Sentimentální dopis

Je to už dva dny, co mi to řekli.

Dva dny. A já teď sedím na nádraží a sleduju všechno kolem. Vzpomínáš? Vždycky jsme se bavili pozorováním lidí, dlouho jsme dokázali rozebírat, co jsou asi zač,

s kým to zrovna mluví, co když mu lžou, co když mu nelžou, odkud tak spěchají, za kým?

Je to zvláštní, že tady teď nesedíš vedle mě.

Vlak odjíždí až za dvě hodiny.

Čtu teď jednu knížku, brácho. Jo, sice to zní neuvěřitelně(nesměj se!), ale já teď fakt čtu a možná mě to i baví. A možná je to jenom takhle jednodušší-dívat se do stránek knihy a ne lidem do tváří. Možná, že se fakt bojím, co bych viděl. Znáš to, ne? Takovej ten nepopsatelnej hlad v očích, co nikdo jinej nevidí. A my dva jako hlavní chod..Bylo by strašně snadný se vrátit. Ale to mě tak neděsí. Horší je, že by mi to možná ani nevadilo,

že bych se třeba ani nebránil.

Bylo by to hrozně jednoduchý.

V té knížce se píše, že prý se všichni pokoušíme plavat v řece, která byla stvořena pro to, aby se v ní lidi topili. Ty jsi mě naučil plavat, brácho, a pak jsi zmizel a já si myslel, že bez tebe to nedokážu, že se utopím a bylo to hrozný, fakt hrozný. Ale mnohem horší je,

když teď vím, že to půjde. Možná to nebude vůbec jednoduchý a možná už to nebude nikdy stejný, ale v podstatě se nic nezmění. Lidi budou chodit pořád někam, pro něco,

za někým. Dál si budou lhát a mluvit a žít. A já s nima.

Byl by jsi na mě pyšnej. Jo, jasně, já vím, že by tě tyhle žvásty asi moc nenadchly-

ty jsi se vůbec strašně rád vyhýbal nepříjemným věcem a já se ti vůbec nedivím.

Teď ale myslím něco jinýho-jak jsme si tehdy..to muselo být někdy v zimě, nebo na podzim,

to si vzpomínám, že nám byla přece hrozná kosa. Seděli jsme na schodech k metru na Černým Mostě, pamatuješ? Už to tam bylo spravený a tebe celá ta konstrukce ze skla a železa příšerně fascinovala. Seděl jsi se zakloněnou hlavou a smál jsi se na město za tím sklem a přišlo ti úžasný, jak se všechny ty světla z aut a pouličních lamp změní a ztratí svůj tvar, když jenom trošku pohneš hlavou. Že prý je to tak neskutečný, jako by se na malou chvilku všechno rozmazalo a zmizelo, člověk by najednou zjistil, že to byl jenom dlouhej a neskutečnej sen, že to vlastně vůbec nebyla pravda. Jenomže jsme oba věděli, že když z toho podchodu vyjdeme, tak to tam všechno bude. Město a život a bude to neuvěřitelně opravdový, se zřetelnýma obrysama a bude to čekat na nás. A tak jsme dál seděli na těch schodech, i když nám byla tak šílená zima a povídali jsme si-to jsme si poprvé opravdu povídali a na jednu noc jsme to dokázali.

Pro tu jedinou noc zůstalo město s tím vším, co pro nás mělo, jenom změtí rozmazaných světel.

Tenkrát jsme si řekli, že jednou utečeme. Ještě předtím si vyděláme dost peněz na jízdenku pro oba-někam daleko a hlavně tak, aby se jelo přes noc a mohli jsme spát na těch srandovních odklápěcích postelích ve vlaku a musí nám zbýt ještě dost na to,

abychom to tady řádně zničili. Na ty dva dny, než odjedeme, nikdo nezapomene. Všechny naše kámoše vezmeme s sebou a budeme je zvát a ty dva dny a dvě noci nebude muset nikdo z nás dělat. Budeme se jenom bavit!

Myslím, že by jsi na mě byl fakticky hrdej, brácho. Dnes odjíždím. Mám u sebe dost peněz

na jízdenku i pro tebe, schválně jsem si je nechal stranou, protože nějak pořád doufám,

že se každou chvilku objevíš u hlavního východu, nebo u automatu na kávu vedle pokladny číslo šest, kde jsme obvykle postávali a poslouchali, jak to uvnitř vrčí, když si někdo kupuje pití a kam lidi jezdí, když si kupujou lístky na vlak a strašně jsme jim záviděli,

i když jsme se samozřejmě oba tvářili, jak nám to tady všechno hrozně vyhovuje.

