NETYPICKY NA SANÍCH

Při mytí okna mi neuniklo, že dující vítr žene po obloze mraky. Když zanedlouho přišla sněhová vánice, tak nebylo v mých silách se udržet ve stoje v okně. O něco později se mi podařilo vyhrabat  se ze sněhové závěje, která pokrývala celou místnost,  přičemž mně bylo jasné, že nastala zima se vším všudy. Vzpomněl jsem si, že bych někde měl mít saně. Netrvalo to dlouho a při hledání v komoře na mne spadly.

  Lehce otřesen jsem poté vylezl po čtyřech z komory do předsíně. Venku stále chumelilo, přičemž vrstva sněhu stále přibývala a to také u mne v bytě. Bylo mou snahou toho využít a vyzkoušet sáně v bytě. Přistavil jsem ke skříni velkou dřevěnou desku, na kterou jsem pak vylezl i ze sáňkami. V poněkud přikrčené poloze s hlavou namáčknutou u stropu pro mne nastalo sjíždění. Ale to se mi nepovedlo, protože zavěšená lampa se mi postavila do cesty. S naraženou lampou na hlavě jsem sjel po desce, která však nevydržela zatížení a rupla. O chvíli později se ozvala další rána. Pak mně bylo jasné, že má jízda na saních skončila vnitru jiné skříně.

  Když se mi vše srovnalo v hlavě, byl jsem rozhodnutý jít sáňkovat ven, kde je mnohem větší prostor. A tak jsem se zanedlouho ocitl nad schody, které vedly na chodník. Velká vrstva sněhu, která na nich spočívala,  mne přivedla k myšlence, že je mohu sjet na sáňkách v místech, kudy se vozí kočárky. Už jsem se odrážel nohama, když se za mnou objevil pan Bezoušek.

„Jé, dobrý den. Taky vás zlákal sníh?“ zeptal se a hned si přisedl za mne na sáně.

„Tak trochu,“ zněla má odpověď.

„Tak jedeme, ne!“ zvolal pan Bezoušek.

„Nuže jedeme!“ vykřikl jsem a sáňky se rozjely po schodišti, po kterém právě šla správcová Blažková.

  Po sjetí schodů a najetí na chodník mi neuniklo, že za mnou nesedí už pan Bezoušek, ale správcová, která se nějakým řízením osudu ocitla na saních. Letmý pohled mně prozradil, že pan Bezoušek je zaražen hlavou napřed v odpadkovém koši.

„Kam jedetéééé..!! Já jsem šla domůůůů…!“ rozkřikla se správcová.

„Dobrý den. Já si jedu zasáňkovat,“ odpověděl jsem.

„Okamžitě se vraťte!“

„Tak si prosím vystupte. Já se trochu pokusím saně přibrzdit,“ sdělil jsem jí, protože sáňky na svažující se ulici nabraly na rychlosti.

Správcová se rozkřikla, jako když ji na nože berou a její hůl se počala nebezpečně míhat vzduchem. Přitom s ní zachytla o sloup, kolem kterého jsme projížděli a vzápětí byla na sloupu omotaná. Ještě chvíli k mým uším doléhal její křik, ale pak jsem se soustředil jen na jízdu.

  Ulice se stáčela do strany, ale mně se včas nepodařilo zahnout. Sáňky najely na začátek velkého svahu, na kterém bobovalo a sáňkovalo spousta mládeže. Na uježděném kopci saně ještě více zrychlily. Po mém projetí většina těch, co byla na svahu, už  spadla a sjížděla po vlastním oblečení a já jsem zaslechl dost nadávek. O chvíli později se přede mnou objevil odpadkový koš. Po nárazu do něho jsem pocítil jeho dopad na svou hlavu a sáňky pokračovaly v jízdě.

  Díky koši na hlavě jsem ztratil kontrolu nad tím,  kam jedu. Neunikl mi ale náraz a výkřiky lidí, které poté přehlušil další rachot. Koš na hlavě zafungoval jako helma a vyvázl jsem nezraněn. Po jeho shození s hlavy se mi naskytl pohled na zaraženou postavu v místě,  kde se čepuje pivo. Kolem na podlaze se mezi převrácenými židlemi a stoly válel větší počet naštvaných a politých lidí.

„Zdravím štamgasty! Jaký je pivo?“ zvolal jsem a za okamžik se v hospodě ozval řev a tak jsem vylétl ven mnohem rychleji než dovnitř. Pak už jsem jen  prchal před místními štamgasty.