Dva tisíce let

"Pane…?" sluha vstoupil do místnosti jako duch, “vojska právě překročila linii."

"Už?" Dr.Peace si povzdechl, odložil rozečtenou knihu a natáhl se po mapě světa, která ležela po jeho pravici.

Pak vstal, svinul mapu a spolu s knihou ji uzavřel do sejfu.

Sluha se na něj nepřítomně podíval.

"Je vedle v pokoji."

"Děkuji, a…běžte už, neztrácejte čas."

"Neopustím vás, pane," důrazně odmítl sluha.

"Jeane, prosím vás…"

"Ne, pane!" trval sluha na svém.

"Běžte, slyšíte? Běžte, je to rozkaz!" Dr. Peace trpěl při pohledu na starého sluhu, který pro něj a jeho dceru udělal, co se dalo.

"Prosím vás, udělejte co říkám."

Dr. Peace vstoupil do vedlejšího pokoje.

"Tati!" jeho šestiletá dcerka Lily se mu vrhla do náruče a v ručičce svírala plyšového medvídka. "Podívej, co jsem nakreslila."

"Opravdu? Tak ukaž," pobídl Dr. Peace Lily s hraným úsměvem. Holčička se rozběhla ke stolu, kde z pod hromady pastelek vylovila obrázek, který teď hrdě ukazovala otci.

"Teda…" obdivně hvízdnul Dr. Peace, “z tebe bude jednou malířka."

"Ne, tati," zatřásla Lily blonďatou hlavičkou a vážně dodala. "Já budu lékařkou. Víš, jako maminka. Chtěla bych pomáhat lidem, kteří to sami nesvedou."

Dr. Peace sledoval nadšení své dcery a jen silou vůle potlačil slzy, které se mu hrnuly do očí.

"Maminka by na tebe byla moc pyšná, víš to?" zeptal se a když malá přikývla, podíval se na hodinky.

"Pojď, Lily,musíme jít."

"Ale kam, tati? Já chci zůstat tady."

"Já vím, ale nejde to jinak. Pojď, vypustíme Tessie. To křídlo už má úplně zahojené." Lily souhlasila a tak vzal Dr. Peace velkou klec, kde se na bidýlku houpala bílá holubička a spolu s dcerkou vyšel před dům.

Obklopilo je zvláštní ticho.

"Kde jsou všichni?" podivila se Lily.

"Asi jsou doma a odpočívají," snažil se udržet Dr. Peace klid a v duchu si představil tisíce schovaných lidí.

"Stejně nemají šanci," dodal velmi tiše.

Dobře věděl, že tomu, co se mělo v nejbližších minutách stát, neunikne nikdo. Ani oni ne.

"Tak co?" otočil se na dcerku, “pustíme Tessie?"

"Ano, tati," přisvědčila a otevřela klec. Dr. Peace vzal holubičku do dlaní a vyhodil ji do vzduchu. Tessie zatřepetala křídly a pomalu mizela v dálce. Dívali se za ní, když v tom Dr. Peace na obloze spatřil tmavou skvrnu, která se nebezpečně blížila.

"Pojď ke mně !" zavolal na Lily, která se pokoušela chytit kobylku. Vzal dceru do náruče, slyšel hrozivý hukot letadla a v duchu litoval nejen sebe a dceru, ale i posádku toho letadla. Věděl, jaké mají rozkazy. Zůstat na místě činu. Neuniknou. Nikdo neunikne…

Když se trup letadla otevřel, pevně stiskl Lily a zavřel oči.

"Hele, co jsem našel."

"Ukaž, dej to sem!"

Dva mladíci v kůži kolem beder a dlouhou černou hřívou vlasů seděli v džungli a u nohou jim ležela jakási kovová krabice.

"Zkus ji otevřít", pobídl kamaráda menší z hochů.

"Vždyť já se snažím."

Najednou krabice povolila. Uvnitř byli tři věci. Chvíli se rozhodovali, ale pak rozbalili tu největší z nich.

"Co to je?"

"Nevím…asi nějaká moc stará hra nebo tak něco…"

Byla to politická mapa dřívějšího světa. Každý stát byl přeškrtnut, jak postupně ze světa mizely.

"Co je to druhé?"

Byl to atomový hřib.

"Moc moudrý z toho teda nejsem, zkus tu třetí věc."

"Je to celkem těžké, počkej, to je asi knížka - v nějaké cizí řeči."

"V žádné cizí řeči. Tak kdysi mluvili ti, jak se jim říkalo…lidé! Zkusím to přečíst, děda mě tu divnou řeč chvíli učil. On sám ji znal od svého dědy, ten zase od svého a ten…"

"Tak čti, honem!" přerušil ho druhý hoch.

"Je to víceméně zničené, ale tady kousek přečtu: