Ten co je vždycky nad věcí

Těžko říct čim to vlastně bylo. Co a kdy nastartovalo tu zvláštní věc právě ve mně. Mě, který jsem nikdy neměl tu změť pocitů, která člověku lomcuje hlavou a nutí ho dělat velkou spoustu nelogických věcí, zesměšňovat se, žít s tou prapodivnou úzkostí a v noci, v noci se budit se slzou v oku a hořkostí na jazyku. Vždycky jsem se divil těm zamilovaným lidem. Divil jsem se jim za jejich lásku. Nechápal jsem, že stejná dvojice, která ještě před několika týdny okoušela ty z nejsladších milostných hrátek, a nyní jsou schopni takových bezpáteřností, aby pomstili zrazené srdce, za které on i ona považují tak sobecky právě to svoje. Sám sobě jsem si tolikrát sliboval nikdy nebýt takový sobec, abych pověděl nějaké ženě, že ji miluji. Všechny ty sladké řeči ve skutečnosti, v seriálech, ve filmech, to vše pro mě byla jen zvrhlá iluze pokroucené mysli, neboť láska a sexuální přitažlivost mi prostě připadala jako absolutně nesmyslná kombinace. Vždyť miluji svou matku, otce a vůbec celou rodinu, ale tenhle ryzí cit, nemá absolutně co dělat s tím, co jsem kdy v životě dělal a cítil s holkama, … nebo co jiní dělali a cítili se mnou. Jo, uvědomuji si, že tohle tvrdí hodně puberťáků, ale nikdo se toho nedržel tak pevně a tak přesvědčivě jako já. Málokdo asi totiž v mateřské školce zažil co já. Málokdo musí vzpomínat na surové dotyky zvrle vzrušených rukou a úst, den co den. Málokdo musí vzpomínat na chraplavý hlas mluvící k rozechvělému dětskému tělíčku, jehož duše naštěstí na pár chvil opustila tělo, a ponechala jej agresorovi. Nemohl jsem se bránit, ani křičet, dokonce ani nikomu říct o tom co se dělo. Až postupem času mi docházely ty děsivé skutečnosti. Cítím ji dodnes, ve vlasech, na těle, v rozkroku. Naštěstí již neublíží nikomu. Musela ze školky odejít, neboť se nemůže starat o děti, když je na invalidním vozíku. Jednoho temného večera ji kdosi potkal, snad nějaké tělo, jenž na pár chvil opustila duše. Tělo, co zlámalo ty ruce.

Celý svůj dosavadní život jsem prostě nepřipouštěl, že může existovat láska k ženě a sex v jednom. Nicméně to neznamená, že bych si druhého odpíral. Nicméně donedávna to pro mě znamenalo spíše odreagování a uvolnění potřeb těla, než něco hlubšího. A taky pomstu, pomstu ženskému tělu, které nenávidím, i miluji. Ouva, řekl jsem miluji??? Jak ironické, tak že by přeci jenom láska??? Achjo, někdy je mi z mého sarkasmu špatně. Tak jak že to vlastně všechno začalo???

