Juice s vodkou

 1.

Byl večer, venku hřměla bouřka. V Hálkově ulici kupodivu nikdo nebyl, ani banda zfetované mládeže prohlížejíce si své pozemské pozůstatky v alobalu, ani místní ztroskotanec, co za svitu stříbrné Luny a vytí psa vybíral popelnice  prozpěvujíce si falešně Beethovenovu Ódu na radost.

Prostě den jako stvořený pro vraždu, řekl jsem si, aniž bych věděl co bude následovat. Moje slova se odrazila od stěny činžovního domu a ač přes hřmění se opět donesly k mým uším s mnohem děsivějším nádechem, než když opustila má ústa.

Jelikož se blížila malá ručička ke dvanáctce a mně se klížili oči, šel jsem si lehnout, pln očekávání nového dne a s hlavou zatíženou problémy bytí, do své studené postele, abych jí následujících osm hodin hřál svým živočišným teplem.

Ráno! Ráno, pomyslel jsem si. Po prožité noci mnou projel slastný pocit uvolnění. Takoví pocit přece ráno nemívám. Zvlášť ne, když jdu do školy. Snažil jsem se na vše rychle zapomenout. Pustil jsem si můj oblíbený kompaktní disk a pomalu se oblékal. Nechtělo se mi, touha zůstat se několikrát umocnila, když jsem si vzpomněl na naši učitelku na češtinu, Miladu Kočůpotovou. Pokaždé, co jsem si vybavil její dioptrické brýle, silné jako popelníky výstředního milionáře, spadlá prsa jak WTC a nepovedenou trvalou, která mi připadala jak starý mop.Ale do školy jsem musel.

2.

Do školy jsem přišel jako vždy v čas. První hodinu byl přírodopis. Moje spása, konečně jsem se mohl probudit. Neměl jsem sic vyčištěné zuby, ale nevadilo mi to, alespoň semnou nikdo nechtěl bavit, a tak bylo dost času na utápění se v sebelítosti a depresi.

Druhou hodinu následovala čeština. Popravdě řečeno, radši bych dvě hodiny mlátil hlavou o zeď, než 45 minut češtiny.

První minuty dopadly jako obvykle. Po několika drzých poznámkách z úst Radky Mlčákové nasadila učitelka taktiku morální vítěz. Přednáška o našem chování trvala sotva deset minut, oproti tomu, co následovalo to byl slabý čajíček. Kontrolní diktát překvapil, jako vrah stojící v temné uličce, jak Brutus, který bodl nůž do zad Caesarovi, ba mnohem víc. Sotva jsme dopsali, zazněl zvonek. To uvolnění, ta slast. Pětka z kontroláku za to stála.

Třetí hodina na mě působila spíše odpočinkovým dojmem. Měli jsme matematiku. Nevadila  mi ani tak učitelka Lopová, spíš její poznámky a hlášky. Například: "Je ti to platný jak mrtvýmu zimník", je sice dobrý, ale když to slyšíte třikrát denně trochu vás to omrzí. Jedno se však musí přiznat hodiny "matky věd" byly z mého hlediska moje zatím nejplodnější chvíle. Jelikož nebylo celkem co dělat, měl jsem dost času na vymýšlení básniček a různých rýmů.

Žádné změny v hodině nenastaly vše se odehrávalo podle už čtyři roky zajetého stereotypu. Pokyny jako stoupněte si, sedněte si, mlčte, stoupněte si, kdoví jak se má chovat si sedne, vyndejte si papíry, byl náš denní chleba. Kdyby vyučující si povely napsal na papír a postupně nám je ukazoval podle pořadí, které sám předtím určil, ušetřil by si nejspíš hodně času a hlavně hlasivky. Po zdárném ukončení hodiny jsme se vrhli na chodbu, podobajíce se vodě, která se konečně uvolnila z tísnivého sepětí přehrady. Nic však netrvá věčně ani desetiminutová přestávka v naší škole není onou výjimkou potvrzující pravidlo a než bys řekl švec pauza je u konce.

