POSLEDNÍ STROM

Byl slunný den, jakých z kraje podzimu, kdy slunce má ještě letní sílu, bývá hodně. Les opojně voněl borovou smůlou a tráva i kapradí pomalu zlátly. Tou dobou propadla veverčí rodina značnému neklidu. Podle nepsaných pravidel začala doba, kdy každá správná veverka si má začít shánět vydatné zásoby hub, oříšků a jiných semen na zimu. Jejich oblíbenou pochoutkou byly také žaludy. Jsou jich schopny nasbírat desítky, stovky, nebo snad i tisíce a to pak můžete veverky vidět, jak běhají po lese a plní jimi své skrýše a zásobárny v obrovských množstvích.

Jednoho dne jako by slunci došly síly a přestává tak vydatně hřát. Nazítří ráno byl les jako pocukrovaný a do týdne tu byly závěje hlubokého sněhu. Zima se letos přihlásila brzy a hned v celé své nádheře. Teď se teprve ukáže, jak byly veverky na podzim pilné a kolik zásob si na podzim nashromáždily. Tak veverky běhaly závějemi, bříška si rousaly ve studeném sněhu a hledaly, kam si ty svoje žaludy schovaly. Jenže sníh proměnil les natolik, že je mnohdy už nenašly.

Zima toho roku byla dlouhá, ale jen co slabé paprsky jarního slunce rozpustily poslední zbytky sněhu stal se malý zázrak. V hnědavých závějích spadaného loňského listí se cosi zazelenalo. Byl to jeden ze zapomenutých veverčích žaludů, který, zavlažován vodou z tajícího sněhu a nesměle povzbuzován prvním jarním sluníčkem, začal klíčit. Jeho první dva svěže zelené lístky se neomylně draly k nebi, jako by chtěly v okamžiku přerůst všechny mohutné a prastaré stromy v okolí. I kořínek věděl, kde je jeho místo a hned se začal zavrtávat opačným směrem do země. A tak se zrodil další strom.

Uběhlo několik let. Z veverčina žaludu mezitím vyrostl už docela slušný doubek, ale svým starším bratrům se zdaleka vyrovnat nemohl. Jednoho dne však přišli lidé, všechny vzrostlé stromy pokáceli, nadělali z nich prkna, papír a spoustu dalších věcí, které považovali za nezbytné ke svému životu. Jen náš malý doubek tu nechali, protože nemohl dát tolik dřeva, aby se jim vyplatilo ho pokácet. Pak si lidé ještě otrávili vodu, vzduch i zemi. A tak se stalo, že další jarní zázraky zrození byly čí dá tím vzácnější. Tam, kde byly donedávna husté lesy se teď rozprostírají jen pouště. Až zbyl na světě jen jediný strom. Byl to dub z veverčina žaludu.

“Dnes v noci jsem měl živý sen.”, pravil stařešina.

Vždy, když náš stařešina měl nějaký živý sen, chystala se nějaká velká událost. Udiveně jsme na sebe pohlédli.

“Viděl jsem strom. Velký zelený strom.”

“Co je to STROM?A jak vůbec vypadá?”, ozval se někdo.

Starý muž nechal tuto otázku dráždivě nezodpovězenou.

Co je to STROM? Vždyť ani já nevím, jak takový strom doopravdy vypadá. Slyšel jsem o něm z vyprávění starých pohádek a pověstí. Jenže ani ten nejstarší vypravěč si nemohl přeci pamatovat dobu, kdy tu místo pouště byly hluboké lesy. STROM. Je to k jídlu, nebo to zahřeje, nebo to dává stín? Hlad, noční zima a vedra přes den, to jsou tři věci, které nám nejvíce znepříjemňují život.

“Ten strom roste na malém návrší uprostřed šedé pouště. V jeho blízkosti prýští ze země pramen s chladivou křišťálově průzračnou vodou, která pak po chvíli zas mizí v rozpáleném písku. Pod stromem sedí muž, moudrý muž a ten jediný nám může pomoci...”

Otázka byla tísnivá, aniž by ji kdo vyslovil. Kdo půjde hledat poslední Strom? Moje mladická nerozvážnost a touha po dobrodružství mi na jednu stranu našeptávají, abych se okamžitě přihlásil, ale na straně druhé mi strach, zatemňující mojí mysl, radí, abych se tak bláznivého a riskantního podniku vůbec nezúčastňoval. V hlavě mi bzučí jako v úlu a za chvíli přestávám vnímat okolí.

“Je dobře, Adame, že jsi se přihlásil. ”, moje jméno vyslovené stařešinou mě vrátilo do reality. K čemu že jsem se to vlastně přihlásil? Vzpomínám marně. Snad to nebude souviset s předchozí věcí, tedy s hledáním posledního Stromu, utěšuji se v duchu.

“Jsi naše jediná naděje.” Ale já nechci být něčí nadějí! Jak mohou slova o naději v jistých souvislostech znít hrozivě... Mé černé myšlenky se pozvolna začínají naplňovat. Jak je jednoduché využít jedné slabé chvilky člověka... Dostávám strach. Takový ten neurčitý, který dovede člověka rozleptat zevnitř a úplně ho ochromit.

