo mi. Královna je tu někde skrývala – věděla o nás, něco se děje, něco … něco se stalo.

     „Goldbergová, Saltzarová odjištěte rozstřikovače, jdeme na to !“ vykřikl jsem, odjistil pušku a začal se otáčet kolem dokola. Vetřelce jsem neviděl, ale podle stupňujícího se skřeku a pípání detektoru byli blíž než jsme si dokázali představit.

     „Sandersi, jestli se tu nějakej objeví, spal vejce – rozumíš vejce !“ přeřvával jsem pekelnou sonátu vetřelčích skřeků. Když už bychom měli zahynout, vezmeme to hnízdo s sebou. Očima jsem přeletoval po dvojici žen sklánějící se nad otevřenou bednou s toxinem. Velká tlaková láhev s rozstřikovačem se během několika málo sekund čněla do výšky a hleděla směrem ke královně.

     „Tři … dva … jed- „ odpočítávání Goldbergové se utopilo v její bílé, cirkulační kapalině. Hrot vetřelčího ocasu jí proťal bílé hrdlo a se švihnutím jí odtrhl od těla.

     Saltzarová v posledním okamžiku stiskla spoušť své pulzní pušky. Trhavý efekt nábojnic cupoval vetřelčí tělo na hadry. Kyselá krev jí spálila více než polovinu umělé lebky. Obvody prskaly jiskry až během několika okamžiků zemřela.

     Hallová mi na chvíli unikla z dohledu. Slyšel jsem jak řve, jak křičí na vetřelce, ať si jdou pro ni. A oni šli. Skutečně. Následovali ji a ona je odstřelovala jednoho po druhém. Do doby než jí došly náboje – a vetřelců bylo tolik. Tolik.

     Pak přišla exploze. Udělala jediné co mohla. Vsadím se, že i v tu chvíli, když si k hrudi tiskla odjištěný granát, jehož exploze vypálila část vetřelčí populace, se tvářila bezcitně.

     Tou svou krásnou necitelností.

     Já, Sanders a Wright jsme pálily proti vejcům. Ta po zásahu plamenometu bobtnala a praskala jako obal od popcornu, co když ho strčíte nadlouho do mikrovlnky prská kukuřici o sto šest. Střílel jsem dávkami do blížících se trubců a odkrajoval jim kolena od stehen, hlavy od krků a údy od trupů.

     Jenže potom přišla rána – bolest a tma.

**

     „Cos to udělal ? Co je ta věc uprostřed mé komnaty ?“ zněl mi hlavou ženský hlas.

     Laskavý hlas, jemný, skoro dívčí hlas co mě láká ze tmy.

     Otevřel jsem oči.

     Královna – ano byla to ona. Ta mrcha. Přežila a s ní její zatracené hnízdo plné těch černých parchantů.

     Majestátnost královny upadl. Její koruna zešedla a zpuchřela tak, že vypadala jak posetá pavučinou. Dýchala zhluboka a přerušovaně. Umírala – ta mrcha chcípne.

     „Proč člověče, proč jsi mi to provedl ?“

     Ušklíbl jsem se.

     Kde to jsem ? Ohlédl jsem se. Jedna má ruka je pevně přichycena ke stěně lesklou tvrdou sekrecí, stejně tak mé nohy a pas. Připadal jsem si jako Kristus visící na kříži nad Golgothou, hledící pod sebe na římské vojáky. Tak já koukal na své mrtvé druhy, roztrhané a rozleptané na kusy kabelů a kovu. Spálená vejce stále ještě bublala ve své neforemné podobě. Ta věc uprostřed komnaty byl rozprašovač. Fakt, že láhev byla protržená řízeným výbuchem mě ujišťoval v tom, že celé hnízdo bylo infikováno leprou. Stejně tak i královna, trubci, zbytek vajec, já a dokonce i ta věc uvnitř mě.

     Cítil jsem tu hadovitou věc ve mně. Uvnitř. Pohybovalo se to, ale nemohlo to ven.

     „Slyšíš ? Nemůžeš mě zabít, dostal jsem dostal jsem tě, slyšíš dostal !“ vykřikl jsem.

     Na můj křik se ke mně připloužilo několik trubců. Jejich kdysi majestátná temná těla popraskala, zpuchřela a zestárla. Jejich pohyby byly nemotorné a směšné. Ty bytosti, které jsme ničili planetu po planetě až k Zemi, se tu přede mnou skláněli a umírali. Sledoval jsem jejich pomalé skonání a smál jsem se. Opravdu.

     Snad poprvé za celou tuhle zatracenou válku.

     Co se asi stalo s těmi nahoře napadlo mě – ti dva smartguneři … žijí ? Mohli přežít ? Dostali se pryč ? Kdo ví ? Teď už je mi všechno jedno.

     Mám svého úhlavního nepřítele v útrobách. Umírá, pomalu ale jistě.

     A já ? Za války s vetřelci jsem snad nikdy živ nebyl – já už jsem přeci také mrtev.

     Svou pravici, jedinou volnou ruku, jsem nechal sjet k pasu. Sáhl jsem po pistoli a vytáhl ji z krytu. Natáhl jsem ji zuby a přiložil si jí ke spánku.

     „Až budeš v pekle, řekni že tě posílám …“ řekl jsem a objal prstem lučík spouště.

     Náboj poskočil do komory a vyletěl z hlavně.

**

     Nevím, kdo je horší. Jestli oni, když zabíjejí proto, aby přežili, nebo my protože jsme jim dali šanci nás zničit. Ten kdo je ale stvořil měl smysl pro cynismus. Dal jim efektivitu a špetku inteligence a intelektu.

     Jsou jako my – totiž jsou naším obrazem v zrcadle. Je jen na nás, kdy si konečně uvědomíme, že to mu tak je. Jenže lidstvo je slepé – no tak ať.

     Plaťme za své hříchy …

---