Hrdinný rytíř Kos

V lesklém brnění se chystal do boje, nepřítel byl míli od hradu a povinností jeho – rytíře, bylo bránit panství. Stál sám, vždyť sprostý nepřítel podle využil ústrku nebes, morové nákazy, jenž vylidnil jeho hrad. Samotný obránce svého panství – hrdina ve zbroji se špatně utaženou přezkou sedlovou (alespoň štolbu’s mohl ušetřit, ó Pane), samojediný, leč silen za tisíc, raněný lev má nejvíc síly (říkala babička).

„Nebesa! Stůjte při mně!“

Z čistého nebe sjel blesk a v odpověď na zbožná slova se rozletěla vrata hradu. Rytíř Kos vyjel do boje. Blyštivé přílby nepřátel se zarazily v postupu, do srdcí jim padl děs, když spatřily nelítostné odhodlání v očích spravedlivě rozohněného reka, a duše poctivé padly na kolena, kajíce se z hříchů svých a obmyslu nečestného, jakým přepadení hradu pokojného jest. Ale ne všechna hledí byla bohabojná, ne všechny meče byly sklopené. Slunce se zastavilo na své cestě, stébla se ohnula a slunce žhnulo. Vzduch se chvěl a všechno strnule čekalo na povel. Ostrý skřek rozčísl zčeřenou hradbu dusného ticha. –Teď! Tisíce ostruh popohnaly koně a vřítily se v pole bitevní. Hroudy odlétaly od kopyt a hlína rozryta stružkami, jež čekaly na krev. Zuřivé oko jezdců prokmitávalo vlající hřívou a pěší oddíly rozevíraly své kleště. Vzduch byl vytlačen deštivým řevem a potopa zkázy se valila k tvrzi. A Kos dál seděl klidně na svém oři. Útok zakolísal – a zastavil, cosi zlověstně spravedlivého bylo v pohledu rytíře Kosa a další zbraně umlkly. A slunce žhnulo. Vpřed! Smečka šelem znovu kupředu. Hroudy odlétaly od kopyt, těžké boty zbrojnošů ryly v hlínu potoky, jež čekaly na krev. Ryk lítice zmaru halil hrad. A smrt byla tak blízka. Kos pozvedl zbraň a naposledy útok klopýtl. Nic však již nemohlo zastavit zviklané duše. Pach čekané krve dráždil jejich mysl, zatemňoval vědomí, již pozdě na spásu. Hroudy odlétaly od kopyt a v řeky měnily se brázdy za vojskem. Počla řež. Rek byl připraven řemdihem kosit nepřítele po stovkách. Bůh stál při něm, nenechá jej padnout. Zuřila bitva lítá. Pad meč ostřím do zátylku zlého, zbrotil řemdih krví zbroj. A kapky znoje odlétají vůkol. Jak tisíc mužů bil se Kos a jednou ranou kosil deset jiných, až jízda klesla v zem. Než svistot šípů, ruše jeho ucho, děl mu, není bitvě konec, pluky pěších teď se derou k slovu. A znovu posíliv se bohu úlitbou, znovu pobod koně ostruhou, znovu vyjel rozsét spravedlivý zmar. A znovu jako drak, jak lev, jak sokol, jako had se bil a tluče sebe kol, se mrakem duší k peklu směřujících štráchal, aby na vítězné pole shléd. A hle – tu jest! Sto tisíc pancířů zbrocených krví, sto tisíc přileb kajícných, vítězný hrdina přehlížel vítězné pole. Vítr se opět ozval, opatrně čeřil hladinu krvavého jezera, jež se nyní rozprostíralo poklidně kol hradu. A slunce žhnulo. Trat – trat, tartolila krev, jak kanula s meče reka v tratoliště. Krůpěj s krůpějí se pojí, skráně zkrápí pot. A slunce žhne a změtí trávy prodírá se brouk. Toť hrobařík, co unik škorni hordy, čuje hodokvas.

A pak ho spatřil: pod lipou v oceli, zdvižené hledí, šedý a pevný, nenávistný pohled. Věděl, jak vypadá, znal jeho tvář: ostrý nos a křivý, zlovolný úsměv rovných rtů, černé vlasy, žluté zuby, páchnoucí po hříšné, neznabožské duši. Slídová kopyta se vzepjala a kapky síry skanuly se zpocené šíje. Démonické hledí se sklopilo, připraveno k útoku. Kdo s koho. Hrdina Kos pozdvihna meč, věděl, dnes neprohraje!

Náhle k jeho bystrému sluchu dolehl ženský křik. Zoufalá žena – zoufale daleko. Tři míle jižně od hradu děje se násilí. Jako kavalír měl jasno: boj musí počkat, je-li žena v ohrožení, jeho povinností je zabránit smilníku ve špinavém aktu.

Stočil bělouše za křikem a ne jako šíp, jako Boží posel letí spasit čest své vyvolené. Tráva se nítí pod kopyty, tráva žhne od jisker železa, tráva hoří po tři míle zdéli  a mazlavý dým zahaluje věci nepodstatné (tedy nepřítele – démon musí počkat na své potrestání).