Vzpomínám si na první trénink. Tehdy jsem jenom sledoval zkušenější bruslaře, jak se s neuvěřitelnou lehkostí proháněli po ledu. Byli všichni perfektní. Žaneta, ta malá divoška Verča a Marek. Toho jsem obdivoval nejvíc. Vybroušený styl, výdrž, obratnost, byl to sportovec i umělec v jednom. Právě při pohledu na něj, jsem bruslení nadobro propadl. Byl to prostě můj vzor. Samozřejmě v bruslení, protože ve všech ostatních stránkách byl naprostej pitomec. Byl tak k smíchu. Před všema holkama se nosil jako čáp, přednášel před nimi laciné lichotky a byl naprosto přesvědčenej, že je největší svůdce na světě. Za tu dobu co jsem bruslil jsem spal s hodně holkama se kterýma on chodil. Jak snadno podlehly. Nejsem žádný fešák, vlastně jsem docela obyčejnej kluk. Ale přesto, že se řídím čím se řídím, dokážu být citlivý, když je to potřeba, a zahřát zmrzlé srdíčko. Snad proto, že vím, co znamená trpět.Všechny mi do jedné tvrdily jak moc Marka milujou, a ať nikde neříkám, že jsem s nima strávil noc. Určitě by je opustil, a to by prostě nepřežily. Potom pokaždé začalo omlouvání, že mi asi ublížily, že se to nemělo stát. Nechal jsem jim jejich iluzi, proč ji ničit, když to za mě vždycky později udělal Marek. Marek a jeho neomalené způsoby, které mi jeho dívky vždy vehnaly do náruče a poté jim utržily strašné rány na duši. Nezapomenu na jeho vyprávění o sexuálních zážitcích s holkama, které ještě ten večer tajně přespaly v mém podkrovním pokoji. Na Helenu, která nestála za nic, na Petru, která mu nechtěla “vykouřit”, na Ivu, která měla velkou “prdel.” Ach Marku, Marku, Iva měla a má krásný kulatý pevný a velice hbitý zadek, Petra mě vzala do zahrady orální rozkoše a s Helenou jsem se naučil mnoho nových způsobů, jak se těšit z nahoty ženského těla. Byl nejen sobecký k těm děvčatům, ale skrze to sobectví i sám k sobě. Nicméně, přes to všechno se na Marka lepily další a další děvčata, a některá i víckrát, pokud jim předchozí hořká zkušenost nestačila. Začínal jsem si myslet, že snad neexistuje žena, která by v otázce citu byla ochotna uvažovat alespoň trochu střízlivě. Ale samozřejmě, že jsem to něžné pohlaví příliš podcenil. Já namyšlený hlupák.

Bruslení mi šlo skvěle, dělal jsem neuvěřitelný pokroky, a tak jsem byl spolu s Markem, abychom vytvořili dvojice s dívkou z družstva dorostenek, kvůli nácviku na státní soutěž. Moje nadšení jenom mírně tlumil Marek, detailně mi popisuje, jak hodlá s novou partnerkou trénovat. Trenér zatím vybral jen jedno děvče. Žanetu.

“Tak to jsou oni, Marek a Petr,” představil nás trenér, “ je jen na tobě, kterého si vybereš. Dobře, nejen na tobě, ale dneska s oběma zkusíš pár lehčích figur a uvidíme, jestli ti bude dělat partnera Petr, nebo Marek. Je nejvyšší čas začít, abychom do jara stihli být dobře připravení na republikový pohár.”

“Bych ji jebal na všechny figury,” šeptl mi Marek do ucha. Usmál jsem se při pohledu na to děvčátko. Opravdu byla celkem hezká, ale tak nějak, hezká podle předpisů. Vše bylo jak má být. Odhadl jsem ji na namyšlenou slečinku z dobré rodiny co nikdy nesedí s koleny od sebe. Usmál jsem se a chtěl jsem pozdravit, ale všiml jsem si, že její pohled patří někomu jinému. V duchu jsem se zasmál znovu a začal přemítat o jejím panenství. Byl jsem o něm přesvědčenej, a děsně zvědavej, jak si s ním ten plejboj poradí. “Ahoj kočko, tak ty jsi Žaneta?” Blýskl Marek bílými zuby. “Tak dávej dobrý pozor jak se bruslí a zvol toho lepšího,” podíval se na mě, “i když, pravděpodobně bylo zvoleno,” a skočil na led.

“Vykuř mi,” šeptl jsem s úsměvem spíše pro sebe a znovu se zkusil usmát na Žanetu, ale poznal jsem, že zvoleno už skutečně bylo. Přes všechny Markovi nedostatky, což zahrnuje celou jeho osobnost, to byl vskutku mistr prvních dojmů. Avšak ty další … ale to už mě moc nezajímalo. Byl jsem zvědav na svoji partnerku.

“Myslím trenére, že ten Marek se ke mně bude hodit perfektně,” řekla Žaneta, aniž by ke starýmu Vonáskovi otočila hlavu, svá modrozelená kukadla nespouštěla z Marka, “ je vážně moc dobrý.”

“Ale Žani, vždyť si Petra ještě neviděla,” podivil se trenér, “třeba ti jeho styl bude vyhovovat víc.”

“Ne, to si nemyslím,” pokračovala Žaneta, stále sleduje předvádějícího se Marka, pak si uvědomila co řekla a zrudla, “promiň já, …”, podívala se na mě a pak na špičky svých bruslí, “chtěla jsem …”

“Říct mi, ať se nezlobím, ale vyšší partner vám vyhovuje lepe, není-liž pravda paní?” Dokončil jsem za Žanetu s úsměvem nedopovězenou větu a uklonil se. “To zcela chápu,” dodal jsem chlácholivě a pak na ni rošťácky mrkl. Byla roztomilá jak se tak styděla.

