Jedna noc

Jedna noc

Zvonek zadrnčel. Hodila jsem z okna klíče. Mám dojem, že už po milión šestý! Katka se pro ně sehnula, zahuhlala něco na pozdrav a zmizela ve vchodě. Sedla jsem si s jogurtem na naši koženou sedačku a zadívala se na blikající monitor notebooku. Na bílé zářící obrazovce svítil jediný nadpis: „Javor 2003“.

„Zdárec!“ jak velká voda se přiřítila do bytu moje blonďatá sestra.

„Čus!“

Hodila přede mě štos reklamních letáku ze schránky.

„To nemůžou myslet vážně!!“ řekla pohoršeně. Zvedla jsem překvapeně hlavu. Prst měla zabodnutý doprostřed letáku od Teska.

„Co?“ Zelený obal, ozdobený stromek se spoustou sněhuláčků, čurací panenka a robot se stavebnicí.

„Je říjen!“

„Aha.“ Musela jsem se usmát. Jako by nestudovala vysokou školu. Marketingový tah pohotového managementu. A vánoční nabídka platí jen do osmnáctého listopadu. To je vážně k smíchu. Jako bychom už po osmnáctém nesměli nakupovat k Ježíšku.

„Tak jak jsi pokročila?“ Zaujala ji moje rozsáhlá práce. Bezradně jsem pokrčila rameny. Bylo to smutné, protože chlastací akci Javor jsem vymyslela já.

„Ukaž, já ti s tím pomůžu!“ Otočila si počítač k sobě.

„Tak za prvé: Seznam účastníků.“ Pohotově vyklepala do kláves. Za tohle jsem ji obdivovala. Na obchodce se neučili takový kraviny, jako trávicí soustavu ještěrů, nebo organickou chemii daleko nad rámec lidského chápání.

„Jedu: já, ty, brácha, ten jeho kámoš, Jirka, viď?“ Ani se na mě nepodívala.

„Hm. Pak tvůj Kuba, tvoje kámošky,“ dopočítávala jsem nahlas.

„A co Míša? Jede i Míša?“ Úplně ve mně zatrnulo. Míša byla moje nejlepší kamarádka. Do té doby, než odjela na půl roku do Anglie a já se zamilovala do jejího přítele. Dozvěděla se, že se scházíme. Protože mi bylo naše přátelství cennější, tak jsem to ukončila, přestože mezi námi k ničemu nedošlo. Oni dva se však rozešli. Míša si našla nového přítele, avšak ani s ním, ani s tím dalším to nemělo dlouhého trvání. Míša se vrátila domů, já se vrátila ke svému příteli Lukášovi, znovu jsme se staly kamarádkami a Míša začala opět chtít Milana. Párkrát si vyrazili na kafe a Katka považovala akci Javor za výborný prostředek jejich opětovného sblížení.

„Míša jede, jede i Lukáš a taky Milan!“ Odvrátila jsem hlavu. Venku si vítr hrál s hromadami listí a foukal je z jedné strany ulice na druhou a zase zpátky.

„No to je skvělý, jak se jí podařilo Milana přesvědčit?“

„Neřekla mu, že jedu já!“ Hned jsem zalitovala svých slov. Katka jenom významně zvedla obočí: „Aha.“

Celý rok jsem ho neviděla, uklidňovala jsem se v autě. Nechala jsem řídit Lukáše, vymluvila jsem se, že mi není dobře. Brácha s Jirkou celou cestu poslouchali discmana a nepromluvili ani slovo. Dělala jsem, že spím. Občas jsem cítila, jak se na mě Lukáš podíval. Několikrát mě pohladil po stehnu. Bylo to, jakoby mě píchla vosa.

