Solaris

   “Promiň holčičko, omlouvám se … já, nemyslel jsem to zle, jsem už prostě takový, miluju tě – já to jinak ani neumím, víš že je to tak. Nikdy bych ti neubližoval, já jen – je to strašně těžké, … víš, jsem nemocný, tak to alespoň říkala ta doktorka, ale my to spolu vyřešíme, zvládneme to, přeneseme se přes to, bude to jako dřív, víš, když jsme si spolu hráli, já tě houpal na houpačce na zahradě, jako když jsem stavěli ty hrady z písku, když jsem ti večer česal vlasy, když jsem ti četl své básně, jako tehdy, kdy si mi poprvé řekla: “mám tě ráda, táto!” Nechci tě ztratit, … já nemůžu, nepřežil bych bez tebe, si moje všechno, si MOJE."

   Daniella se třásla po celém těle, horko i zima jí sžíraly za živa, očima hypnotizovala klíč v zámku – nejde ty dveře přeci jen odemknout, nejde jít skrz ně dovnitř, nelze projít skrz maličký větrák, tolik se bála, skrčená jak králíček v rohu záchoda, zavřená, uvězněná, zničená. Už ne, nikdy odsud nevyjde, už jí nikdo neublíží, je velká holka, umí se bránit, bude škrábat, kousat, kopat, křičet, volat MATKU, která nikdy neslyší … Najednou se však klíč v zámku pohnul, něco v nich cvaklo, dveře zaskřípaly a dovnitř vniklo nahé stvoření …

   Jak krásné jsou květy na louce, po ránu, z večera, motýl si vychutnává jejich sladkou chuť, včela pije do omámení, mravenec sbírá kapky, které spadnou od hodujících, kobylka skočí do vlasů – jen se zavrní a skáče dál a dál, housenka lezoucí skrz listoví kontroluje celou situaci, “Vzduch je čistý!” a tak čtyři malá housenčata vyrazí za svou maminkou. Vítr si hraje s pampeliškou, pohupuje její hlavičkou sem tam, člověk mu však kazí radost – hned trhá nebohý badbintonový kvítek, hned ho zahazuje – nevěda, že krátí jeho život. Netuší nic, však hraje si na Boha.

   Někdo ho bere za vlasy a odtahuje pryč, dostává ránu do obličeje. “Prase, nech toho, nech jí být!” Dominique stojí nad svým otcem a uštědřuje mu jeden políček za druhým, “hajzle, sviňáku, co jí to děláš, nenávidím tě, NENÁVIDÍM!” křičí na něj, kope ho do rozkroku, plive na něj … Její otec se snaží zvednout ze země, ale další kopanec ho sráží na zem, a tak sedí ve druhém rohu než jeho první dcera Daniella a tváří se úplně stejně jako ona – ponížen, zahanben a odhalen. Nesnaží se ranám bránit, jen opakuje slova: “mám rád Dominique, mám rád Danielle!” a pořád dokola. “To určitě!” zakřičí mu z milimetrové vzdálenosti do obličeje Dominique a naposled ho uhodí, pak chytne za ruku svou mladší sestru a doslova jí táhne odsud pryč. Jen být co nejdál od toho ďábla!

   “SOLARIS!” zašeptá jejich otec, a v následující chvíli Dominique zakopává o jeden z prahů a padá na zem – nešťastně se uhodí do hlavy a ztrácí vědomí. Danielle pláče, hladí svou sestru po vlasech a myslí na prince na bílém koni – poslední pohádka kterou jí otec četl, ještě před tím než poprvé zaútočil. Otec obou dívek nelení, nevšímá si Danielly a chopí se Dominique, zvedne jí do vzduchu a odnese jí do své ložnice, ještě před tím však své druhé dceři řekne:

   “Ani se nehni, jinak!?!” po pravdě ani by to nemusel říkat, z Danielly je dokonalá socha, jen … ty slzy – slané, hořké, plné utrpením – nedoufající, měnící se … v kámen!