“Jo, jo” … vyhrkla rychle, a pak se zas zarazila, “ tak nějak,” dořekla již pomaleji.

“No dobře,” udělal tomu tečku trenér Vonásek, “tak Peťas dneska tě potřebovat nebudu, dej si voraz a příští trénink ti seženu partnerku, má k nám přejít děvče z co se nedávno přistěhovalo, prý je docela dobrá.”

“Jasná zpráva trenére,” zasalutoval jsem a srazil paty bruslí k sobě. “Jestli byste nebyl proti, chvilku bych se na ty dva koukal.” Trenér neodpověděl protože přisvištěl Marek a zabrzdil tak, že Žanetu zasypala ledová tříšť. “Tak jaký jsem byl?” Zeptal se, očekávaje předem známou odpověď.”

“Okouzlující,” špitla Žaneta.

“Rychlý, jako ve všem,” zasmál jsem se v duchu, nicméně jsem si pak musel přiznat, že byl opravdu perfektní. S nikým nepovšimnutým ironickým úsměvem jsem se odrazil od ledu a bruslil do šatny. Tady se převlékal zbytek družstva dorostenců, téma vzrušeného rozhovoru bylo nasnadě.

“Vole viděli ste tu novou buchtu??? Je fakt dost dobrá, co, vole?” Zavoloval Pavel Tůma svým rádoby drsným hláskem, občas ještě stále přecházejícím ve fistuli.

“Ale, nic na ni není, divim se, že za ni Marek tak pálí,” prohlásil Venca Kodýdek, snažíc se používat tón hlasu, kterým podle jeho názoru mluvil bůh sexu. “Normální hubená kostička, kozy nic moc, voháknutá jak z černobílýho filmu, tsc, sice bych ji povozil na svým klacku, to jo, ale to by bylo asi tak všechno.”

“Mě se zdá docela pěkná, bych si to s ní klidně rozdal,” snažil se Pavel nejistě obhajovat své první, snad pro tuto společnost příliš vzrušené tvrzení.

“Jo, vojel bys ji,” ušklíbl se Venca, “ jenže takovou když vojedeš, zůstane ti viset na krku, a to by se ti jako líbilo jo?”

“No,” začal opatrně Pavel, pomalu rudnoucí a krče čelo námahou nad volbou co nejlepších výrazů k udržení své křehké image, “tak byl si to s ní rozdával pořád, ne?” Venca se rozesmál a ostatní se k němu nemotorně a strojeně připojili.

“Ježíš Tumane, ty seš kráva!” Smál se Venca světácky. “Hele, a kolik jsi už v životě píchal ženskejch?”

“No,” Pavlova tvář vzbuzovala obavy z vnitřního krvácení, “ šest, asi tak …”

“Tak to je jasný, tomu prostě ještě rozumět nemůžeš, máš málo zkušeností, víš?” Poučoval ho Venca s výrazem světáka, s ženskejma nemůžeš bejt dlouho, prostě jen vošustit a vopustit, chápeš ňoumo??? Prostě to musíš dělat jak Marek a já,” dokončil s uspokojením.

“Aha,” zapojil jsem se do diskuze. “A s kterou sis to rozdal naposledy Venco??? Naposledy když jsme byli v RKDM v Milovicích strejcovým tranzitem jsem tě naposledy viděl jak sám u baru koukáš na Marka, jak si to na gauči za pódiem užívá s tou blond go-go tanečnicí.”

“Co si myslíš ty potrhlej repáku?” Osočil se na mě, “náhodou jsem ji vypral prutem koberec hned po Markovi.”

“Jo? Tak to jsi kanón,” protáhl jsem naoko obličej, “tak snad se ti to s tou mrtvolou líbilo, protože co vim, tak jí Marek tak vyřídil, že sotva stála.”

“Tojo, ale až potom co měla mě.”

“Jsi samec, Venco,” neudržel jsem už smích, “ a víš co? Já se jí zeptám jak se jí to s tebou líbilo, jo? Náhodou jí s Petrem Tessym natáčíme zejtra nějaký demíčko.” Venca poměrně dost zbledl, ale pak se na mě obořil s novým optimizmem.