Čtvrtá hodina byla spjata s hodinou dějepisu. Hlavou mi stále znělo jméno častokrát proklínané učitelky Rohnové. Jako kantor spadala pod lepší průměr, ale pouze pokud nezkoušela. Ve stejné stupnici by se propadla nejméně na slabý podprůměr. Kdybych podle ní měl napsat Romea a Julii stručně byl by tak dvakrát delší a možná by to ani nestačilo na plus, který je tak akorát na utření stolu protože asi až za tři plusy je malá jednička a za tři malý jedničky je velká, která slouží spíš jako orientační.

Zbytek dne utekl jako voda a tak jsem mohl domu. Cestu mi zkřížilo několik kamenů o které jsem jako obvykle zakopl při pokusu odkopnout je daleko před sebe, a proto mé další kroky připomínaly spíše chůzi mrzáka raněného ve válce než cval pyšného hřebce s rodokmenem.

3.

Pomalu se blížil večer. Slunce bylo tak nízko nad obzorem  jakoby se zdálo že stromy na nedaleké hoře Třemošné, hoří rudým plamenem, který spaluje vše živé i neživé a pustoší krajinu způsobem jemu vlastním.

Špatné vzpomínky na školu rychle překlenula melancholie. Tyto stavy u mě nastávaly poměrně často. Nepřekvapila mne ani menší deprese, která se také s jistou pravidelností objevovala. Seděl jsem jen tak na křesle a četl Hamleta. Příběh prince dánského, který se vydával za blázna mě přitahoval. Působila na mne jeho nesmrtelnost, umělecká hodnota přeživší 400 let a také mnoho jiných věcí, jenž z něj dělají tragédii všech tragédií. Já tak sedím a čtu a uvědomuji si svoji bezvýznamnost, piji juice s  vodku a pomalu se opíjím v zoufalé snaze uniknout realitě, alespoň na pár hodin než vystřízlivím.

Po několika hodinách, na které jsem si nepamatoval, jsem se probudil ve své posteli s tátovou pistolí u hlavy. Zajímavé je, že v ní byly ostré náboje. Táta je vždy dával mimo dosah lidí a speciálně mimo můj dosah. Dostal jsem šílený nápad. Tato myšlenka mohla napadnout buď šílence nebo genia mého kalibru.

4.

Jitro nebylo o nic víc lepší než ostatní. Vykonal jsem své každodenní rituály a šel do školy mimo učení zatížen i tátovým revolverem.

Jen několik hodin předcházelo češtině. Na paní učitelku Kočůpotovou jsem si zbraň připravil. Na je jí obrázky jsem si maloval terče a trénoval mušku se vším co létalo, střílelo, bodalo či rozdělávalo oheň a konečně jsem si mohl teorii ověřit v praxi. Šest ran, šest pokusů bylo dostačující množství.

Hodina H se přiblížila. Třída byla hodná, jakoby vycítila, že za několik minut už nikdy neuvidí proklínanou učitelku.

Bylo přesně 10:27, když jsem vyndal pistoli. Čas se zastavil. Vyšly dva výstřely. První minul, druhý však zasáhl hruď. Vyučující se skácela a dopadla do tratoliště krve, krev také postříkala tabuli i učitelský stolek. Potom co jsem uviděl produkt své práce udělalo se mi na zvracení, nechápal jsem co se stalo, proč se to stalo ani jak se to stalo. Do učebny začali chodit učitelé. Ale já jsem cítil, že jestli nechci strávit zbytek svého krátkého života ve vězení musím jednat, obrátil jsem hlaveň proti sobě, položil na spánek a stiskl po třetí. Kulka mi před zraky celého učitelského sboru a třídy prolétla mozkem.

Mé bezvládné tělo padlo vedle mojí oběti.