Ale ty pořád nejdeš...Kde se, sakra, flákáš? Vlak nám jede už za hodinu a půl.

Asi by jsi strašně chtěl slyšet o těch dvou posledních dnech, poslouchal bys a smál se

a nutil mě pokračovat. Přál bych si, aby to bylo takový, jak jsme si plánovali tehdy na těch schodech k metru a dost dobře bych ti to tak dokázal podat. Ale nebyla by to pravda.

Možná jsi to trefil, když jsi mi tenkrát řekl, že se potřebujeme, protože bychom jeden

bez druhýho spadli na hubu. Potřebujeme toho druhýho, protože nám drží ruce před očima,

ale zároveň sám dobře ví, kam jdeme. Bez tebe jsem konečně viděl všechno okolo takový, jaký to doopravdy je, jaký to bylo celou tu dobu...

Za ty dva dny jsem stihnul všechny naše místa, všechny tváře a příběhy.

Poprvé sám. Poprvé bez tebe.

Vzpomínáš na tu zastavárnu na Mirotické? Asi dvakrát, nebo třikrát jsme tam udali ukradený mobily, víš ne? Vždycky jsem tě obdivoval, že na to máš-okrádat je. To já jsem nikdy nedokázal a ty ses mi za to tak smál. Smáli jsme se oba, ale mně kolikrát bylo tak zle, chtělo se mi křičet a třeba i brečet, ale bál jsem se před tebou. A tak jsem nosil celkem přesvědčivou masku a někdy tě tiše nenáviděl. Teď vím, že jsem na to vůbec neměl právo. Nejvíc mi na tobě totiž vadilo to, co sám dělám...asi jako když chce někdo rozbít zrcadlo jen proto, že ukazuje pravdu.

Jako tehdy, když jsme čekali na tramvaj, myslím, že to bylo na Veveří, to jsou asi dvě zastávky odsud šestkou. Ty jsi kouřil a trošku tě štvalo, že jsi nestihl sraz s tím klukem,

co domlouval vždycky dobrý kšefty. Začali jsme se hádat, já už ani pořádně nevím proč. Zase jsi měl ty svoje blbý kecy o tom, že kdybych nechtěl, tak tohle určitě nedělám,

že se mi to vlastně svým způsobem líbí a já měl neuvěřitelnou chuť tě umlčet, protože jsi možná měl pravdu. A tak jsem před tím utekl.

Tehdy to byla jedna z nejhorších nocí, co jsem tu zažil.

Trojkou na Budějovickou, pak přestoupit na jedničku směr Modřice a asi dvacet minut jízdy na Ponrepo. Ten bar jsem nenáviděl. Nikdy jsem ti to vlastně neřekl-tvářil jsi se tam vždycky tak spokojeně, ale možná, že to od tebe byla taky jen hra.

Ponrepo. To bylo takovej malej svět uprostřed toho velkýho. Místo, kde se na několik okamžiků potkaly tisíce příběhů jedné noci, aby se pak zase rozeběhly svou vlastní klikatou a páchnoucí cestou.

Rád jsi se seznamoval. Fascinovaly tě tváře a jejich osudy stejně jako mě, jenomže já je rád sledoval z té druhé strany, s tebou po boku.

To bylo všechno, co mi stačilo.

Nechal jsem se opít nějakým nechutným chlápkem a šel jsem s ním úplně zadarmo,

jen za přespání, i když se mi to tak hnusilo a přísahali jsme si, že takhle moc se nikdy nesnížíme. Možná, že právě proto jsem to udělal-abych rozbil něco, co jsme měli společnýho. Na několik minut v autě toho chlápka, na těch pár udýchaných a zpocených okamžiků se mi to podařilo, jenomže pak mi došlo, jak moc jsem bez tebe sám, jakkoliv mě vytáčíš a štveš!

Jak moc těch pár směšných pravidel, kterýma jsme si orámovali tenhle noční svět bez zákonů, potřebuju, abych se jím protlačil k dalšímu dni, k další noci, k dalším zákazníkům a penězům,

k dalším chvilkám vzrušení a následným pocitům viny.