Po několikakilometrovém stoupání klikatou horskou silničkou se před námi rozprostřela planina po jejíž pravé straně, jak hříbeček v mechu, vykukovala hnědá střecha Javoru. Kluci za neustálého hulákání a poplácávání se po zádech, vběhli dovnitř. Já se courala za nimi, s kopou igelitek a batohů, ověšená jak vánoční stromek. Kroky byly čím dál kratší a pomalejší. A když jsem uviděla Milanovu tmavě červenou Felicii, skoro jsem se zastavila. Tak on už je taky tady? Udělalo se mi špatně od žaludku. V kolenou jsem cítila takovou slabost, že jsem málem upadla. Daleko přede mnou bouchly dveře. Kluci byli už uvnitř, vesele se vítali s Láďou, kterému tenhle penzion patřil. V okně jsem uviděla Katku s Jakubem, jak na mě vesele mávali, pak se záclona zatáhla a prudký pohyb za ní naznačil, že nám jdou naproti. Ještě ne, ještě nechci dovnitř. Unaveně jsem spadla na lavičku. Pohledem jsem klouzala po stráni se žlutou trávou, po nedalekém remízku javorů a dubů, po horizontu vysokých kopců se svými hlubokými lesy. Ale ani tahle krása mě nedokázala zbavit toho pocitu, že bych nejraději byla zpátky doma. V bezpečí sama před sebou.

„Ahoj Jíťo,“ skoro zašeptal. Prosím, ať to není on. To není ten hlas, po kterém jsem večer toužila a v noci skoro brečela steskem.

„Ahoj,“ nervózně jsem polkla.

„Jak se máš?“

„Jde to. A ty?“

„Taky dobře.“ Chvíli bylo ticho. Jen zdálky sem doléhalo šumění potoka. Nevěděla jsem, kam s očima, tak jsem hrála takovou hru. Napočítala jsem do deseti a koukala se na pingpongový stůl, znova do deseti a zírala jsem na kočku, co líně seděla na zídce z vápencových šutrů. Následoval list v blátě pod mýma nohama, flek na nohavici mých nových džínů, záděra u nehtu na palci a Milanova rozvázaná tkanička.

„Půjdem dovnitř, ne?“ přerušila jsem to trapné nicneříkání.

„Tak jo!“ naoko vesele souhlasil.

S Lukášem jsme dostali jeden ze čtyř pokojů střešního apartmánu. Uprostřed byl obývák s rohovým gaučem, malým stolkem a velkou věží. Brácha, Jirka a Katčiny kamarádky si zabrali pětilůžkový pokoj, i když byli jen čtyři, Katka s Kubou druhý dvoulůžák a Milanovi s Míšou zbyl poslední velký pokoj.

Zatímco Lukáš vybaloval, já se líně válela na ustlaném letišti. Zavřela jsem na chvíli oči a hned jsem viděla sebe, své ruce, jak pevně svírají Milanův hrudník, jak se moje hlava opírá o jeho záda, tak jak to dělaly naposled, co ho viděly.

„Lásko, vstávej.“ Něžně mě hladil po vlasech Lukáš. Sevřel můj obličej do svých dlaní a lehce se dotkl svými rty mých.

„Už je půl sedmé, musíme na večeři.“ Cože? Já jsem usnula. Prudce jsem se posadila a zmateně zajela rukou do vlasů.

„To už je tolik?“

„Nechtěl jsem tě budit, byla jsi tak sladká. Asi se ti něco moc hezkého zdálo, protože jsi se celou dobu usmívala.“

„Zdálo se mi o nás,“ přinutila jsem se do úsměvu. „Jdi napřed. Musím se dát trochu do pořádku.“

„Fajn, ale pospěš si.“ Ještě mě na rozloučenou pohladil po tváři. Pak už jsem jen slyšela dusot jeho těžkých nohou na schodech. Jako vždy, měl velký hlad. Jako tasemnice, snědl na co přišel. Mít já jeho chuť k jídlu, tak neprojdu dveřmi, ale on pořád vypadal, jako by mu doma najíst nedali.

Před zrcadlem jsem hodila na oči trochu řasenky, na víčka stíny, zamaskovala jsem ten malý pupínek na bradě a rty jsem přejela leskem. Pro koho to dělám?

