Pancíř chrání, ale lásce brání!

Když přišel jsem k vám,

jen jsem se usmíval –

v bílém rouchu chodíval...

Však vy najednou ze smíchu,

dali jste se do křiku,

kameny po mě házeli,

holí mi rány sázeli.

Tu odešel jsem na chvíli –

byli jste tak prohnilí!

Na roucho bílé pancíř černý

jsem oblékl, ale v nitru duše

bílé se nikdy nezřekl.

Vrátil jsme se mezi vás,

děj se co děj – vem vás ďas!

Rány silné, silnějšími jsem vracel,

však někdy sám před usnutím -

z toho světa zvracel!

Vy začali se bát pohlednout mi do očí,

 já ve svém pancíři –

byl před vámi v bezpečí!

Tu jednou když lesem jsem kráčel,

krásnou dívku – bílou,

u jezera našel.

Jak čistá a krásná zde může stát?

Tak čistá a krásná...

a já uvědomil si – mám ji rád!

 Přišel jsem k ní blíž,

ona jen mne zahlédla -

utekla rychle pryč...

Co dělat mám?

Být v chráněn snad pancířem,

avšak pořád sám?

Za noci jasné bez mraků,

kteráž určena je k zázraku,

já pancíř z těla odepnul -

před krásou světa pokleknul.

Za jitra vydal jsem se na cestu,

najít tu čistou dívku –

mít z ní nevěstu!

Našel jsem ji hned,

pak jen nám patřil svět!

Potom, když viděli jste mne

bez pancíře –

zase vám zloba v hlavě hryže!

Zase ty hole, zase ty klacky,

ze všech stran na mne létají facky!

Však pokud chci se svou láskou být,

nesmím už nikdy pancíř na sebe vzít.

Proto jen bijte, jen klidně tlučte,

nevadí mi to, protože nejsem sám,

nejsem sám – už ne!

--

Radím vám, všem lidem dobrým!

Pancíř vás chrání, jako přítel brání,

však nenoste ho nikdy více

než zahojí se zjizvené líce

V životě potřeba jest i trochu risku,

aby jsme měli také dost zisku.

Dejte trochu citu v sázku,

shoďte svůj pancíř –

poznejte lásku!