Vyjádření citů

č.1 – 8.10.2003

Je mi nějak divně, asi umírám…

alespoň bude klid

a hlavně Voráček bude mít klid..

ale, mám kvůli komu žít,

tak to zkusím přemoci.

 

č.2

Mám špinavou mikinu

a vůbec mi to nevadí,

protože si připadám jako

v jiným světě,

ale co to kecám,

já v něm žiju!!!

 

č.3

Proč se člověk někdy trápí tak,

že si to nedokáže vysvětlit?

Jednou to pochopí každý…..

 

č.4

Proč mě lidé nechávají

na všechno tak dlouho

čekat?,

proč mě tak dlouho

trápí?

Vždyť s každým dnem

umírá i moje naděje

a smysl být na tomhle

světě déle a nevěnovat

pozornost tomu špatnému

okolo nás…

 

č.5

Proč čím dál tím víc

nerozumím lidem okolo nás?

Nejsem šťastná.

Jsem šťastná jenom tehdy,

když jsem s osobou,

kterou miluji a tou je teď

už dlouho jeden člověk.

Doufám, že mi za to stojíš,

MICHALE, po tom všem….

 

č.6 - 9.10.2003

Je možné,

aby si člověk nerozuměl?,

aby nenašel pochopení sám

v sobě?

Pokud ano, proč je to u mě

tak často?

Čím dál tím více žiju

v sebeneporozumění.

Kdo mi pomůže?

Myslím, že by mi pomohla

pouze milovaná osoba,

ale pomůže?

Kdo to vůbec je?

S mámou si nerozumím,

brácha se mi vysměje,

sestře se svěřovat nechci….

Vyslyšíš mě, MICHALE?...

 

č.7

Už mě nebaví žít v nejistotě,

proč lidé neříkají všechno

narovinu?

Že se přitom budeme trápit?

To neznají mě!

Kdyby mi lidé říkali

všechno narovinu a 100 %

otevřeně, víc bych si jich

vážila a byla k nim tak

otevřenější a důvěřivější……

Uznejte, že alespoň

za zkoušku to stojí!

 

č.8

Proč se mě všichni ptají,

co mi je?

Copak to na mě není poznat,

že ztrácím svého ducha

a jak mě volně opouští?

Ani jeho už nebaví se trápit,

chce najít někoho lepšího,

i když…. třeba se mu to

povede…

Kéž by se ale vrátil celý

do mého těla

Já chci ještě žít!!!

 

č.9

Teď jsem si vzpomněla

na takovou básničku.

Máme zbožíznalství a

suplování, učitel ještě

nedorazil…., a tak jí píši:

„Ve škole sedím,

do blba hledím,

učení nevnímám,

na tebe vzpomínám.“

Mě se hrozně líbí,

a hlavně bych jí tímto

chtěla předat dál,

ale i vyslovit tobě,

MICHALE!

 

č.10

Je mi pořád mizerně,

i když se tvářím jako

že nic….

Ale je mi to „prd“ platné,

protože se s tím nemůžu

vyrovnat v duši

a srdce bolí, láme se,

drtí a já vadnu jako květina,

když není zalévána.

Cítím, že padám

do hluboké díry,

a vidím východ a

jsou zamčené dveře…

Kdo mi je odemkne?...

 

č.11

Jsem uvězněná v hluboké,

temné jámě.

Z vrchu sem prosvítají

sluneční paprsky a vidím,

že jsem v nějaké

pravěké jeskyni, jsou

tu malby na zdech….

Chci pryč, mám strach,

bojím se, ale co musím

udělat pro to, abych

se dostala pryč?

Dveře se odemykají, přichází –

-         MICHAL….

 

č.12

Škoda, že je to jen

představa, kterou vycházím

z přítomnosti a přicházím

do snů.

Pomáhá mi to vzpomínat

na krásné chvíle prožité

s tebou MICHALE.

Byli to ty nejhezčí chvíle

mého života.

Proč se nemůžou opakovat

častěji?

Vždyť každým dnem

se trápím čím dávíc,

máš-li mě rád….

Pověz, stojí ti to za to?

 

č.13

Neumím žít?

Jsem výjimka

nebo tím trpí

více lidí?

Asi záleží na tom,

proč si to myslím.

Proč?

Protože se trápím

víc než ostatní

a jsem vůči okolí

zamlklá…

Neumím žít,

ale chtěla bych…

Pomůžeš mi začít

znovu, MICHALE?

 

č.14

Zjistila jsem,

že jsem se asi opravdu

dostala do špatné třídy.

I když.….třeba je dobrá,

ale já do ní asi nikdy

nezapadnu, protože

nehulím, nekouřím ani

nepiji, nechodím do hospody,

na party a na diskotéky.

I když se to možná časem

vstřebá, pochybuji,

že sem zapadnu….

 

č.15 – 10.10.2003

Pomoc!

Už to na mě zase spadá.

Cítím jak mi padá srdce

a mozek, jak tlačí na mou

hlavu.

Ať to skončí, hrozně

to bolí a já už takhle

nemůžu dál.

Chci zase žít normálně,

ale kdo mi na to

všechno pomůže

zapomenout?

Dá se na tohle vůbec

zapomenout?

Pomožte mi někdo,

prosím,

já chci pryč!

 

č.16

Kéž by tak někde

existoval návod

nebo řád, jak žít.

I když je to asi

hloupost, nějakému

zoufalci by to třeba

pomohlo.

Uznejte, že ne každý

žije život, jak by

chtěl.

A není pravdou vždy,

že si za to může

sám…

Kdyby alespoň

existovala nějaká

pomocná dlaň,

která by vás nakonec

zachránila….