V obýváku už nikdo nebyl, chtěla jsem už zamknout, když z protějšího pokoje vyšel Milan. Dávno jsem přestala věřit na náhody, ale nechtěla jsem se jemu a Míše plést znovu pod nohy, ač mě to tolik bolelo.

„Jdeš pozdě,“ suše jsem prohlásila. Neovládla jsem se však natolik, aby se mi hlas nezatřásl.

„Je mi líto, že to takhle dopadlo!“ zlomil to napětí mezi námi. Viděla jsem, že je hodně nesvůj, že to není ten rozhodný a sebevědomý mladý muž, jakého jsem ho znala. Ten sečtělý, vzdělaný a světem ošlehaný.

Mě taky, pomyslela jsem si. „Máš zase Míšu!“ plivla jsem hořkou slinu.

„Já vím. A ty Lukáše.“ Oplatil mi.

„Večeře čeká!“ Neměla jsem sílu se s ním dál bavit. Ať už je neděle, neděle večer! Seběhla jsem ty dvě patra, co mi nohy stačily. Jen tak tak, že jsem se nenatáhla. V jídelně už všichni byli a živě diskutovali o následujícím večeru. Jedni byli pro návštěvu diskotéky, druzí preferovali klid místního baru. Lukáš byl pro bar, tak jsem dala hlas diskotéce. Do dveří vcházející Milan se přidal k baru. Oddychla jsem si.

Této noci jsem nelitovala. Zapařili jsme s bráchou, sestrou, Jirkou a s těmi Katčinými kamarádkami, pro přesnost, s Janou a Alicí. Během večera se k nám přidali i nějací místní borci, kteří už po třetím pivu prohlašovali, že jsou do nás zamilovaní. Neustále za námi běhali jako psíci, se slintajícími jazyky a lačnými pohledy, které nás svlíkali až na kost. Docela parádně jsme si to užili. Jirku jsme kolem půlnoci zahlédli u záchodků v rohu s Janou, sváděli akorát francouzský souboj. Později se ztratili úplně, stejně jako Honza s Alicí, kteří na to však šli přes konverzaci. Já s Katkou jsme skončily doslova na dlažbě, když nás pořadatelé v šest ráno požádali, jestli bychom už nechtěly skončit. Protože jsem nohy už necítila a Katka jak by smet, nabídli nám naši opilí přátelé, že nás odvezou. A protože jsme taky byly pod parou, souhlasily jsme.

Na parkovišti jsme odřeli čísi novou dvěstěšestku a cestou jsme jednou skončili v potoku a podruhé ve škarpě. Jejich zánovní Škoda stopět však vydržela a dovezla nás celé do penzionu. Tam samozřejmě všichni spali, naštěstí pro nás. Takže jsme se společně vysprchovaly, včetně vydrbání zádíček, a zapluly jsme k našim miláčkům pod vyhřáté peřinky. Svět byl najednou růžový, ale možná to bylo jen tou vodkou a začínajícím svítáním. Na malý moment jsem si přála, abych si spletla pokoj a objevila se pod dekou u Milana, ale hned v zápětí jsem se ponořila do řeky uvolňujícího spánku.

Probudil mě lehký nátlak mezi mými stehny. Z boku na mě dorážel Lukáš. Rukou mě hladil pod tričkem a líbal mě na krk. Snažila jsem se představit si, že je to Milan. Usilovně jsem sevřela víčka k sobě. Nešlo to. Poddala jsem se jeho laskání a vybízela ho k větší rychlosti. Jen abych to měla za sebou. Naučeně jsem sténala, věděla jsem, že to na něj vždycky zabere. Měla jsem pravdu. Po chvíli se sebe vyrazil dlouhý vzdech, aby hned na to ho ze mě vytáhl a pokropil mi záda. Zůstal nehybně ležet na posteli se šťastným výrazem ve tváři. Vypadal jak děcko pod vánočním stromečkem.

