Z rodinné kroniky-Vánoce 1989

  Tak jsou tu Vánoce.Píše se rok 1989.Venku je zima a chlad.Vločky padající z nebe doplňují tuto krásnou atmosféru.Nedivím se, že teď je každý doma v teple a užívá si to předvečerní nadšení.Nejinak je tomu i u nás.Dřevěný stůl je prostřen svátečním ubrusem, rudá hvězda září na vrcholu stromku a dělníci ČKD na lyžích jako postavičky vyčnívají na zelených větvičkách.Jak já už se těšim!

        Zazvonil zvonek.To přišel předseda MNV Milan Tučný, kterého pozval můj otec.Táta je soudruhem ředitelem na místní škole, takže si může dovolit pozvat i takové hosty, jakým nově příchozí bezpochyby byl.„Tak šupem všichni k jídlu!Ať to nevystydne,“zvolala máma.Bylo prostřeno pro sedm lidí.Začali jsme s chutí jíst.Čekali nás poslední socialistické Vánoce.

        Sestra se ujala řeči a poučovala nás o svých názorech na listopadovou revoluci.Po skončení jejího neustálého žvatlání děda odešel od stolu do vedlejšího pokoje.Chvíli jsem pozoroval babičku, ale ona se pořád dívala nepřítomně před sebe.Ani nejedla.

        „Sakra!“ozval se děda. „Podařilo se mi sestavit z ruského šicího stroje velikánskou ničivou zbraň.Kdybych na to přišel dřív…!“a nespokojeně pořád dokola mumlal: „Že já jsem nedal na řeči na pavlači.“Táta se nahlas zasnil: „To by jsme jim nandali.To by byl komunistický režim.“Vtom se rozpoutala divoká hádka.Předseda MNV, táta a děda bojovali na rudé straně a máma se sestrou na straně druhé.Já i babička jsme vrhali nezúčastněné pohledy.Postupně se rozbila skleněná soška Stalina a roztrhal prapor s vlajkou Sovětského svazu.Do toho ještě začala máma brečet a odešla do koupelny.Předseda pustil na magnetofonu Internacionálu a táta si ji začal spolu s nahrávkou notovat.Jak bylo vidět, sestru to už nebavilo a šla utěšovat vzlykající mámu. „Půjdem na kutě.“oznámila babička svému druhovi.A oba dva tak učinili.Táta a předseda se rozhodli navštívit nějakou usedlejší krčmu, a tak jsem zůstal v pokoji jen já.