Quinta Essencia

Vítr vane, bouře nese jehličky štěstí

jizvící tvou tvář nastavenou tomu běsu.

Já adonis skrývám tvář tak chladně nádhernou

se dívám na ty hordy hloupých mrzáků.

Voda chladí tvé křivé nahé tělo bez hany

v kapkách odráží se tisíce očí.

Ja v šatech tupících ty čepele pohledů

dívám se zda mne nikterý neprobodne.

Z bouře blesk, splanula střecha tvého domu

V tanci divokém raduješ se tomu teplu dyť je tvé.

Hlupáčku. Pro dům můj plamen nehoří.

Můj dúm se kvůli ničemu nezboří.

Co to? Ticho jen a voda zmýva krev z tvé tváře

a hasí ty divoké plameny z tvé střechy.

Já umírám v očistném zemětřesení hnusu mého života

zanechávajícim možnost, čas, a ani sekundu na změnu.

To co chci no neumím dávat ani brát.

To co vidím no mé oči jsou už slabé.

To v co doufám a stratil jsem už naději.

To, co je jediné v mém životě jisté.

Smrt.