ALEGORIE O CESTĚ ČLOVĚKA

Pražské zastavení

alegorie o lidské cestě

Někteří lidé jako člověk nestojí za nic. Jsou to snad blázni, kterým dělá dobře slibovat co nechtějí splnit. Jednomu takovému jsem naletěl i já. Měl jsem se s ním setkat dnes v Matičce Praze. Nestalo se.

Říkáte že jsem byl zklamán? Myslím že ne. Nestojí za to trápit se takovou maličkostí, i když jsem kvůli tomu nacestoval přes sto kilometrů. Ten den se stalo mnoho zajímavých věcí. Ale nebudu předbíhat.

Zpoza památníku na Vítkově pomalu vychází listopadové slunce. Začíná den, ve kterém se toho ještě tolik přihodí. Je devět ráno a v ulicích je spousta lidí.

Ploužím se jen tak a přemýšlím co dál. Všímám si věcí, které jsou tak samozřejmé: vysoké domy v řadách tvoří ulice. Opravené i oprýskané, všechny tak svorně pospolu, jak nerozluční sourozenci téhož hnízda.

Na tomhle zanedbaném domě je téměř nahoře ve zdi velký reliéf s Pannou Marií. Září tu v kontrastu s okolní oprýskanou fasádou, jako by se ho ani nedotýkal čas. Kolik takových ještě můžu potkat v pražských ulicích? To dosud nikdo nespočítal – snad bojíte se, lidé, zvednout hlavy nad černobílý stereotyp ulic, chodníků, nenaplněných životů.

Na konci téhle ulice začíná Národní divadlo. Podivná stavba ze skla, oceli. Jak z třiadvacátého století. V jednom z velikých oken, jako v zrcadle, se plouží černý vlčák. Má smutné oči a na vodítku – žebračku. Ta žena není stará, jen zanedbaná. Snad se tak každé ráno líčí, a snad ji líčí ulice.

„Pane, neměl byste pár drobných? My tady se psem jsme už dva dny nejedli. Nebo aspoň stravenky…“

Tenhle obrázek jsem viděl za svých pražských návštěv mockrát. Z téhle však nejde strach. A nevzbuzuje ani lítost, i když se jistě snaží hrát svou roli dobře.

Jsou však i horší herci: „Hele mladej, neměl bys ňáký drobný. Nebo cigáro?“ Když tohle nečekaně řekne chlap jak hora, nechci ho opravovat, že mohl říct aspoň „prosím“. Dvě slova jsou v žebráckém slangu asi sprostá: „práce“ a „prosím“. A možná je i třetí - „děkuji“. To ale nevím jistě, neměl jsem příležitost…

Pes je vůbec oblíbeným společníkem žebráků. Ti jsou buď tak osamělí anebo jen využívají toho že se anonymní dárci spíše slitují nad němou tváří, která i kdyby chtěla, nemůže pracovat. Svého páníčka si nevybírají. Většinou. Je mi líto těch…psů.

Tentokrát nepůjdu po Karlově mostě. Překročím Vltavu po jiném. Nejsou na něm ani sochy, ani umělci, ba ani energetická místa. Můžu si však líp vychutnat řeku, která se dole pode mnou jen líně plouží. Tenhle most, odpusťte, neznám jeho jméno, se tyčí nad velikým ostrovem. Sestupuji dolů po starých schodech a mám pocit jako bych vystoupil z času. Uprostřed civilizace, na dosah vodní hladiny, pusto a prázdno, jako na hřbitově. Padající listí, sluníčko a spousta stromů, laviček. S výhledem na pár věží, ba i Hradčany.

 Vybaluji svačinu na jedné z prázdných laviček. Není snadné vybrat tu pravou – všechny jsou prázdné. Je teprve poledne a začíná být zima. Slunce jen řídce proniká přes hradbu korun stromů. Snad za to může vodní živel, ten dávný symbol chladu. Je ho tu všude kolem dost a dost. Ne, nechci zmrznout, zvedám se.

Přecházím poslední rušnou křižovatku. Civilizace končí, začíná krajina, co poznenáhlu stoupá v kopec. Trávník střídají křoviska.  Z nich ční jak zapomenutý středověk vysoká zeď. Táhne se vzhůru, na Petřín.

Tak tady jsem, Praho, poprvé v životě. Chvíli se rozhlížím a po nejbližší cestě se vydávám vzhůru do kopce. Míjí mne poloprázdná lanovka. Někdo má život snazší. Jsem ale rád že jsem se nedal zlákat pohodlím, i když jsem cestou trochu funěl. Tenhleten kopec, Petřín, je zvláštní místo. Cestou vzhůru jsem zažil věci přímo magické. O tom vám povím zase příště.