“Najdi poslední Strom.” A je to tady! Polil mě studený pot. Jsem zoufalý a bezmocný jako zvíře lapené do pasti. Co jsem to jen proved, když jsem nebyl chvilku při smyslech, že mě teď nutí hledat nějaký strom? Můžu já teď přede všemi odmítnout? Samozřejmě že nemohu!

“Nechť tě vede hlas tvého srdce.” Ale jaký hlas může mít takové srdce, které je plné úzkosti a strachu.? I moje mysl je plná černých myšlenek. Snad poušť bude milosrdnější a vezme si rychle můj život...

Utíkám do pouště. Utíkám jak štvané zvíře. Utíkám a ani nevím kam. Najednou mi nohy vypověděly službu a já padám na tvář do písku. Chvíli tak ležím, než naberu síly vstát. Nakonec se přeci jen odhodlávám a vstávám. Rozhlížím se kolem. Udělat ještě jeden krok a šlápl bych na obrovského štíra. Že by si přece jen poušť nepřála mou smrt? Že by přece byla nějaká Prozřetelnost? Nebo Osud? Nikdy do té doby jsem takhle neuvažoval. Je to zvláštní pocit, jako by se mi už nemohlo nic stát, jako by To nade mnou drželo ochranou ruku. Ale hned je tu rozum, který mi radí, že se na to nedá spoléhat, a pro příště bych měl být raději opatrnější. Přesto jsem jaksi klidnější.

Jak dlouho už chodím pouští ani já sám nevím. Stejně je s podivem, že jsem bez vody vydržel tak dlouho. Ale přesto se dostavují první příznaky úpalu. Hlava mě bolí, jako by se mela rozskočit, jazyk mi opuchl i moje vědomí se pomalu rozdvojuje, pod tím krvežíznivým sluncem, které se urputně snaží ze mne vyždímat i tu poslední kapičku vody, která ve mně zůstává.

Kroky... Kroky? Jasně že kroky!

Haló, je tu někdo? Nikdo neodpovídá. Zavolal jsem to nahlas, nebo mluvím jen sám se sebou? Když je člověk tak dlouho sám v poušti, může se mu stát, že zapomene mluvit nahlas.

“Haló, je tu někdo?”, zkouším volat znovu, teď určitě nahlas. Ale výsledek je stejný jako prve. Ty kroky se ozývají stále ze stejné vzdálenosti a ze stejného směru.

To snad ne! Vždyť je to tep mé vlastní krve! Jediný důkaz toho, že ještě žiji.

Stojím uprostřed vyprahlé a nehostinné pouště. Okolo jsou jen šedé balvany a žlutohnědý písek. Jinak tu nic není. Žádný tvor, snad kromě pouštních štíru, natož nějaká rostlina, by nevydrželi to věčné střídání denních veder a nočních mrazů, ten spalující žár, ten krutý nedostatek vody...

Ale co je tam na tom pahorku? Smaragdová zeleň, jemné odstíny hnědé barvy... STROM! To může být jedině strom. Jen aby to nebyl nějaký pouštní přelud.

Z posledních sil se snažím vyšplhat na skalnatý hřeben, který se tyčí přede mnou. Drápu se nahoru a skála se pode mnou nebezpečně drolí. Bojím se, abych se nezřítil do hlubiny. Jen aby tam nahoře byl opravdu strom! Co budu dělat, když to bude jen pouštní vidina? Rozpálená skála mě pálí do dlaní a ostré výčnělky mi rozdírají kolena do krve. Ale tam nahoře je strom! Strom který hledám, který potřebuji najít.

Když se Adam probral, slunce se sklánělo k západu, ale bylo ještě dost horko. Celá poušť zaměnila své šedavé odstíny za odstíny žluté, oranžové, červené až temně fialové. Kolikrát na své pouti viděl Adam západ slunce nad pouští, ale nikdy to nebylo tak nádherné. Byl tak zesláblý, že se nedokázal ani pohnou, ale stařec, který u něho seděl a omýval ho vodou z nedalekého pramene, hned poznal, že je z nejhoršího již venku.

Byl to muž ušlechtilých rysů a hlubokých očí. I když byl oblečen do roztrhaných šatů a jeho vous byl značně neupravený, vypal že je nadán nějakými neobyčejnými schopnostmi, jejichž podstatu nemůže obyčejný člověk pochopit.

“Jsem rád, že ti je už lépe.”, řekl tichým příjemným hlasem. “Já se tady o tebe několik dní starám, protože mám dojem, že máš nějaký důležitý úkol, který musíš splnit pouze na tomto místě.”

Na malém návrší tu rostl prastarý a mohutný strom. U něho byl pramen křišťálově průzračné vody, která se po několika metrech ztrácela v rozpáleném písku.

Adam byl ještě moc slabý, aby mohl odpovědět a tak stařec pokračoval: “Ty tady něco hledáš, protože by se do pouště nikdo jen tak bezdůvodně nepouštěl. Leda že by to byl blázen a to ty, Adame, nejsi.”