A již vidí: snad čtvrt míle před ním zakuklený bandita strhává šat z luzné děvy. Podle toho, jak se brání spanile, musí jíti o hraběnku. Rek již zdvíhá svou zbraň k úderu, hlava násilníka prochází všemi body balistické křivky („škoda, že nehraji pólo“) a hrdina opouští sedlo, stana se šlechticem – kavalírem.

Přistupuje k dámě, jež omdlela, čpavkem ji přivádí k životu. „Doufám, že nejste zneuctěna, madam.“ 

„Udatný jinochu!“ zalíbil se hraběnce Kos, „přišel jste právě včas, nechybělo mnoho, a ten nestydatý bídák by mne byl uvedl do stavu potupy nejhanebnější. Jela jsem právě z pohřbu své matky a ztratila jsem se družině svých panošů, v lese jsem spadla s koně a tento zločinec mne sprostě bezbrannou přepadl. Jsem vám zavázána.“ 

„Nebohý sirotku! Mé jméno je Kos, rytíř Kos, smím vám, jsa okouzlen vašimi půvaby, vyznat, omluvte moji neomalenost, své city? Miluji vás!“

Padl na kolena a políbil hraběnce (byla to totiž opravdu hraběnka, jak poznal podle jejího medajlonku, který nosila na krku) ruku. „Mohu doufat v opětování svých nejvřelejších citů?“

Hraběnka štěstím zaplakala, ale její vrozená cudnost (a dobré vychování) jí nedovolovala dát přímou odpověď. 

„Jsem hraběnka Clarissa,“ špitla, potlačujíc vzlykot šťastné lásky (kéž jen dojde naplnění). „Jsem vám zavázána, můj zachránče, a netvrdím nikterak, že váš čacký zjev neskrývá v sobě oduševnělé známky nesporné ušlechtilosti a vlastností, jež počestná žena může, ba dokonce smí milovat, jsem však dcerou svého otce, jen on je rozhodčím ve věcech mých citů.“ 

„A kde je váš ctěný pan otec?“ optal se rozněžnělý rek.

„Tatíček můj předrahý již tré let dlí na onom světě,“ povzdychla si Clarissa, „ale nedomnívám se, že by byl proti tomu, abych přijala vaše šlechetné pozvání zotavit se pod vaším krovem. Budu jej zpytovati modlitbami v kapli při vašem obydlí a nejsem názoru, že by mi neodpověděl kladně na vroucné prosby mého žádostivého srdce.“

„Doňo Claro, Clarisso, Clarissimo, vsedněte na můj kůň a popilme spěšně k mému obydlí!“

Usedli, kam ujednali, a uháněli již jen doutnající travou k hrdinovu domovu. Krajina jako by zjihla šedavou disperzí, tu jíva ojínila se bělavým popílkem, tu vrbinou zašveholil rej jisker a jako klouzavé aproximanty pojila se dvě zamilovaná srdce, toužíce vytořit plnohodnotný romantický diftong, bojujíce jemně o vrchol. Dým houstl a stoupal, aby byl rozmeten vánkem, co vánkem – vichrem, bouří utlumené lásky, slynoucí nadcházejícím rozpukem, vyvstávající nad žalostnými troskami minulosti, leč nebyly to trosky minulosti, právě naopak! Smavý rek rázem pochopil a úsměv mu ovadl se rtu. Svezl se s koně a štkavě zaplakal a zavyl: „Hanbatý luzníku! Zničil’s mi sídlo mých otců!“ 

„Pane, vy nemáte střechy nad hlavou?“ 

„Nikoliv, madame. Můj sok, vládce panství sousedního, vytáhl proti mně v boj a já, než mohl mu zasadit poslední ránu vítěznou, jel jsem Vám pomoci a on, zneuživ chrabré mé nepřítomnosti, zle se mi odvděčil za mou dočasnou shovívavost, vypáliv hradu mého. Leč přesto jsem hrd na své počínání, vždyť správnější pomoci druhým než odvracet hrozbu svou!“ 

„To je mi líto, pane mých tužeb, však uznejte sám, že přes velkou lítost, kterou k Vám cítím, o níž, jak věřím, nemáte pochyb, není mé záhodno cti ani stavu ubírat v pověsti tím, že bych sama jen s Vámi v pustině snášela této ústrky hladu a smrtelných chorob, a přes výši citů, které k Vám chovám, jak již jsem řekla, má mi čest velí opustit Vás a hned poroučet kroky tohoto oře, jejž v zástavu beru na znamení lásky, která nás pojí, jen tichounce doufajíc, že se až opět se ujmete statků svých, vrátíte ku mně, k mým poručníkům.“

Krásná Clarissa napřímila záda, s hlavou vztyčenou, rozrušena zaštkajíc, stočila zvíře od hradu. Hrabě Kos obnažil meč a vydal se hledat Lorda Roberta (tak se ten zločinec jmenoval). Slunce mu svítilo na cestu, slavíci zpívali do kroku. „Nezhyneš dřív, než tě zabiju – nezemru dřív, než tě zabiju.“ Osud se naplní.