 

č.17

Přemýšlím, jaké by to asi

bylo, kdybych byla

ptákem, co si vesele

prozpěvuje a létá

v oblacích, nebo

třeba veverkou, co si skáče

ze stromu na strom

a louská oříšky, anebo

datlem, co stereotypně

klová do stromů…

Tahle představa je

krásná, proto snad

někdy i škoda, že jsem

člověkem, ale…..každý

živý organismus má

své problémy….

 

č.18

Napadá mě další otázka

k zamyšlení: kamarádské

vztahy.

Tohle mě opravdu trápí

ze všeho nejvíce.

Proč se k sobě lidé

chovají sobecky a

nepřátelsky, když

jim někdo řekne pravdu,

jsou urážliví, ale proč?

Když už se naučí

vnímat svět,

už přece není tak těžké

vnímat a chápat

lidi…

 

č.19 – vznikla na začátku hodiny matematiky okolo 10. hodiny ranní

Jaké by to asi bylo

žít na pustém

ostrově?

Člověk by byl chvíli

sám, problémy by

se učil řešit samostatně,

protože by nebyl nikdo,

kdo by mu pomáhal…

Alespoň 2 měsíce…

Chtěla bych to zkusit.

Být trosečníkem,

má i své výhody,

ale uznávám, že

těch nevýhod je

více….

 

č.20 – vznikla v metru ve stanici „Florenc“ na trase „B“

Pozoruji lidi kolem

mě, jak jsou šťastní,

jak se smějí a usmívají.

Proč to nedělám já,

vždyť je taky určitě

něco trápí…..

Je to pravda,

ale já to nedokážu,

bolest na srdci

je příliš veliká…

Můj život se dostává

do jiných kolejí….

 

č.21

Už asi potřebuji vidět

pana Petra Vacka,

který je členem studia

Ypsilon v Praze.

Ten, aniž by to věděl

mi dodává takovou

energii a chuť

do života, že, ne sice úplně,

zapomínám na to,

co jsem prožila

a na to, co mě trápí.

Ale kdy se zase

do Ypsilonky

podívám…..

Snad brzy….

Pouze jedno představení,

snad nechci zas tak

moc!

 

č.22 – vznikla na stanici metra „Českomoravská“ na trase “B“

Píšu snad všude,

lidé se na mě dívají

jako na blázna,

ale věřte, mě to pomáhá,

i když ne tak,

jak by bylo potřeba.

To psaní je určitým

relaxačním uvolněním

a hlavně - pro mě

povzbuzujícím gestem.

Nevěříte?

Zkuste to také…

 

č.23 – vznikla na eskalátorech ve stanici metra „Hloubětín“ na trase „B“

Proč člověk většinou

nenajde svého životně

stálého partnera

a je pak smutný

po celý život?

Proč se lidé hádají,

mlátí, škrtí a rozvádějí?

Proč se vraždí, krade

a proč existuje šikana?

Vždyť všichni žijeme

v jednom světě a

život je krátký……

 

č.24 – 11.10.2003 - vznikla v autobuse č.136 v 11:15

Svět je opravdu

zlý a hnusný,

lidé se nesnášejí

a to někdy dojde

tak daleko,

že se vraždí!

Koho to baví

se na to dívat?

Nikoho!

Ten, kdo se na světě

narodí má sice právo

žít, ale život

je od toho, abychom

si ho užívali

a na nenávist

je příliš málo času…..

 

č.25

Možná se na to dívám

moc černě….

Rozpoznat lidi

na 1.pohled

se nepodaří jen tak

někomu.

Proboha,

nedělejte závěry hned,

jak jste s člověkem

pár minut!

I z toho nejmilejšího,

nejhodnějšího a

nejkrásnějšího

se nakonec může

vyklubat pěkný

grázl……

 

č.26 – vznikla v tramvaji č.10 v 15:03

Škoda, že každý

člověk má jiné

priority!

 

č.27 – vznikla v autobuse č.136 v 15:15

Vím, že si lásku

za peníze nekoupím.

Proč mají ale

všichni takové

štěstí a vše jim

vyjde?

Jen já mám takovou

smůlu…

Vím, že nás je víc,

ale takové lidi

já neznám.

Neříkám, že jsem nějaká

krasavice nebo

sexbomba,

ale za ohlédnutí a pokus

stojím.

Já opravdu dokážu

být milá a hodná,

ale ty to MICHALE

víš, vždyť mi to

i říkáš….

 

č.28

Zase přemýšlím

a nyní už vím,

že život je příliš

krátký na to,

abych tady prožívala

dlouhé trápení.

Ale mě to prostě

nejde, já se z toho

nevypovídám,

ani nevybrečím,

musím to říci tomu,

kdo mě trápí……

Potřebuji ti to říci

MICHALE…..

 

č.29

„Život je krásný!“

Jaroslav Čapek

Na tento slogan

nikdy nezapomenu.

Jarda, hlavní vedoucí

na táboře, mě tím

úplně nakazil.

Avšak já to

nepoužívám tak

často, i když bych

měla, ale bohužel

ta bolest v srdci

neustává.

 

č.30 – vznikla kupodivu doma ve 21:39

Z internetu jsem

si stáhla několik

básniček o lásce.

Jedna se mě, ale

i MICHALOVI libí,

a tak jsem se rozhodla,

že ji sem napíšu:

(mimochodem-jmenuje se

Paprsek slunce)

Zkus rozbít touhou kámen,

zkus zdolat útes skal,

zabloudit v lese známém,

dát život,

co jsi vzal.

Zkus smát se,

když srdce Tě bolí,

zkus líbat,

když nevíš jak,

zkus ptát se,

zač život stojí,

když náhlá smrt může ho brát.
Zkus chytit paprsek slunce

a pevně ho sevřít v dlani,

paprsek spálí jen Tvoje ruce,

ale láska...ta srdce zraní.

---