PIKSLA, JAKO SYMBOL ZANIKAJÍCÍ KULTURY SOCIALISMU

Když mi bylo 19, zdědila jsem byt po babičce. Najednou jsem měla nějakou starost, příjem 1.200,- Korun československých a 550,- stál byt. Další prachy telefon a všecky prémie jsem utratila za desky, byla jsem magor na muziku. Kupovala jsem si desky a ještě jsem ani neměla gramec. Měla jsem svůj byt ráda a chtěla jsem ho mít co nejkrásnější a nejmodernější, jenže prachy chyběly a tak jsem se vyřádila s tapetama a štětcema a barvama. V tý době se jezdilo na západ sporadicky a když měl někdo kliku a dostal se do Maďarska, nebo Polska, tak se mu závidělo. Muj táta tam jezdíval pravidelně a vozil mi skvosty, jako Fáčka, Rexony a různý jiný vůně a šminky. Jedna moje kamarádka pak chodila, v koupelně zkoušela všecky ty lahvičky a prázdný si nosila domu a vystavovala. Tož, to mi normální nepřišlo, já si vystavovala jen prázdný piksly od Coca-coly.

Měla jsem totiž červenou kuchyň, kokakolovej ubrus a utěrky a vystavenejch vzácnejch devět plechovek. A pak to bouchlo a přišla revoluce a já ani chvilku nezaváhala a hned jsem si našla místo jako au-pair v německý rodině. Bylo to krapet hektický, jedna pani mi zavolala a řekla, že za tejden mě budou čekat u vlaku a já neměla ani pas. Tak šup, bleskově jsem si ho vyřídila a mazala jsem na ambasádu pro vízum. Ještě nebyla zrušená vízová povinnost, zrušili ji chvilku potom, co jsem odjela. Jenže jsem tam přišla v poledne a tak měli přestávku a ještě tam byla šílená fronta a tak jsem byla otrávená, ale na chodníku tam stál chlap s kufříkem a vybíral pasy a prachy a že ty víza vyřizuje. A já mu dala ten svůj pas, muj první v životě a těch tři sta korun a dostala jsem cedulku s adresou, kam si mám pro to vízum za dva dny přijít a už cestou domu jsem si rvala vlasy, protože jsem čekala, že až na tu adresu přijdu, tak nedostanu nic, nebo mě tam znásilněj a zabijou.

Naši mě vezli k vlaku s taškama. Vlak to byl francouzskej, krásnej a ČISTEJ! Vlezli jsme do něj všichni a křičeli jsme na sebe, jééééé, koukej, tady je na zdi otvírák a jééé, koukej, ten záchod, jak je čistej a krásnej a jééé, koukej, ta umývárka…no, byla to vostuda. Na hranicích přišli celníci a ptali se na různý věci a chtěli, aby jim každej řek, co veze a já neuměla německy a jedna pani mi to překládala a tak mi přeložila, že se mě ptaj, kolik vezu peněz a já jim řekla, že pět marek a padesát feniků a oni si všichni mysleli, že si dělám srandu a ten celník mi řek, abych mu je ukázala a tak jsem šáhla do kapsy u saka a vyndala jsem jednu pětimarkovou minci a jednu padesátifenikovou a všichni se smáli a celník mávnul rukou a odešel. A hned za hranicema jsem zase zírala, protože to německý nádražíčko vypadalo jako ty maketky, bylo tak čistý a kytkovaný a mezi kolejema byly nasypaný takový malý, bílý kamínky a pak přišel německej průvodčí a kontroloval jízdenky a když viděl tu moji, tak něco řikal a ta pani mi zase překládala, že říká, že kdybych nejela přes Meinz, ale přes Norimberk, tak bych tam byla už po půlnoci a já mu přes tu pani zase řikala, že mě budou čekat u tohohle vlaku, takže nebudu nic měnit a vzpomínala jsem na český průvodčí, který, když se jich na něco zeptáte, tak hledaj usilovně v jízdním řádu a pak vám stejně nic neřeknou a když řeknou, tak je to stejně špatně a tenhle podával informace sám od sebe a nepochybovala jsem o tom, že správný.

V Meinzu na nádraží jsem vystoupila o půlnoci a sedla jsem si na lavičku a jala se čtyři hodiny čekat na spoj. Držela jsem celou tu dobu tašky za ucha, protože mi všichni řikali, že bacha, že se tam děsně krade a tak jsem je ani na chviličku nepustila. Během těch čtyřech hodin ke mně přišly tři skupinky černochů a jak jsem neuměla německy, tak jsem věděla, co to je ficken a tak jsem taky věděla, co po mně chtěj a držela jsem ty ucha od tašek, když jsem řikala NEIN a oni se neurazili a neodešli, ale povídali si se mnou a ptali se, odkud jsem, jestli z Jugoslávie, to asi, že jsem měla dlouhý černý vlasy. Když se blížila čtvrtá hodina, nacvičila jsem si větu: Dobrý den, prosím vás, jede tento vlak do Kolína nad Rýnem? a vydala se na správný nástupiště, kde jsem ji přeřikala výpravčímu. Nerozuměl mi, trouba, ale pak jsme to dali dohromady a on mě poslal do vlaku a já otevřela dveře do kupé a tam seděl obrovskej černej černoch. Zustala jsem v těch dvěřích chvilku stát a řikala jsem si: Tak, teď odejdu a on se urazí a vyjde za mnou, najde mě a zabije mě, nebo tu zustanu a zabije mě tak jako tak. A tak jsem zustala, pro jistotu a ten černoch byl děsně milej, koupil mi za 3,50 kafe a pak za 3,50 kolu a já jsem si schovala obě ty piksly a on se smál a taky jsem přemejšlela, jestli si nemám schovat tu konývku a táceček a hrnďoulek, co jsem v tom dostala to kafe, bylo to z plastu, hnědobéžový a děsně krásný, ale to už bych se styděla a tak jsem to statečně hodila do košíku.