“Si myslíš, že se ti přizná, že sem jí tak vyřídil? Leda hovno! Bych chtěl vidět tebe, na dýzách akorát paříte s Luďanem ty vaše kreace a holek si nevšímáte. Dyť jsem tě nikdy s žádnou neviděl!” V jeho hlase zaznívala zoufalá hysterie a strach o ztrátu postavení.

“No bodeť, žes neviděl,” usmál jsem se na něj, klekl si k jeho kolenům, přiblížil svůj obličej na dvacet centimetrů k jeho začal jsem ho masírovat po stehnech a zašeptal jsem, “Já přece žeru tebe!” Venca už nic neříkal a s děsem v obličeji se snažil zacouvat přes zeď do vedlejší místnosti. Přes těch dvacet čísel jsem mu poslal něžné políbení a s grácií odkráčel ze šatny. Za sebou jsem slyšel kluky z družstva propukající v upřímný smích.

“Myslíš, že jsi nad věcí, že jsi něco víc než oni?” Ozval se za mnou ženský hlas. Otočil jsem se, naše češtinářka Svobodová byla na dvaatřicet let a dvě děti opravdu kost. “Petře dej si pozor, nebo z tebe jednou vyroste podobný pitomec jako Marek.”

“Poslouchala jste za dveřmi?” Usmál jsem se s vše říkajícím výrazem v obličeji.

“No, řekněmě,” vykouzlila i její ústa úsměv, “některé tvé výstupy jsou nepřehlédnutelné,” sklopila oči k zemi a pak, když je ke mně opět zvedla a ony měly takový zvláštní výraz, ještě pomalu dodala, “… a nezapomenutelné.” To mě dostalo trochu do rozpaků, ale ona se velice rychle ovládla a pokračovala. “Péťo, dávej si na své ego pozor, ať neovládne tvůj rozum.” Tentokrát odpověděla s úsměvem starostlivé matky.

“Bez obav,” zašeptal jsem s mrknutím, “budu si to pamatovat … všechno.” Trošku zrudla a pak jen zahrozila ukazovákem. “To doufám, opatruj se.” Odpověděla také šeptem.

“Pa.” Otočil jsem se a vydal se domů. Na zkušené dotyky paní učitelky si pamatuji velice dobře, tenkrát ve mně vyvolala zkutečnou touhu. Vždycky pro mě představoval vrchol ženství. Nicméně teď se všechno tak nějak ztrácelo ve stínu té drobné holčičky s kaštanovými vlasy. Proč jen na ní myslím? Proč si jen snažím vybavit si každý detail, každé zaoblení šatstva a proč se snažím přijít nato co skrývá? Proč pořád slyším ten roztomilý stydlivý hlásek? Proč se těším na další trénink a nemyslím vůbec na bruslení???

“Tak Verčo, to je Peťas, Peťas, to je Verča,” rozjel trenér svoje obsáhlé představování a pak se otočil směrem k ledové ploše, “vrhnem se do práce, nejdřív si vyzkoušíme …” Obrátil jsem oči k té malé prsaté holčině, kývl na ni hlavou a usmál jsem se. Měla nepřehlédnutelné divoké oči, kterýma mě sjela odshora dolů a pak na mě pravým mrkla. S poněkud poťouchlým výrazem ve tváři jsem jí poslal vášnivé políbení. Ona si položila pravou ruku na hruď, nebo spíše na ty dva obry co se na jí draly z trička a se zavřenýma očima němě vzdychla. To jsem nevydržel a začal se smát. Verča taky. Jen trenér se nesmál, otočil se na nás a s výrazem blázna civěl střídavě na Verču a na mě. Vrhli jsme se do tréninku a šlo nám to perfektně. Tři hodiny jsme se potili na ledě. A další tři u mě v pokoji, už si ani nepamatuju jak se to semlelo, že jsme skončili v posteli.

“A proč si vlastně Peťas nenajdeš holku?”

“Co?” Odpověděl jsem udiveně, po sexu mi to prostě nemyslí, “a co jsi ty? Chlap?”

“Ale ne,” odpověděla Veronika věcně, hledajíc v hromadě věcí u postele spodní kalhotky, špulíc na mě přitom svou naducanou prdelku a ten malý vyholený hrbolek pod ní. Zasněně jsem se při tom pohledu usmál. “Víš moc dobře jak to myslím, my dva spolu jsme protože nás to prostě baví v posteli.”