Mezitím se Adam snažil posadit, ale jeho zesláblé tělo ho zatím neposlouchalo podle jeho představ, takže se svalil opět na záda. Už se podruhé nepokoušel posadit.

“Proč tak pospícháš? Tady na poušti není kam pospíchat, Adame.”

“Odkud znáš mé jméno?“, řekl zemdlelým hlasem Adam.

„Vím o všem, co se na světě stalo i stane. Vidím do minulosti i do budoucnosti, vidím skrze čas i prostor.“

Adam ho však už moc nevnímal. Ležel na zádech a díval se do koruny prozářené zapadajícím sluncem. Připadalo mu, že je v jiném světě. Bylo to pro měj něco neskonale nádherného a uklidňujícího. Nevnímal okolní poušť. Chtěl zůstat takhle ležet na věky. Po týdnech strávených v poušti nemohlo být lepší lék na bolavé tělo a bolavou duši. Adam se za chvíli pohroužil do posilňujícího spánku.

Ráno se Adam probudil ještě před východem slunce. Noční temná obloha postupně od východního obzoru bledla. Najednou se nad obzor vyhoupla obrovská žhnoucí koule. Celá krajina se rázem prozářila a dlouhé stíny ji změnily k nepoznání. Slunce zas převzalo svou vládu nad zemí. V tento čas vypadala poušť jaksi méně nebezpečně, méně nepřátelsky.

Adam se pokusil znovu posadit. Tentokrát se mu to podařilo. Spánek ho dost posílil. Stařec seděl u paty stromu, opřený o kmen. U jeho nohou vyvěral pramen. Adam nechápavě hleděl na vodu ztrácející se v písku.

„To je zázračný pramen.“, řekl stařec, aniž by se Adam na cokoliv zeptal. „Tahle voda dává sílu stromu, mně a i tobě pozvolna vrací sílu...“

„Je obdivuhodné, že se v dnešním světě ještě dějí zázraky...“

„Zázraky se děly, dějí a jistě se budou dít i nadále.“

Adam se dlouho odhodlával k tomu, aby se zeptal na to, kvůli čemu vlastně toto místo hledal. Ale stařec ho zase překvapil tím, jak mu přečetl jeho myšlenky.

„Ty jsi mě hledal, aby ses mě zeptal na něco důležité a teď nevýš jak to nejlépe vyjádřit, že je to tak?“

Adam byl naprosto zmaten. Jak tohle všechno může vědět?

„Vždyť jsem ti říkal, že vidím do minulosti i do budoucnosti, že vidím skrze čas i prostor.“

Takže on jistě ví, i proč jsem přišel pomyslel si Adam.

„Přišel jsi hledat pomoc pro všechny lidi. Abych tě přesvědčil, že vím o všem,co se stalo, mohu ti říct události, o kterých víš pouze ty. Například na tento úkol ses přihlásil v jakémsi vytržení, aniž by sis přesně uvědomoval, čemu že ses to podvolil. Teprve až jsi nabyl vědomí sis postupně uvědomoval, k čemu že jsi se to upsal a přepadl tě ohromný strach. Chtěl jsi, aby si poušť vzala tvůj život. Pak si málem šlápl na štíra. Tahle příhoda ti otevřela oči a úplně změnila tvé nahlížení na další události. Už jsi nechtěl zemřít, už jsi pochopil., že najít Strom je tvé Poslání, tvůj Osud, jakkoliv by to pro tebe mohlo skončit špatně. Proto jsi slyšel tep vlastní krve, proto jsi lezl na skalisko kvůli přeludu, proto jsi málem zemřel žízní. Ale hlavně proto jsi přežil. Pak jsi padl vysílením a já tě našel, ošetřoval a uzdravil. Řekni, jestli na tom není slovo pravdivé.“

Adam jen bez dechu poslouchal. Opravdu bylo vše, jak stařec povídal.

„Dokážeš mi tedy pomoci?“, zeptal se.

„Já ti pomoci nedovedu.“ Tak přeci všechno bylo zbytečné, pomyslel si Adam, ale stařec pokračoval: „Snad tady ten strom ti pomůže. Je to Strom poznání. Neboj se okusit jeho plody, vlastně tys je okusil při své cestě. Neboj se, nebudeš vyhnán z Ráje jako kdysi tvůj jmenovec, naopak, skrze toto poznání se můžeš do Ráje vrátit.“

„Ale co proto mám udělat?“

„Zde ti Strom dává svůj dar.“ A podal Adamovi pytlík žaludů a džbánek vody z pramene. „Kudy půjdeš, tam zasaď jeden žalud a zalij ho vodou ze džbánku a hned vyroste stromek a u něho vytryskne pramen vody. Pořád budeš mít dost vody i žaludů. Čím jich víc zasadíš tím jich bude víc.“

Adam je užasle vydechl a hned se chystal na cestu, aby ten zázrak mohl hned vyzkoušet.