Na nádraží mě čekali, posadili mě do ohromnýho meďoura a ptali se mě na spoustu věcí a já odpovídala částečně německy, ale potom jsme už přešli rovnou k angličtině a pak jsme přijeli domu a děti na mě čekali a já na chodbě položila ty tašky a z jedný z nich jsem vyndala bačkory a přezula jsem se a oni všichni stáli v tý předsíni a koukali, co to dělám a pak mě odvedli ke stolu, kde bylo prostřeno, samý nevídaný věci a krásný a kafíčko a mlíko a džus stoprocentní a salámy a sýry a džemy a chleby a margaríny a máslo a oni všichni už byli po snídani a tak jsem jedla jen já a vzala jsem ten krajíček celozrnnýho chleba a namazala jsem si ho hezky tlustě máslem a na něj jsem položila tři kolečka salámu a na ně sýr a pak jsem se zakousla a hezky zhluboka jsem to zapila mlíkem a oni všichni seděli okolo toho stolu a koukali na mě a polykali a já jsem si řikala, proč si nevezmou, když maj hlad? Ale oni neměli hlad, oni jenom nevěděli, že se taky dá namazat krajíc chleba tlustě a že se dokonce maže MÁSLEM a že se na něj může dát víc, než JEDNO kolečko salámu, nebo JEDEN plátek sýra a nevědeli, že se chleba nejí příborem a nekrájí se na maličký kousky, který tak akorát lezou do zubů. Když jsem se najedla, rozdala jsem dárky, protože já, ač chudá a z chudý země, přesto hrdá, přivezla jsem dětem lentilky, protože jsem si myslela, že to je česká specialita a oni je hned dětem vzali a uklidili, protože to děti nesměj jíst, protože je v tom farbstof. A tak přišla ke cti jen becherovka a elpíčko Dvořákových Slovanských tanců a já si šla lehnout, protože jsem fakt byla urvaná a ještě před tim jsem se šla vykoupat do mojí krásný koupelny, která byla větší, než celej muj byt a Barbel za mnou ještě utíkala, aby mi ukázala, jak se pouští voda, ale já už na to mezitim přišla a ukázala jsem tak, že nejsem žádnej blbec.

A tak jsem si žila v Solingenu celkem sterilně bez barviv kokakol a jiných škodlivin a stejskalo se mi a moje kamarádka, která bydlí v Norimberku mi zavolala a řekla, že mě zvou na výlet, ať přijedu za nima ve čtvrtek a pak to dohodla s Barbel a tak jsem zase sedla do vlaku, už jsem měla víc peněz, než pět marek padesát a to kafíčko jsem si koupila sama.                 Ráno jsme vyrazili na výlet, jeli jsme z Norimberka do Trieru a moselským údolím a byli jsme na všech hradech, co jsme potkali a viděli jsme toho spoustu a když jsme byli už skoro zase nahoře u Solingenu, zastavili jsme zase u pumpy trošku se ošplouchnout a vyčůrat a narovnat si záda a já jsem byla s Gábinkou, čož byla dvanáctiletá dcera kamarádky, v umývárce a tam byla na umyvadle plechovka od kokakoly. Prázdná. Omyla jsem ji, řádně vypláchla a jako trofej, jako nejvzácnější suvenýr jsem ji hodila do kufru auta.

Když jsem si pobyt v Solingenu odbydlela a užila, po roce jsem zase sedla na vlak a jela do Norimberka, abych tam pobyla týden dva, zase jsem si koupila kafíčko a kolu a v tašce jsem s ostatníma věcma vezla několik prázdných plechovek.                Když jsem sedla do křesla v Hundingstrasse, přilítla Gábinka ze školy a skákala radostí a křičela: Renčo, Renčo, já pro tebe něco mám, pojď se podívat! A Jana, její matka ji poslala se umejt a potichu mi rychle řekla: Prosimtě neděs se a hlavně si to musíš vzít, Gábina už rok žije s hlavou v popelnicích. A ve sklepě byly 4, slovy čtyři obrovský bedny plný plechovek. Od různých piv, od Coca-Coly, Pepsi-Coly a jiných limonád. Začala jsem jásat a společně se třináctiletou slečnou jsme tančily vítězný tanec okolo plechovek. Když šly děti spát, sedly jsme si s Janou v obýváku, zhroutily jsme se do křesel a ani jsme nemusely mluvit, jen jsme se šíleně smály. Druhej den jsme jeli na nádraží, koupit mi lístek na vlak a když jsme stály v tý hale, napadlo Janu: Myslíš, že se s těma pikslama do toho kupé vejdeš? Představila jsem si, jak sedim, podle Grossmanna, sama v přeplněném kupé, protože když naložímě piksly, tak se tam zcela jistě už nic a nikdo nevejde a Jana dostala druhej nápad: Tak jo, co mám dělat, odvezu tě.

A tak jsem se dostala domu v pořádku i s plechovkama. Všechny kokakolový jsem si vystavila v kuchyni, asi na rok, pak mě přestala červená kuchyň bavit a vyházela jsem je všecky. Ale ty ostatní jsem dlouho rozdávala jako prezenty ze západu a všichni, které jsem obdarovala se radovali. Dneska bych asi nikomu moc radost plechovkou neudělala, dneska je plechovek všude dost, ale já vzpomínám na ty doby nedostatku ráda, nakonec jako na všecko, co se stalo kdysi. A tak zakládám téma piksly ke složce SOCIALISMUS a i když si nemyslim, že by ta éra byla úplně pryč, jsem ráda, že už aspoň smíme jezdit na západ.