   Mrskne s Dominique na manželské lože, a vrhá se střemhlav za ní, jen slabé zavlnění nového prostěradla – se vzorem egyptské královny, na stěně visí několik kreseb zachycující dokonalé sexuální splynutí. Nedýchá, nemluví, nebrání se – on se nezastaví, nemůže, NECHCE. Svléká svou dceru a … útočí. Mám tě, “miluju tě Dominique!”; vždy jsem tě chtěl – už nejsi dívka, teď si žena. Líbá její chladná ústa, líbá jí na víčka, kouše jí slabě levé ucho, … pláče. Dominique je stále v bezvědomí, Daniella je s princem na lovu – právě ho přemlouvá ať nechá nebohého kolouška běžet; princ přesto střílí, nikdy nemine, NIKDY. Koloušek sebou cuká, slabě se chvěje a princ k němu pokleká a pije jeho krev …

   Chrobák právě sleduje jak si to rozdává mravenec se svou komáří milenkou za stéblem trávy. Myslí si, že je to pekelně zvrácené, přesto neodchází. Je fascinován, je uchvácen, chce víc, CHCE všechno, … neovládá se, vběhne na scénu, ukousne mravencovi hlavičku a chopí se jeho práce, paní Milovaná si toho ani nevšimne, ale jen na chvilku, chrobák je mnohem hlubší milenec, zaplavuje jí teplo, obchází jí pocit SLASTI. Stává se neovladatelnou, touží být milována.

   Dominique se probouzí, proniká jí neuvěřitelná bolest, reaguje však přesto velmi přesně – vymrští svou pravou nohu k útočícímu orgánu – “cíl je zasažen, můj pane, jaké máte další instrukce!” Rychle se vymaní z jeho nadvlády a utíká z ložnice, právě ve chvíli, kdy má Daniella namířen kuchyňský nůž na dveře z ložnice. Je to jako pronikat skrz máslo, klouže to, je to snadné – dokáže to i děcko. “Koloušek je … mrtev!” říká jí Daniella, držíc v ruce stále nůž, který je několik centimetrů zabořen v těle její sestry. “On ho … zastřelil!” poví jí a slzy jí tečou o sto šest. OTEC vstupuje do kuchyně, v jedné ruce drží svůj “vražedný nástroj”, trochu kulhá, trochu slintá, … pořád pláče. Ve vteřině skáče po Danielle, strhává jí na zem a … utěšuje jí; “zase bude líp!” Dominique stojí na stejném místě, v těle má nůž, pod sebou loužičku krve spojenou s močí, která jí vytryskla po nechtěném zásahu. Vypadá jako raněný koloušek.

   Najednou se motýl vznáší – už tady nechce být, vůbec se mu tady nelíbí, je tu příliš mnoho vzruchu. Hledá klid, hledá mír, chce být sám, sám sebou, sám se sebou. On je …

   Našla ho, má ho – dokonalý milenec, paní od mistra komára pociťuje nával blaha, který jí neposkytl její pán, nýbrž … otáčí se a umírá hanbou, tenhle milenec nebyl v plánu, nebyl ani v plánu B, je to ostuda, je to věčná hanba. Leknutí je příliš silné, na tak malé srdce, pan chrobák se cítí jako pěkný pašák – ženské po mně přeci jen letí, jsem dokonalý … , jsem …

   Lehce ukládá svou dceru na manželské lože, šeptá jí něžná slůvka, tiskne její ruku ve své a je rád, že to tak vlastně dopadlo. Daniella usíná, ani jí nic jiného nezbývá a … princ jí říká, že je “hrozná špindíra” a tak jen vidí zadek jeho bílého koně, princ odjíždí, už jí nechce, nemá jí rád. Jede za jinou princeznou, za někým, kdo …

   Otec jí políbí na ústa, … tělo Dominique se konečně složí k zemi, do kaluže podivné tekutiny, … něco exploduje, něco končí a … něco začíná!

   Do domu vstupuje Miriam, manželka … a matka dvou krásných dcer …