Tak jsem se nechal hodit zpátky do Ponrepa a tam tě zase našel. Seděl jsi u baru

s nějakým chlápkem v obleku, vypadalo to, že se dobře bavíš a mně tehdy poprvé došlo, jak to vlastně s náma je. To já jsem potřeboval tebe, ne naopak. Věděl jsem, že jsi tu byl dlouho předtím, než jsme se našli a budeš tady ještě dlouho potom.

Beze mě. Nebo se mnou. Je to jedno.

Vždycky jsi potřeboval cítit, že máš navrch, i když to tak třeba nebylo. Proto jsi okrádal zákazníky, proto jsi se nechal balit, místo aby jsi se vtíral jako kluci z hlaváku; zmrzlý

a nešťastný děcka. To byl tvůj způsob sebeobrany.

Jenomže to jsem ještě tehdy nevěděl, a tak se znovu roztočil ten nechutnej proces zapomínání, plnej vykachličkovaných kabin veřejných záchodů, špinavých prkýnek

a nahořklé chuti někde vzadu v puse.

Celou noc jsem se pak bavil s nějakou ženskou, co usínala vedle mě na sedačce a smrděla chlastem a močí, třásl jsem se, i když mi po tváři tekl pot a přemýšlel nad tím, jak by bylo hrozně fajn zase jednou mluvit s našima. Myslím, že jsem se dokonce vydal jim zavolat

a vůbec mi to nepřišlo blbý, i když byly čtyři hodiny ráno. Jenomže venku, před tím zasraným Ponrepem, se mi před obličej postavil chodník tak rychle, že mě probudil až dotek tvých rukou, když jsi mě sbíral a táhl pryč, do noci, která nás spolkla tak samozřejmě, jakobychom byli odjakživa její součástí.

Vlak nám jede za necelou hodinu.

Hrozně mě fascinovala zima. Jo, bylo sice mnohem jednodušší kývnout na některý nabízený nehorázně nízký částky, všude, ze všech pohledů a slov křičela zoufalá snaha

po spasení a mráz dělal z kamarádů neuvěřitelný svině, ale třeba takovej Staromák,

když už bylo všude bílo a lidi dál spěchali mezi stánkama s teplou medovinou a svíčkama,

dál si lhali a odpouštěli, dál mluvili jeden přes druhýho a beze smyslu, ale díky Vánocům,

který visely ve vzduchu bylo jaksi snadnější jim prominout.

Jednou jsme spolu čekali před Prašnou bránou na jednoho staršího kluka, co jsme se s ním seznámili v Solidní nejistotě a co nám slíbil nějaký bílý na prodej. Byla už tma a sněžilo. Obrovský vločky, co vypadaly jako peří...pamatuješ? Říkal jsem tehdy, že je to skoro,

jako by někdo nahoře na nebi trhal anděly na kusy. Smál ses a díval směrem k hradu,

kterej byl oranžově nasvícenej a vůbec-celá ta noc byla oranžová a temně modrá. Několik ztracených a nešťastných pastýřů nás oslovilo a my jsme je mohli poprvé po dlouhé době odmítnout. Nepoznali v nás dva anděly, co pro tuhle noc sestoupily na Zemi s důležitým posláním šířit sypké štěstí mezi obyčejné a tolik slabé smrtelníky.

Možná už si na to ani nevzpomeneš, možná to byla jen jedna z těch nedůležitých zastávek

v řadě tisíce stejných nocí, ale pro mě znamenala strašně moc, ostatně jako každá chvilka vedle tebe. Proto jsem tam včera taky zašel. Opíral jsem se o kamennou stěnu, přesně jako ty, a koukal jsem do noci. Hrad-takhle nasvícenej-odsud vypadá, jako by visel někde uprostřed mezi nebem a zemí. Jenom noc je spíš černobílá.

Ten hlásič na Vodové je zase polámanej. Vždycky tě pobavilo, když měl oznámit příjezd nějaké tramvaje a zasekl se na: Prosím, pozor!

Tramvaje. Rozmlácený zastávky, spousta lidí v jakoukoliv denní dobu, poblitý sedátka, špinavý okna. A my dva. Vždycky jsi sedával přede mnou. Pokaždé. Třeba to tak bylo proto, že jsi měl potřebu být napřed i v normálním životě, vždycky jsi se chtěl cítit jako ten, co nakonec světu i mně ukáže záda. Noční Praha utíkala kolem oken, světlo tady uvnitř blikalo a ve skle se odrážel tvůj obličej, jak jsi se o něj opíral a vyhlížel ven. Na chvilku jsme byli zase nad tím vším. Projížděli jsme kolem, aniž bychom byli součástí té špíny venku-jenom jako pozorovatelé z té sruhé strany. Tak jsem to měl rád.

