Ďábel versus lidé

Zbožňuji dny jako je tento. I když se na to koukám asi trošku jinak nežli Vy. Právě na tom záleží. Pohled z okna Vás přiměje navlíknout se do teplé zimní bundy, okolo krku ovázat šálu, která – jak se říká – trochu kouše, ale za to pořádně zahřeje, na hlavu nasadit čepici, kterou by nejspíš neznámí lidé označili jako totálně mimo sezónu, jednoduše out, ale vy ji milujete možná ještě víc než babiččin sváteční koláč nebo možná jako památku po té babičce. Nedáte na ni dopustit a přijde Vám, i když vlastně ani nevíte proč, že se na tuhle procházku jednoznačně a perfektně hodí - připadáte si v ní totiž v bezpečí,

(směšné!!!)

probleskne Vám na chvíli hlavou, ale hned na tu hloupou myšlenku zapomenete. Nohy s tlustými ponožkami zastrčíte do ještě tlustších bot a vyjdete z domu, zabouchnete dveře a rychle si šáhnete do kapsy – „hurá, rukavice“, uteče Vám neslyšně z úst a Vy se do nich opět s tím náhlým, pro Vás nepochopitelným pocitem bezpečí

(jak naivní!!!)

zachumláte. Písknete na psa, vyřítivšího se zpoza zahrady.

Vaše oči letmo pohlédnou k nebi, je hrozivě zataženo, vítr si pohrává s obrovskými tmavě modrými až ocelovými mraky a Vy si v duchu gratulujete k volbě teplého oblečení. Hnáni vnitřní intuicí vyrazíte daleko za město, šlapete si to polní pěšinkou a Váš pes prohání zajíce. Nesledujete ho, jste uchváceni oblohou. Takových dnů jako je tento není mnoho a Vy to víte.

(odkud?)

Taky proto si ho chcete pořádně vychutnat, emoce pulzující na nebi v mracích přecházejí do Vás a naopak. V jakési předtuše

(že by?)

zvednete ruce vzhůru, a i když víte, že se nic nemůže stát,

(opravdu?)

malý kousek kdesi ukrytý uvnitř Vás čeká na zázrak.

„Tak pojď, přijdi, sestup! Satane!,“ řvete, až máte pocit, že se Vám srdce rozskočí, zrychleně dýcháte a trvat to déle, asi byste vyzvraceli vlastní plíce. Je to paradox, už ve školce Vás učili, že ďábel je v pekle, pod zemí, jenže teď hledíte – vyčkávavě, až hladově – vzhůru, k nebesům, a čekáte zkázu. Ale nic nepřijde, já to vím!

Jste tak maličcí, jste zakrslí červíčci, a myslíte si, že vám patří svět, co pak si, ty, špíno, myslíš, že tě budu poslouchat?! Že přijdu na tvůj povel, pche! Já?!

Já jsem ĎÁBEL!

To, co vás přinutí přijít ke mně a svou nevymáchanou hubou mě vzývat, jsem já! Ta malá část kdesi uvnitř vašeho zasraného já.

Stop! To NE!

            Napadlo mě něco šíleného… Jestli vy jste nic, jen červíčci plazící se po světě, a já jsem jen vaší nepatrnou, skrytou součástí, jsem potom míň než to ubohé nic? Ach, to bolí…

Ha, ha! Mám to!

            Jsem malá část každého jednotlivého ubožáka, ale dohromady… Jsem to Já, Ďábel!