„Jdu do sprchy,“ zmínila jsem se ještě, než jsem přes sebe hodila osušku a zmizela za dveřmi. Ani jsem za sebou nestačila zavřít dveře sprchového koutu, už byl zase u mě. Hladil mě a objímal. Proud horké vody nám padal do tváří, když jsme se líbali.

Když mě jemně otíral ručníkem, přitáhl si mě znovu k sobě a zašeptal mi do mokrých vlasů: „Udělala jsi ze mě toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem!“

„Opravdu?“

„Moc tě miluju! A už tě nikdy nechci ztratit! To se radši utopím, oběsím a nebo zastřelím, ale nikdy nedopustím, abys mě opustila!“

„Vážně? To snad ne,“ zapochybovala jsem, snad až moc vážně.

„Smrtelně! A i víc!“ úplně se v tom svém vyznání rozplýval, jako čokoláda na jazyku. Škoda, že nemám ráda mléčnou.

Dopoledne vlastně nebylo, protože jsme se z pokoje dostali akorát k obědu. Stejně to bylo i s ostatníma, kromě Milana s Míšou, kteří odešli prý spát se slepicema a stejně tak i vstávali.

Po jídle jsme se rozdělili na dvě skupiny. Kluci se sešli na celé odpoledne v obýváku u hokeje a my, romantiky chtivé slečny jsme zamířily do rudého lesa. S Míšou jsem si neměla co říct, tak jsem většinu času vyzvídala na Alici s Janou, jak probíhala noc s bratříčkem a Jirkou. Zjistila jsem, že tichá voda břehy mele, jelikož brácha se dostal s Álou mnohem dál než Jirka. Protože Jirka měl akorát plnou hubu keců a skutek utek. Zato Alča se nám nejspíš zamilovala, protože o Honzovi mluvila skoro jako o ztělesněné dokonalosti. Přála jsem mu to, alespoň jeden z nás je šťastný. Snažila jsem se nemyslet na večer, na plánovanou kolektivní opíjecí akci. Namáhala jsem si hlavu s vymýšlením nějaké náhlé choroby, která by mě omluvila z účasti. Na nic jsem nepřišla. A všichni se tak těšili.

Katka pro mě přišla do pokoje, zrovna když jsem ze sebe dělala člověka. Málem mě vykopala, jak naléhala, abych s sebou hodila. Dole na baru ale seděla jen Míša s bráchou. Co jsem mohla dělat, zapojila jsem se do živého rozhovoru a zábava se nečekaně dobře rozproudila. Odněkud se vynořil nový barevný telefon a nové povyražení bylo na světě. Fotili jsme se v nečekaných pózách, svůdné se sklenkou šampaňského v ruce, pak rozverné a nakonec jako chlípné barové štětky.

„Všimla jsi si, že maj všichni na těch fotkách velký nosy?“ zeptala se mě Katka.

„A jo!“ zachichotala jsem se.

Tak jsme se fotili se zakrytými nosy, tu se skleničkou před obličejem, tu s cigaretou, nebo jenom prstem umně skrčeným před tím znetvořujícím výrůstkem obličeje. Ohromně jsme se bavili, hladina alkoholu v krvi nenápadně rostla, tváře pomalu červenaly a oči se leskly.

V baru mimo nás byli ještě ostatní hosté penzionu, kteří byli naštěstí stejně tak hluční, takže jsme nikoho nepohoršovali. Ručička na barových hodinách se posunula zase o něco blíž ke dvanáctce. Láďa za pultem se také dostával do varu. Otřásla jsem se právě odporem po šestém panáku broskvový, když se dveře rozletěly a dovnitř se vhrnuli jásající kluci.

„Vyhráli jsme!“ řvali nadšeně.

„Rychle nám něco nalej, ať to můžeme pořádně zapít!“ zahlaholil Milan přes celou místnost. Do pár minut se nám co do počtu obrácených skleniček vyrovnali. Lukáš se moc nebavil, asi mu nebylo dobře, vypadal dost unaveně. Honza se ho ujal, když mu hlava padala na bar, a odvedl ho nahoru do pokoje.