Přesto jsem často celou cestu pozoroval jenom tvůj obličej ve skle. Noční město za okny

se stalo jen nezřetelnou rozmazanou čárou na okraji vnímání.

Možná jsem čekal, kdy si toho všimneš, ale pohled tvých očí patřil nenávratně světu tam venku.

Když pojedeš z Vězeňské jedenáctkou směrem na Záběhlice, těsně před tím koupalištěm je taková šedá bytovka. V jednom okně úplně nahoře, myslím, že může být tak třetí zleva, se nikdy nesvítí. Nikdy. Ten byt je prázdnej.

Ale vždycky to tak nebylo. Ten první měsíc, co jsem tě znal, jsme tam spolu přespali. Tehdy tam bydlel jakejsi tvůj kámoš. Vysokej blonďák, tak kolem třiceti...Jméno už jsem zapomněl. Zato si moc dobře vzpomínám na ty studený hodiny, co jsem proležel v jednom

z pokojů a snažil se usnout, zatímco ty jsi mu vedle nabízel za dvě stovky něco, co mohlo vzdáleně připomínat blízkost a lásku. Slyšel jsem každý slovo, každý to falešný ujištění, co mi znělo tak opravdově. Ale možná ještě horší, než tohle bylo, když jsi mě vytáhl nad ránem z postele, když jsi tiše a samozřejmě bral z jeho peněženky všechno, co jsi tam našel a mně přitom v uších pořád zněly tvoje slova a výkřiky slasti a do očí se mi z fotek v peněžence zařezával úsměv jeho ženy a dítěte.

Včera v noci, na Petříně, jsem narazil na jednoho chlápka, co jsem s ním asi třikrát byl. Určitě mě poznal, ale sklopil hlavu a spěchal dál, kousek za ním postával asi třináctiletej kluk, kouřil a strkal si do kapsy u kalhot stokorunu. Napadlo mě, jak je to všechno vlastně směšný. V jednu chvíli, v jeden jedinečnej okamžik v čase, i když to může trvat jen pár minut, jste si blízcí. Vzájemně si pomůžete, podělíte se o něco strašně moc osobního jenom proto, abyste se vzápětí rozešli a snažili se na to zapomenout. K čemu je teda vlastně dobrej ten šílenej hlad

v očích, ta honba za jeho utišením? K tomu, abysme před ním pak sklopili hlavu a spěchali pryč??

Jednou v létě, v noci, jsme tu leželi vedle sebe na trávě a zase si jednou plánovali, jak zmizíme a všem klukům z nádraží a ulic pošleme pohled, na kterým bude svítit slunko a šťastný lidi, opravdu šťastný jim budou mávat na důkaz toho, že někde...někde je tohle všechno fakticky možný.

A do toho všeho se k nám v té hrozné tmě nějak připletli tři chlápci, co pořád tvrdili, že studují práva a byli hrozně opilí. Tak opilí, že si celou tu dobu mysleli, že jsme kluk a holka a ty jsi se smál a bral mě kolem ramen a říkal, že jasně, že jsem ta nejlepší holka na světě a že si mě jednou vezmeš. Prý, že budu ta nejkrásnější nevěsta. A smál jsi se ještě víc.

Když jsi mě potom dohonil dole na Ječné a omlouval se, nechal jsem tě věřit, že mi to vadilo. Ale ve skutečnosti jsem odtam utekl, protože mě vyděsilo, že by se mi mohla představa společnýho života s tebou líbit. Ten pocit bezpečí, když jsi mě k sobě tiskl, ta chuť oplácet ti tvoje doteky. Do té doby znamenalo spát s chlapama jen jedno.

Pokus o přežití. Zoufale ubohej a svým způsobem pohodlnej, ale vždycky v něm existovalo místo pro to myslet si, že ve skutečnosti je tohle všechno zase jenom jedna velká hra, další

z mnoha masek, která se jednoho dne rozpadne, aby uvolnila místo normálnímu životu.

Stojím před tím velikým knihkupectvím dole na Václaváku. Jednou nad ránem jsme tu takhle postávali úplně ožralí, lepili se k výloze, plivali na zem a od pusy nám šla pára. Ptal jsem se tě, jestli jsi někdy vůbec přečetl nějakou knížku a tys řekl.., vzpomínáš si na to? Řekl's,

že jsi to nikdy ani nezkoušel, protože na světě je tolik knížek, že by jsi je stejně nestihl za život přečíst všechny-a to by tě strašně štvalo.