“No jistě,” odpověděl jsem s rukama za zády, nespouštěje z očí ten houpající se zadeček, jehož majitelka stále marně hledala onu oděvní součástku, “tak proč bych ještě někoho potřeboval.”

“Nezamlouvej to,” vytáhla konečně tanga z hromady oděvů a nátáhla si je, “je mi s tebou fajn a v jistým smyslu tě mám ráda, ale rozhodně nejsi typ člověka, s kterým si představuju život.”

“No, já mam prostě na mysli někoho usedlejšího, oddanějšího, zkrátka takovýho troubu na vydělávání peněz,” vyprskla smíchy. Musel jsem se smát taky.

“Mnojo, ženská!”Přestal jsem se řehtat, mile se na ní usmál a pohladil po vlasech, “věřim že si najdeš troubu se kterým budeš mít spoustu malejch mikrovlnek.”

“Pitomče,” vyprskla znovu. “Hele než jsme na to poprvé skočili, řekl jsi mi jak to mezi námi bude, žádný vzplanutí, já to respektuju a taky si uvědomuju, že nejsem holka pro tebe. Prostě my dva k sobě potřebujem strašně moc chápavýho človíčka, kterej vydrží naši ztřeštěnou povahu a bude ji vést tím správným směrem,” poslední slova dokončila velice vážně. Opět jsem se na ni usmál a užasle zakroutil hlavou. “Verčo, ty jsi jeden z nejlepších kámošů co mam, víš ty co?”

“Ode dneška kámoši.” Nátáhl jsem k ní pravačku. “Stejně by to jednou skončilo, a já ti nebudu překážet, … ne já ti budu dokonce pomáhat v hledání toho trouby! A jednou ti ho odvedu k oltáři!!!” Vykřikl jsem zaníceně. Verča zvrátila hlavu a zasmála se.

“Platí!” Stiskla mi ruku. “Nicméně,” řekla pak tišeji,” měla bych jeden pozměňovací návrh.”

“Kámoši, tojo, ale, …” rozhlédla se očima a naklonila se ke mně. “ Ale odzítřka!” A povalila mě na postel.

To byla moje poslední noc s Veronikou. Už nikdy víc jsem s ní nespal, ani po ní netoužil. Ale dodneška jsme velcí přátelé.

“Nicméně jsi mi včera neodpověděl.”

“Cože?” Zeptal jsem se a přehodil brusle na druhé rameno, měli jsme čas tak jsme se courali, trénink začínal až za půl hodiny.

“Proč si nehledáš holku?” Veronika dokázala být neodbytná.

“Ty si snad kluka hledáš?” Odpověděl jsem snažíc se o toto téma předstírat nezájem.

“No jasně, zítra jdu na rande s Markem!” Zděšeně jsem se na ní podíval, a pak jsme se oba rozesmáli. “No tak jo, vážně, mám v merku už delší dobu toho Milana Kubíka.”

“Fakt?” Podivil jsem se, překvapilo mě to, i když to nebyl vyloženě ošklivý kluk, většina holek se s ním nebavila, a byl jsem vedle z faktu, že na něj myslí tak atraktivní děvče, jako Verča.”

“Opravdu,” už ho sleduju nějakou dobu, je to milej, slušnej kluk, dobře se učí je pozornej, jednou jsem si k němu sedla při obědě, byl u stolu sám, jako vždycky a ten chudáček se tak rozkošně červenal …” Pak ale zvážněla. “Zkusim to s nim, je mi opravdu sympatický, ale musím to navlýknout, aby si myslel, že mě sbalil, pomůžeš mi?” Zvedla ke mně prosebný pohled.