Po půlnoci to vzdali další. Míša s Jirkou, Alicí a Katkou se přesunuli do obýváku našeho apartmánu. Konečně jsem si mohla bez výčitek sednout k Milanovi na bar. Usmál se, nenuceně a ulehčeně. Měla jsem dost vypito, tak jsem se taky smála.

„Co piješ?“ zeptal se.

„Pořád to samé.“

„Láďo, dej mi dvě broskvičky.“ Láďa pohotově vyhověl. Vyhověl ještě mockrát, skončil až když se z jeho věže začaly linout tóny mojí oblíbené písničky. Protože ostatní vesele skotačili na stolech a na baru, přidala jsem se k Janě, která pařila jak o život. Zvedla jsem ruce, upřeně jsem se jí zadívala do očí, našpulila jsem rty. Chytla mě v pase a začaly jsme spolu tancovat. Ani ne v půlce skladby, jsem si všimla, že Milan vstal od baru a zamířil k nám. Předstírala jsem, že ho nevidím. Jeho ruce si našly moje boky. Tancovali jsme dlouho. Milan se přitočil k Janě a kamarádsky ji políbil, pak úplně nevinně se přitáhl ke mně a úplně nevinně mi dal taky pusu. Doslova se se mnou všechno zatočilo. Když jsem se neodtáhla, políbil mě naléhavěji, pootevřela jsem rty, skrz které si razil cestu jeho jazyk.

„Musím na záchod,“ omluvila jsem se mu.

V zrcadle na mě civěla zcela zmatená a strašně šťastná růžová tvář. Moje blonďaté vlasy byly rozděleny do nepravidelných slepených pramenů, které se mi lepily na čelo. Opláchla jsem se a nenápadně pospíchala zpátky. Milana jsem ale nikde neviděla, sedla jsem si proto k Janě.

„Tebe zase Milan bere, co?“

„Hrozně,“ přiznala jsem.

„Chápu,“ kývla souhlasně hlavou.

„Jani, můžu tě o něco požádat?“

„Jasně!“

„Prosím tě, abys za žádných okolností nikomu neříkala, co se dneska stalo, nebo stane, jo?!“ zdůraznila jsem.

„Můžeš se spolehnout.“

Spatřila jsem Milana ve stejnou chvíli, kdy si on všiml mě. Naše pohledy se setkaly a v nich bylo všechno. Rozhodně jsem vstala a přísnými kroky zamířila k němu. Vyšel mi vstříc. Hráli nějaký pomalý cajdák. Objali jsme se. Pohupovali jsme boky do rytmu jako ostatní tančící páry. A na tohle líbání nezapomenu do konce života. Nemohla jsem spočítat písničky, na které jsme spojeni rty tancovali. Mezitím odešel i zbytek party spát. Táhlo na druhou.

„Nejsi unavená?“ po dlouhé době jsem slyšela jeho hlas.

„Trochu,“ pousmála jsem se. Místnost se povážlivě vyprázdnila a co chvíli jsem na nás cítila upřený Láďův pohled.

„Vypadneme, ne?“ Chytla jsem Milana za ruku. Kývl rychle hlavou, rozhlédl se a nejkratší cestou zamířil ke dveřím. Po schodech jsme skoro běželi, ruku mi pořád pevně tisknul. Zrychleně jsem dýchala, ne námahou, ale počínající nervozitou. Co když bude ještě někdo vzhůru? A co když nebude, co bude dál?