A já se zeptal, jestli si myslíš, že je v životě možný něco najít, i když to nehledáš. Tehdy jsem přesně věděl, co tím myslím. Řek jsi, že jasně a ukázal na nějakýho týpka, co se

k nám blížil v tom rodícím se ránu.

Odmítl jsi ho tenkrát, i když nabízel tisícovku, když nás bude mít oba.

Myslím, že i ty jsi tehdy věděl dobře, proč se ptám.

Já vím, asi teď myslíš zase na tu noc v Ponrepu. Hrozně jsem tenkrát brečel, když jsem konečně přišel trochu k sobě. Koupili jsme si čaj v automatu u jednoho nonstopu

a seděli na zábradlí. Zima a strach. Krev chutnala tak sladce.

Neříkal jsi nic. Nechal jsi mě, ať se vybrečím a já tě za to nenáviděl, i když to k tobě vlastně patřilo. A v ten moment(čaj v kelímku už dávno vychladl), jsem si uvědomil, že něco mám.

Kámoše, kterej by mě mohl nechat ležet na chodníku s rozbitým nosem, mohl by dělat tisíc lepších věcí, mohl by být teď někde v teple a na chvilku zase věřit, že je život vlastně docela

v pohodě. Kdyby chtěl.

Místo toho jsi mě vzal za ruku, poprvé za tu dobu, co se známe a vedl mě skrz to noční město pryč, najít telefonní budku, ze které jsi za svoje(!) poslední peníze zavolal kamarádce,

jestli by nás u sebe nechala dnes v noci přespat.

Moment..Hlásí náš vlak. Už jen pár minut do odjezdu.

V té knížce, co čtu se píše, že nedostatek samoty je dostatečná láska. Že to vlastně může být ten nejsilnější druh lásky.

Nikdy už jsme pak nemluvili o tom, co se tehdy v noci stalo. Ale cítil jsem, že v každým tvým pohledu, v každým slovu je odraz těch několika neuvěřitelných okamžiků, těch několika šíleně opravdových chvil, kdy ztratil svět okolo tvar a kromě toho jedinýho momentu nebylo vůbec nic. Žádná minulost ani budoucnost, který by to kazily. Jen já a ty. Tvoje horké dlaně na mých zádech a dech klouzající po kůži. Zavřené oči a chuť tvých rtů. Několik neuvěřitelně pomalých pravidelných pohybů v objetí a v tichu.

Tohle nebyla láska.

Snad to měl být další útěk jako všechny ty pokusy předtím, poznamenaný snahou

o co nejrychlejší vyvrcholení. Jeden z mnoha pokusů o útěk.

První, co se povedl.

Nebyla to dlouhá cesta. Několik desítek tramvajových stanic, bary a diskotéky pro teplouše, parky s jejich lavičkama a tmavý průchody.

Sklepy v činžacích, kde už se neobtěžovali na noc zamykat, protože to bylo tak jako tak zbytečný. Pár ubytoven, kde jedna noc vyšla levnějc, než pár minut v našem objetí. Cesta tam, zpět a zase tam. Všechno tohle pořád dokola.

Mnohem delší cesta vedla skrz vzpomínky. Cesta, která už možná nikdy neskončí,

ale po které už vždycky půjdeme spolu.

Už je to dva dny, co mi to řekli. Lidi dál dýchají a žijou, jakoby nic. Dál si lžou, dál někam pospíchají,...s někým, za někým. Dál jedí, spí, milují se, pak zase spí a pořád dokola.

Dál se pokouší plavat v řece, která byla stvořená proto, aby se v ní nakonec utopili.

Vlak se rozjede a město ztratí svůj tvar a je to zase jako tehdy na schodech k metru.

Na nějakou chvilku, jako by to všechno byl jenom dlouhej a hodně špatnej sen, minulost se rozpíjí a ztrácí obrysy.

Jenomže vlak jednou zastaví a tváře a příběhy za jeho oknem zase dostanou tvar.

Až se to stane, pošlu ti pohled.

Bude na něm svítit slunko. A na druhou stranu napíšu:

Dokázal jsem to, brácho!

Ještě pořád můžeš jet se mnou. Čekám na tebe.

Stýská se mi.