PŘERUŠENÁ CESTA-2

Na obloze se třpytil nespočet hvězd a měsíční světlo ozařovalo bělostnou sněhovou pokrývku. Marek za volantem svého vozu onu zvláštní atmosféru nevnímal a upřeně v kuželech světel se díval na bílý povrch silnice.

  Ta vedla otevřenou krajinou, ve které stíny ojedinělých stromů se černaly na třpytícím se sněhu. Občas odtrhl oči od osvětlené vozovky a zadíval se na jasný měsíc, který majestátně vévodil obloze.

„Jen mi měsíčku sviť, ať mi autíčko jede líp,“ řekl si s úsměvem pro sebe a přitom pohlédl na silnici. Ta vedla do kopce a vypadalo to, jakoby vedla do hvězdné oblohy přímo k měsíci. Ten v celé své nádheře svítil na konci silnici. Vzápětí na něho upřel zrak. Zmocnil se ho pocit, že se měsíc ještě více rozzářil a oslňuje ho světelnými paprsky. Za chvíli ke svému úžasu se měsíční světlo ještě více zintenzívnilo. Vše kolem něho bylo náhle bíle osvětleno. Přestal vnímat hluk motoru automobilu a cítil, jak se ho zmocňuje jakási síla.

  Přes přední sklo auta pojednou spatřil tři bílé postavy, které k němu sestupovaly po pozlacených paprscích. Překvapením otevřel ústa. Jako hypnotizován ony postavy pozoroval. Jedna z postav na něho začala kynout rukama. Něco ho nutilo otevřít dveře a vystoupit ven. Postavy ho obklopily a on pocítil, jak se vznáší. Zahlédl pod sebou krajinu zalitou měsíčním světlem. Pak před sebou uviděl osvětlený otvor. Ovládla ho naprostá uvolněnost. Díky ní přestal myslet na všechny starosti, které ho trápily.

   K jeho sluchu náhle dolehla líbezná hudba. Ta  přicházela, jakoby ze všech stran. Světlo, co ho obklopovalo zmizelo. Krajina kolem něho nebyla zapadaná sněhem, ale do podmanivé hudby se ozývalo cvrlikání ptáků a vše kolem bylo rozkvetlé. Ohromen množstvím a pestrostí barev zůstal stát na místě. Ony tři postavy nikde neviděl, ale vzápětí spatřil rozkvetlou loukou cválat koně, na němž seděl muž. Jezdec se rychle přibližoval. Ke svému překvapení v muži v sedle koně poznal svého už několik let mrtvého kamaráda, který byl velkým milovníkem koní.

„Ahóóóójdáááá Marku!“ zvolal na něho, tak jak volával.

„Kde to sem? Snad nejsem na onom světě?“ zeptal se ho.

„Uhádl jsi to,“ zněla jeho odpověď.

Marek vůbec nepocítil zděšení a zaplaven pocitem blaženosti se zeptal.

„A je tu taky Andrea?“

„To víš, že tu je. Pořád krásně maluje. Inu talent neztratila ani tady.“

„A kdo je tu všechno?“

„Všichni, které znáš a spousta jiných, co sem patří.“

„Já teda zemřel. A to jsem se vždycky smrti bál,“ konstatoval.

„No, my se zase určitě setkáme, ale až někdy jindy,“ řekl kamarád a on zahlédl po obloze letět světelnou záři, která vzápětí se k němu snesla. Oslnivým světlem byl poté pohlcen. Za chvíli cítil, jak se vznáší a pod sebou spatřil lékaře stojící u operačního stolu. Nějaká síla ho stahovala dolů tam, kde spatřil své ležící tělo.

„Tedy tenhle měl vopravdu z pekla štěstí. Kdyby ho přivezli vo něco později, tak je na onom světě,“ mínil jeden z lékařů.

„To tedy jo. Ten, co to do něj napálil takový štěstí neměl. A vůbec náhoda jako hrom je, že tam jela naše sanita. Stál při něm jeho anděl strážný,“ pronesl druhý lékař a nikdo z nich nezaslechl zašustění křidel odlétajících andělů.