Navlékli jsme to na Milana hezky, i když detaily tak docela nevyšly. Veronika na disce v Milovicích vyprovokovala jednoho Markova kamaráda, sexy oblečením a výmluvnými gesty, aby za ní šel ven do lesoparku, kde ho provokovala ještě víc, aby se jí pokusil znásilnit. To nebyl problém, neboť Libor bylo opravdu nadržené prase. Kolem onoho lesoparku jsem zrovna čistě náhodou odvážel otcovou filetou Milana domů od nás, kde jsem se od něho nechal doučovat matiku. Načasovali jsme si to jen tak tak, ještě, že je Milan v té tmě uviděl, jinak by byl průšvih. Pamatuju si, že jsem se až polekal, když ten jindy tak tichý chlapec zlostně vykřikl. “Tam nějakej hajzl bije holku!” Ani jsem nestačil pořádně zastavit, když vyskočil z auta a hnal se na agresora. A já si s hrůzou uvědomil, že ten kdo se sápe na Verču není Libor, ale Ivan, jeden z ochranky na diskotéce, svalovec a hromotluk, zpitý do němoty. Milan se s odvážným pokřikem vrhl na tu horu masa a udeřil jej do obličeje. Ten se jen neohrabaně ohnal a švihl s naším hrdinou o strom. Ten se omráčený svezl k zemi. Na nic jsem nečekal a čestně jsem zezadu přerazil Ivanovi o jeho vyholenou lebku pořádné poleno. Veronika se rychle vrhla k Milanovi. S úlevou zjistila že dýchá a kromě několika modřin mu dohromady nic není. “Bylo to o fous,” šeptla udýchaně a ukázala na své roztrhané body se širokými rukávy a rozedranou podprsenku. Milan otevřel oči a zmateně se rozhlédl. “Co? Cose…” Ale to už začal zmateně koktat a červenat se protože Verča se k němu přitiskla a jeho pravou ruku, jako by mimoděk zavedla pod pravé ňadro. “Můj zachránče, zachránils mě, ach Milane, vzdychala plačtivě …”

“Cco? Jak …” zrozpačitěl ještě více stále rudnoucí Milan.

“Byls sakra statečněj chlape,” vydechl jsem obdivně, “jaks do tý gorily praštil, narazilo to hovado hlavou vo tenhle kmen a odešel do říše snů.”

“Aha …” Chudáček Milan, vůbec mě nevnímal, netušil co má dělat s rukou, kterou zcela ovládala Veronika a jako by v třasavce jí posouvala velice pomalu stále výše, opakujíce přitom všem jeho jméno. V duchu jsem jim oběma popřál štěstí a chvíli je nechal ať si ty první okamžiky, i když poněkud zinscenované užijí a odvalil chroptícího Ivana do příkopu, kde se mi ho podařilo probrat. Něvěděl absolutně která bije. Tak jsem mu něco zalhal, už ani nevím co a odeslal ho zpátky do klubu. Ještě mi ten ubožák poděkoval. Cestu zpět jsem našel snadno. Nespěchal jsem. I přes mou šeroslepost mě vely Veroničiny hlasité výkřiky vášně, které patřily ještě nědávno pouze mě. Ale já nežárlil. Byl jsem šťastný.

Pak jsem je oba odvezl k Veronice domů. Chvíli co chvíli jsem je oba sledoval zpětným zrdcátkem jak se objímají a něco si něžně šeptají. Tehdy, při pohledu na ně se ve mně něco zlomilo, a mě v uších zněla Veroničina nezodpovězená otázka a ve svitu měsíce jsem viděl překrásný obličej dívky s kaštanovými vlasy.

Bruslení nám šlo s Veronikou perfektně, změna našeho vztahu nás ještě víc stmelila dohromady a vytvořila a z nás perfektní tým. Byla roztomilá jak vyprávěla o Milanovi, jak je to skvělý kluk. Pozorný, milý, chytrý, pečlivý, nemohla si ho vynachválit. Nakonec to byla pravda, několikrát jsme spolu byli všichni tři posedět ve vinárně a já se skutečně přesvědčil, že Milan je úžasný. A když se trochu osmělil, byl i velmi dobrým společníkem u stolu. Strašně jsem si zamiloval jeho inteligentní, jemný a přece svým způsobem peprný humor. Verča byla tak šťastná. Přál jsem jí to. Pak, když jsem se s nimi před vinárnou vždy loučíval, přepadávala mě prapodivná úzkost a pocit samoty, který jsem dřív neznal. Avšak vliv na mé výkony na bruslích to v žádném případě nemělo. A za chvíli jsme se s Verčou vyrovnali Markovi a Žanetě. Žanetě. Vždy jsem do Markových povrchních vztahů dobře viděl, ale tohle mi nešlo na mozek. Žaneta se s tím netvorem bavila, smála, ale i hádala, přesto však po každé hádce jí dokázal na rtech opět vykouzlit úsměv. Většinou ho holky velmi rychle přestaly bavit, na Žanetu zkoušel své pózy už rok a stále nepřestával. Čím to bylo? Že by se s ním ještě nevyspala? To mi připadalo dost nepravděpodobné, navzdory tomu jaká byla tichá, vyrovnaná a slušná dívka. Markovi přeci podlehla každá. Nicméně připadalo mi to jako jediné možné vysvětlení. Asi po týdnu jsem se přistihl, že nemyslím na nic jiného a že si dokonce zoufale přeji, aby tomu tak skutečně bylo. Toužil jsem po tom. Byla mi naprosto odporná a nechutná každá představa, v níž jsem viděl jak jeho ruce objímají její tělo, jak se proplétají jejich jazyky, jak se spolu spojí v nekonečném vzrušujícím aktu lásky. Bil jsem pěstmi do zdí když jsem si představil jak se spolu milují! Byl mi odporný jen pohled na jejich cvičení na bruslích když na ni sahal, když ji bral okolo ramen při odchodu do šatny. Pokaždé když mě pozdravila při příchodu do haly s tím svým milým úsměvem, jako by byl najednou celý svět tak krásný … Co se to sakra se mnou jenom stalo??? Veronika, ta neomylná Veronika, poznala to na mě, jak jinak.

