Hodný pes neštěká

Dnes jsem o vlas unikl smrti. Stačilo málo a bylo by dočista po mne. Dostal bych to do břicha nebo do hlavy a řeknu vám, skutečně jsem k tomu neměl daleko. Jenže kulky mě dneska celej den míjely, jako bych na sobě měl ceduli: “Zákaz vjezdu.” Ale popořádku. Aby jste byli v obraze, je hodně důležitý kam to dostanete. Když do hlavy, dá se říci, je to v suchu. Zkrátka sebou škubnete o zem a máte to za sebou, žádný kecy, žádná bolest. Nic. Prostě sichrovaka. S klukama v ubikaci jsme se shodli, že tenhle způsob zásahu je nejlepší a veskrze i docela přijatelnej. Když vám kule provrtá lebku, je to jako když myšlenky nasednou do vlaku a třeba se ještě kouknou po okolí. Celý podělaný vědomí na tisíce cárů červenýho hnusu. Skoro jako když to přežene s pitím. Nikdy bych nevěřil, že člověk má v hlavě jenom krvavý zvratky, ale teď jak to tady vidím, zdá se mi to už docela normální. A říkám vám, je vždycky lepší se vyzvracet než se svíjet s bolavým břichem. Tak jako tak, skončíte v příkopě.

Málem se to dneska stalo i mě.

V rotě osmačtyřicet je nás dvanáct chlapů. Je nás zkrátka dvanáct. Víc vám, obávám se, neřeknu. Co chcete slyšet o smečce vlků, když sami chodíte po dvou, a nevíte nic o tom, jak vlci žijí? Když nevíte, jak chutná horká krev, jak pálí omrzlina, jak volá měsíc. Jak vám mám vyprávět o klucích z naší jednotky, když vím předem, že nic z toho nepochopíte? Ale upřímně, myslíte si, že vám budu vůbec něco vyprávět? Naivky! Nejsem vaše babička! A když už jsme u vaší babičky, dal bych ruku do ohně, že zrovnatak ani ona by vám nic nevyprávěla. Rozhodně ne vám, kdyžtak jen sama sobě. Řekněte, cožpak vás nikdy nenapadlo, když jste očima přisátí na jejích vrásčitých ústech slintali do čalounění, že vlastně vůbec nemluví k vám? Že jste jen záminkou, aby se mohla ponořit do svých vlastních vzpomínek, aby je mohla formulovat v slova a nikdo ji neobvinil ze samomluvy? Že jen nahlas sní a vaše kučery hladí zrovnatak jako srst kočky na klíně? Tak to vidíte. Jste mi jen záminkou. A tak zřejmě skrze toto stávám se já vaším nepřítelem.

Slunce pražilo. Poušť šedivejch trosek. Kdysi tu bývalo město. Kdysi tu rostly stromy, běhaly děti, kdysi tu poštolky rdousily holuby. Dneska šedočerná výheň. Na zemi střepy. Podél zdi dvanáct chlapů osmačtyřicátý roty. Těžký kvéry v rukou, prsty na spoušti. Pot a olověná koule jediný myšlenky připravená hluboko v zející hlavni. A ticho. Jen v dálce štěkající kulomet a ozvěny jeho vysokýho hlasu. Nic neobyčejného. Jako by to ani nebyl kulomet, ale obyčejný pes a vy lidé procházející vesnicí.

Zničeho nic rafan zaštěkal docela blízko. A to jeho zaštěkání proniklo tichem jak ostří žiletky. Rychlý řez přeťal všechny struny a klavír zadrnčel faleší, když se paličky rozlétly na všechny strany. V odpověď vyšlehly plameny. Symfonie vesnické kutálky vybouchla ve famózním patru. Jak havrani stoupající prudce k obloze. Kulky se zakously do Petra Ivanova. Viděl jsem přesně jeho obličej. Chcete vědět, jak se tvářil? Zvířata!

My ostatní jsme se kryli za betonovou zídkou. Ivanov se za ní z druhý strany svíjel. Cejtil jsem i přes tu zeď, jak mu v křeči tuhnou prsty a jak po nich stéká horká krev. Mezitím palba pokračovala. Automat mi škubal v ruce. Zkáza chrlila své hněvné slzy skrze jedenáct zbylých hlavní. Dvanáctsettřicet výstřelů za minutu. Dohromady třináct a půl tisíce kulek. Dům z kterého nás kulomet napadl zmizel v oblaku šedivého prachu a úlomků zdiva. Pod prstem jsem cítil zatracenou sílu.

Když dal Prokopof znamení a my nechali hlavně odpočinout, zaštěkal kulomet znovu. Nepřítel měl barák, zdálo se, dobře zajištěný. Zatímco jsme stříleli, chystal se a teď tomu jednomu psisku dalo za pravdu ještě alespoň pět dalších. Naše betonová zídka přišla o svůj původní rantl a její vršek se rozprskl jako šrapnel. Krčili jsme se u země a nad námi hvízdaly volňásky do pekla. Nebylo kam se hnout.