Před dveřmi do apartmánu jsme se nerozhodně zastavili. Ruce se mi potily, skoro se mi chtělo brečet. Kdybych alespoň věděla, co se mu honí hlavou. Stačila by malá otázka: ´Jak to bereš?´ Ale já se bála, nebo jsem to spíš nechtěla vědět. V tu chvíli jsem ztratila veškerou odvahu. Chytla jsem kliku a stiskla. Uvnitř byla tma a ticho. Nedokázala jsem se ani ohlédnout a pospíchala jsem skrze tmu do svého pokoje. Tam bylo otevřeno, svítilo se a na prostorném letišti bylo stejně ustláno, jak jsem to opustila. Honza nejspíš ubytoval Lukáše u sebe. Nezaslechla jsem vůbec nic a přesto mě najednou zezadu objaly jeho paže. Odhrnul mi vlasy z krku a lačně se mi k němu přisál, celým tělem mi projelo mrazení. Zatlačil mě dovnitř, nehlučně zavřel a zhasl. Blížil se ke mně a já couvala. Narazila jsem patou o postel. Slyšela jsem jeho dech, těžký a naléhavý.

Líbal mě jak o život. Svlékali jsme se navzájem stejně nedočkavě. Když mě zlehka položil na postel a vztyčil se nade mnou, nevěděla jsem jestli se mám smát nebo utéct, připadala jsem si jak v sedmém nebi, až jsem tomu nechtěla uvěřit.

Tak nádherný sex jsem snad ještě nezažila. Celá jsem se třásla, všechny smysly jsem měla vybičované na nejvyšší citlivost, chloupky se mi zježily a moje nehty se mu zaryly hluboko do zad. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě někdo uslyší, měla jsem chuť svou extázi vykřičet do celého světa. Milan se však vyděsil, rukou mi zakryl ústa a významně zakroutil hlavou. Na oplátku jsem ho kousla do ramene, aby mojí slast pocítil alespoň na sobě. Explodoval ve mně současně s mým orgasmem. Zůstal na mě bezvládně ležet, jeho ruce tiskly moje ramena a já zavírala víčka vstříc přicházejícímu spánku.

Probudilo mě prudké polední sluníčko. Lukáš běhal kolem postele a dával do tašek naše věci. Zvedla jsem se na loktech a snažila se rozlepit oči. Mžourala jsem kolem sebe, avšak neviděla jsem nic, co by připomínalo minulou noc. Pod dekou jsem byla nahá. Lukáš si mě všimnul, jednou nohou si klekl na postel, natáhl se ke mně a dal mi přivítací pusu.

„Čau ostudo,“ zašklebil se vesele. Ze svých vlasů jsem cítila kouř, v ústech jsem měla jak v polepšovně a bolelo mě celé tělo. Chtěla jsem taky něco říct, ale nemohla jsem. Rty jsem měla bolestně rozkousané a nepříjemně okoralé. Padla jsem zpátky na polštář, nic jsem nechápala.

„Přinesl jsem ti snídani sem nahoru, ale čaj už bude nejspíš studenej, dáš si?“ Kývla jsem na souhlas.

„Kdy jsi vstával?“

„Asi v osm. Včera jsem dost brzo vytuhnul u Honzy v pokoji, takže jsem se dobře vyspal, a ty? Kdy ses vrátila?“

„Nevím, asi něco po druhé.“

„Jdi se osprchovat. Oči máš rozmazaný a vypadáš jak mrtvola,“ zašklebil se.

„Dík, tobě to taky sluší.“ Celá rozlámaná jsem se vypotácela z postele, popadla ručník a klátila se do koupelny.

„Jo a pozdravujou tě Míša s Milanem.“

„Cože?“ Otočila jsem se nechápavě.

„Odjeli brzo ráno. Myslím, že jim tenhle víkend dost prospěl, drželi se za ruce, když odcházeli k autu. Asi se dali zase dohromady.“

„Tak to jim přeju,“ odsekla jsem uraženě a zavřela za sebou dveře prudčeji, než jsem měla v úmyslu.

Ani cestou domů jsem nepromluvila. Zírala jsem nepřítomně před sebe a ptala se sama sebe, kde se to zvrtlo.

Večer mi přišla zpráva: „Dík a promiň.“

KONEC