“Petře?”

“Víš, před pár měsíci jsem se tě na něco zeptala,” podívala se na mě Veronika s vážnou tváří zatímco jsem si rozvazoval brusle.

“Vážně?”

“Vážně!”Verča se zlostně postavila a nasupeně si dala ruce v bok. “A přestaň se schovávat za tu svoji masku, myslíš, že jsem slepá? Proč! Řekni mi proč nejdeš za ní???”

“A za kým jako??” Snažil jsem se velice neohrabaně dělat hloupého.

“Peťane, nech toho!” Vykřikla, “ já tě vidím, vidím jak po tréninku zůstáváš na ochozu a sleduješ ji. NE! Teď zavři hubu, budeš mlčet! Vidim jak se na ně díváš! Nezajímá tě jejich cvičení, jsi z ní celý pryč, uznej to. Fascinuje tě ta malá nevinná holčička. Je to pro tebe něco tak nepoznaného, něco tak … tak, tak potřebného! Petře, ty jsi kdysi strašně trpěl a jsi hrozně uzavřený, potřebuješ někoho komu svěříš svoje srdíčko. Tak se seber a běž za ní!!!” Poslední slova téměř vzlykla. Seděl jsem tam jak trouba.

“Ale ty co? Jistě není to žádná hloupá husička, kterou můžeš oblbnout lacinými triky. Musíš se snažit, musíš o ni bojovat. A musíš to udělat teď!!! Dřív než se tomu pitomci povede zničit ji život.” Jindy bych se asi hádal do posledního dechu, ale tenkrát jsem se zmohl jen na několik vzdechů. Sebral jsem se, a vyšel směrem ke dveřím z šatny. Ještě jsem se ohlédl na Veroniku. Sevřela palce v pěstech a mezi zuby procedila: “běž!” Tak jsem prostě šel. Šel a v hlavě mi vířily miliardy nejrůznějších pocitů. Nebyl jsem si jistý absolutně ničím. Ani jestli jsem vůbec živá bytost, nebo jen zrdcadlový obraz reality. Šel jsem, ke své smůle kolem šatny dorostenců, kde jsem zaslechl známé hlasy.

“Ne, nepozval mě, a tebe?”

“Mmm, taky ne, ale bude to asi vodvaz, bere tam tu svou holku z bruslí, řikal mi, že si to tam spolu pořádně rozdaj, prej je uplně světová a děsně dobře píchá …” Víc jsem nepotřeboval, otočil jsem se na patě a odcházel domů. Snažil jsem se na to nemyslet, určitě jim lhal, aby zase dělal machra. Určitě… skutečnost mě míjela. Nevnímal jsem lidi zdravící mě, nevnímal jsem zvuky, teplo, chlad, jen obrovské prázdno. Ne, není to pravda, Marek si to vymyslel, vždyť … pak jsem je uviděl, stáli za prosklenými dveřmi zimní haly a líbali se, pak ji Marek vzal za ruku a táhnul ke svému autu. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo podruhé. Když mi zmizeli z očí, začal jsem brečet. Ten den jsem co nejrychleji proběhl do svého pokoje a co nejrychleji svou tvář skryl do polštáře. Od školky jsem nebrečel.