Konečně palba ustala. Zřejmě se teď pokusí napadnout nás z boku. Prokopof poslal Jureviče, aby zjistil kudy unikneme. Jurevič, co měl dělat, přikrčil se a zmizel za rohem. Nikdo po něm nevystřelil. Čekali jsme. Pot mi stékal po čele. Chtělo se mi sundat přilbu a otřít se. Kruci, nešlo to. Člověk si ani nemůže otřít čelo, když chce. Musím říci, že tohle mě tady trýzní ze všeho nejvíce. Naštěstí pro tu chvíli, měl jsem v náprsní kapse cigaretu. Zapálil jsem si. Prokofov se na mě podíval. Ale já pohledem neuhnul a on toho nechal první. Prokofov je starý máslo. Čekali jsme dál a já kouřil.

Na modré obloze zářilo slunce. Přimhouřil jsem víčka a v slzách který jsem v očích kvůli prachu měl takřka neustále, viděl jsem sluneční paprsky docela slité, jako v kapce rosy.

V tom najednou do mě strčil Balutin a že prej po ulici jde parta našich. Nahnul jsem se mu přes rameno a skutečně. Dvacet chlapů v roztaženém trojstupu pročesávalo cestu, kudy jsme předtím šli i my. Řekl jsem si: fajn, posila. Ale zase tak fajn to nebylo. Ti kluci zřejmě neměli o kulometným hnízdě ani tušení a jako na promenádě šli mu přímo naproti. Prokofov, když je viděl, nevěděl najednou co si počít. Mlčky se nás zeptal. Přirozeně jsme odmítli. Nejsme volové, abychom si kvůli cizím nechali ustřelit hlavu. Tak kruci, co teď? První tři nebo čtyři řady už byly nepřátelskýmu kulometu na mušce. Jak jen mohli přehlédnout mrtvého Ivanova? Jak jen mohli, ale je to hloupá otázka. Docela jednoduše, zkrátka. Je mi jasné, že to nechápete, ale je to skutečně docela jednoduché.

Jenže bůhví, co mu to vjelo do hlavy, jak nás uviděl, zvedl hlaveň a s výrazem naprosté hrůzy vystřelil. Z hlavně vylétly kulky přímo proti nám. Ten okamžik, kratší než mžiknutí oka byl pro mne velmi nepříjemný. Ale měl jsem štěstí. Dostal to jen Balutin a Purněv. Dávka dohasla. Sušin na nás koukal pohledem, jaký jsem ještě neviděl. Vsadím se, že kdybychom byli elitní komando nepřátel v neprůstřelných vestách, nebo kdybychom všichni seděli v tanku, nemohlo by v tom jeho pohledu být ani způlky tolik děsu. Okamžik bylo ticho. “A do prdele,” řekl konečně.

Zdá se vám to jako hloupost, ale on to skutečně udělal. Zmáčkl spoušť.

Až teď jsem si uvědomil, že ležím na zemi. Kluci z jednotky kolem mně byli mrtví, nebo se v bolestech svíjeli. Ale mě se nic nestalo. Zkrátka se mi nic nestalo. Vstal jsem. Vím jasně, že jsem měl otevřenou pusu. To si pamatuji. Taky si pamatuji, že Sušin v tu chvíli poslepu hmatal za opasek a rukou, která se šíleně chvěla, hledal pistoli. Měl jsem dojem, že ji chce pro sebe. Přistoupil jsem k němu. Za zdí pálily kulomety, ale já si jich nevšímal. Nějak mne bylo jasné, že teď mne zezadu kulka nezasáhne.

Popuzeně jsem se na něj vrhl a chytl ho za ruce. Příliš se nebránil. “Co jsi to udělal?” zařval jsem. On také řval. Řval: “Nic. Nic.” Dal jsem mu pěstí. Myslím že jsem mu tím zlomil nos. Byl jsem skutečně nepříčetný. Chtěl jsem ho vzít a přinutit jej pohlédnout na to, co způsobil. Chtěl jsem ho pak zastřelit. Naštěstí se ale po mé ráně pěstí vzpamatoval a přestal řvát. Otevřel oči. Měl je rudé a lesklé od slz. “Sedni si!” řekl jsem mu a on si sedl a opřel se o zeď.

Posadil jsem se vedle něj. Hleděl do země a špinavým hřbetem ruky si otíral tváře. Nemohlo mu být víc, než dvacet. “Víš co jsi udělal?” zeptal jsem se.

“Proč?” uniklo mi z úst náhle.

