pro Tebe

Dole padal sníh. Čerti se ženili. Hulákali písně celý nekonečný den, jako by se báli, že jim Slunce překazí radovánky. Ale to mělo ještě měsíc odpočívat v pokoji. Pak přijde jaro a čertiskům začne semestr. Po Silvestru to vypadá na bohatý rok, budou mít co dělat, aby to do zkoušek stihli. Vím, že se budou snažit, aby mi udělali radost.

Klepadlo na dveřích se jemně rozezvučelo. Sluha byl na blízku. Podržel mi deštník a pomohl z kabátu. ?Děkuji Petře.?

?Není zač,? odvětil starý pán ve fraku. Následovala jsem ho po schodech do prvního patra. ?Dlouho tomu, co jste nás navštívila naposledy.? Petr byl zdvořilý. Možná až příliš.

?Stýskalo se mi,? řekla jsem upřímně a cítila známý pocit v kostech a v hlavě. S každým schodem ze mne padala tíha, uvolňovala se napjatost. Svaly v obličeji povolily a já se po dlouhé domě usmála. Mládla jsem. Cupitala jsem po schodech a s každým dalším jsem byla menší a menší.

Petr mi podržel dveře, jako malé princezně. Vstoupila jsem do komorně, domácky zařízeného pokoje. Přívětivé přivítání.

?Vítám tě doma,? promluvil můj tatínek, táta.

?Ráda tě vidím,? vyjádřila jsem první pocit. Objetí bylo srdečné. Seděli jsme naproti sobě, nakloněni dopředu jako dva spiklenci a klábosili až nám od pusy stoupala pára. Byli jsme přátelé a byli jsme rodina. Petr přinášel zákusky, limonádu, čaj, svíčky, prostírání, polévku, večeři. Zatáhnul závěsy, zatopil v krbu, stále byl poblíž, ale my o něm nevěděli. Ulamovala jsem kousky nadýchané bábovky aniž bych se na ni dívala. Upíjela jsem oranžádu, aniž bych věděla, co dělám. Očima jsem lpěla na tatínkovi, zaplnil celý svět. Hráli jsem si na lidi.

Jste slavný archeolog, ale jaký je skutečný obor vaší činnosti.

Vystudoval jsem Hry a úsměvy u profesora Nadaného. Po smrti mé ženy jsem hru a úsměvy opustil a dal se na archeologii.

Chápu. Čím jste chtěl být jako malý chlapec?

Vždycky jsem si přál být velký. V první třídě mě odmítla dívka mých snů jen proto, že jsem byl o půl hlavy menší, než ona.

Kdybyste mohl něco změnit na naší Zemi, co by to bylo?

Asi bych z ní udělal placku, jak to bylo dřív. Líbilo se mi, když občas někdo přepadnul ?tak trochu mimo?.

Vzpomínky. Mají pro vás velký význam?

Ano, mají.

Myslíte si, že jsme my mladí ochuzeni o něco, co se již tak zvaně  nenosí?

Ochuzeni ani tak ne. Mládí má rádo samo sebe. Na druhou stranu si jsem jist, že mnoho z naší doby by se líbilo i dnes.

Co například?

Na střední jsem měl rád upalování čarodějnic. Byl to oblíbený sport. Pamatuju na Ali Bélu, to byla taková mladá, moc milá čarodějka. Kolikrát ta mě uhranula?. Upálili jsme ji přesně devětadvacetkrát, než předala titul mladší žačce. Nevídaná forma. Jako by to bylo včera.

Co si myslíte o smrti?

O smrti vím své. Nemám rád pomluvy, které se o ní s oblibou šíří.

Takže to jsou pomluvy?

Ovšemže.

Co považujete za štěstí?

Ty jsi mé štěstí.

Ale tati!