Coby...? Tak to přece chodí...

Bolest v mém srdci,

nedokáží popsat slova,

hudba, tanec, ani ticho.

Prázdná, stále krvácející rána

po našem přátelství.

Tóny zmateně přeskakující

z temných plačtivých hlubin

až do hysterických výšek.

Bláznivé nelogické otočky,

pády k zemi, bušení pěstmi o zem...

Pak náhlé zvednutí a

marná snaha utéci z pódia.

Čisté zoufalství

tryskající z vyschlé,

polorozpadlé fontány.

Překvapivé ticho v sále,

ve kterém,

ještě před hodinou,

nadšeně aplaudovaly tisíce lidí.

Moře bolesti za přílivu,

zatápějící vše, co za odlivu bylo

vybudováno.

Věčná ruleta života a smrti,

štěstí a zoufalství...

se právě zastavila

a já

opět

prohrála...