Chtěl jsem namítnout, že máme přeci uniformy, ale neměl jsem sílu dohadovat se. Uniforma mi přišla tak závratně nepodstatná. Sušin však pokračoval: “Myslel jsem, že vy jste po nás stříleli. V první chvíli jsem uniformy nerozeznal.” V první chvíli. Zuřivost ve mně vzkypěla. Chytl jsem jej pod bradou a přinutil otočit hlavu. “V první chvíli?”

“Zkrátka. Asi... Proboha, proč mě nezastřelíte?” Neodpověděl jsem mu a on chvíli přemítal. “Už jste se někdy bál uvěřit?” řekl nakonec. “Bál jste se někdy pohlédnout do zrcadla? Už jste někdy zmuchlal obraz, který jste namaloval?”

“Protože je ve mě nenávist?”

Devět životů měl na svědomí a přesto, kruci, za nic nemohl. Válka je zvěrstvo a my tady se zvířatům podobáme. Neštěstí je, že jsme při tom všem stále lidé. Pro mě za mě klidně bych Sušina oddělal a nejradši bych oddělal i sebe, jen kdybych si tou kulí z hlavy nevystřelil taky svoje dětství, svoji maminku v slunečním oparu absolutního štěstí, svoji rodinu, svou ženu kdesi daleko. Přísahám bohu udělal bych to s chutí. Ale nejde to.

“A on?” zeptal se Jurevič.

“Ptal jsem se ho, proč to udělal.”

“Polib si!” řekl jsem a jak jsem to řekl vrhl jsem se stranou a z automatu vyšlehl plamen. Jurevič se skácel. Beze slova. Vstal jsem. Jurevič zůstal ležet. Louže krve pod ním se zvětšovala. A slunce pražilo pořád stejně, potil jsem se pod helmou a na zádech a všude a ta blbá louže se pořád zvětšovala. Teprve po chvíli mi došlo, že jsem ho picnul já. A udělalo se mi zle. Chudák si ani nevystřelil. Možná ani nechtěl, možná se mu to zaseklo. Bůh ví. Každopádně jsem měl kliku, jak se říká. I když, víte, spíš jsem měl zatracenou smůlu, aby jste mi rozuměli. Mohl jsem to mít za sebou a bylo by po problémech.

Podemnou v tu chvíli leželo jedenáct mrtvol. Krev z jejich těl se v prachu mísila. Na obloze svítilo slunce. V dálce štěkal kulomet. Nemá smysl o tom mluvit, protože o tom mluvit nedovedu. Chápejte, nejsem básník a pánbů mi do vínku nedal takovou schopnost. Neumím mluvit otevřeně o věcech na který se mi ani nechce myslet.

Bylo mi z toho na nic. Pod helmou jsem se potil a tak jsem si ji sundal. Když tu nebyl žádnej Prokopof, neměl jsem vlastně důvod ji nosit. Šel jsem prostředkem bejvalý ulice, kde kdysi rostly stromy, běhaly děti, a poštolky rdousily holuby a slunce nade mnou zářilo a obloha byla bez jedinýho mráčku. Co já vím, proč mě na tý otevřený ulici nikdo nezastřelil. Snad, že jsem neměl helmu. Viděli to a řekli si, že přesně to chci. A proto to neudělali. Prostě mě nechali, abych se trápil. Svině! Co si budeme namlouvat, jsou to svině!

Dorazil jsem k našim pozicím. Major Batušjev, když mě viděl, nechal si mě předvolat a v teatrálním výstupu mi vylíčil, že chodit bez helmy je zakázáno, že tím ohrožuji sám sebe a tím i jiné, že je to vlastně koldokola sabotáž proti armádě, že se tím pokouším o dezerci a já nevím co ještě. Jako trest mi uložil dva dny tvrdýho vězení a sníženej příděl tabáku na dva tejdny dopředu.

Teď sedím v cele, je tu tma a v celku i chládek, slunce svítí jen malým otvorem. Píšu, protože co jinýho bych měl dělat. Píšu a dopsal jsem a je mi líto, že už vám nemám co říci a že den už končí. Vím, že až mě z cely pustěj, všechno začne znova. Znova mě poženou do výhně šedivý pouště, kde budou štěkat kulomety a létat prach. Automat mi znova v ruce poskočí a já budu znova pod prstem cítit zatracenou sílu. Pod prstem sílu a u srdce slabost, protože dneska jsem zabil Jureviče a taky Sušina. Je mi jasný, že to nechápete, že to chápat nemůžete a taky že nikdy nebudete. Je mi to jasný, protože vy jste to nezažili. Je vám akorát zle, když to čtete a já vás chápu. Ale můj je to denní chleba. A nemůžu si pomoci. Opravte mne, jestli se pletu, klidně mne opravte. Přísahám Bohu, pletl bych se rád, ale žádný smysl v tom nevidím. Krucinál, dal bych cokoli, kdybych jej směl poznat.