Snad se blíží něco, na co asi každý čeká, nějakej ten zlom v životě každýho. Musí přijít, protože to pořád slyšim. Ráno se konzumují k snídani suchý výčitky a medovej čaj vedle chladne, prolínaje vzduch zrovna dnešní fialkovou vůní.

Už se zase snažim zatlačit si lícní kosti do očí. Nepřestávaj; stejný otázky, stejný plány někoho jinýho; už od dávnověku.

Možná je chyba, že ještě nepřišel konec světa; někdo na něj čeká. Kdyby byl najednou skončil svět, byli by konečně šťastný ty, co žili pro dnešek. Jenže ty měli holt smůlu; mně se snažej namluvit, že konec nepřijde, že je nesmyslný žít.

Odpoledne je slunce v zenitu, je to pravda, ale ve skutečnosti se skoro nehlo z místa. Nemám rád slunce! Chci, aby bylo vidět, že se něco děje; chci, aby když je něco vidět, se fakt něco stalo.

Jak se to zpívá v tý písničce, prej pankový: „Máme dva různé názory na bytí, ty tvé jsou tak hrůzné, tím mým je přežití...“ Sem teda asi pankáč, protože já nepotřebuju mít peníze navíc; když nejsou, vždycky někdo pučí. Jestli někdo říká, že tak to nejde; je to jeho názor, a že jařmo tlačící ho do spánku jeho vlastního života (totiž to Rozhodnutí), ho nenechá uvědomovat si i jiné skutečnosti jiných vyšších, nižších smyslů různých lidí, mohu vědět, že i oni měli své sny, své bohy a úplně vlastní touhy.

Jak to, že se stejně všichni rozhodli tak hloupě, ne podle svýho svědomí?! Možná, že za to může to zatracený svědomí ostatních dřívějších, zviklaných... Nebo je to asi těžší, nevědět, jaký to bude „zase zejtra v práci!“.

Možná, že je, ale já si rád představuju výlety do paříže, bagdádu... „hej, jedem na cejlon; jo, říká se srí lanka, na to serem nebo jedem na srí lanku?“ Hlavně teď, hlavně teď! „Máme čaj a toaleťák? Čaj tam je, třeba je. Papír? máme knihy, ale ty nedám, zatím je ještě nedám, máme knihy plný listů –lesy džungle!“ Je vidět, že někdo si naplánoval, že přijedem, protože skoupil všechny stromy, ke každýmu dal píchačky, každej list očísloval. Prej, že je třeba řád. Teď s sebou tahaj plný kapsy posranejch listů.

Máte snad někdo pro nás dýchací přístroje, chce nám někdo pomoc' z hloubek neprobádanýho šílenství? Já nechci, díky; Joel si dva vezme, bude dělat podvodní kolotoče z bublinek. Pak, až najdeme absolutní dno, prostepujem pod něj, prázdno naplníme vzduchem a vykouříme karton cigaret. Když nedostanem rakovinu, budeme číst obsah nikotinu a zfetujem se plynem ze zapalovače. Anebo ne, Joel umí vykuřovat kroužky, s nosem od marmelády jimi prolézá...

VE VEČERNÍCH NOVINÁCH:

Užirač demokracie a bezpečnosti –kolonka mezi prsty

Ráno jsem vyšel pozdravit svou oblíbenou trafikantku. Tak nějak jsem doufal, že bude žonglovat. Ale oči plameňáků byly jen vzorově srovnány do přihrádek. Naděje, že bych snad mohl nepozorovaně zapálit jednu cigaretu letící vzduchem, klesla někam k podlaze.

Koupil jsem si svých vlastních dvacet očí k plameňáku pomalu dohasínajícímu... Bylo smutné světlo, přes nebe byla popotažena roleta. V ní byla všita mřížka odměřující přesně místa pro mraky, slunce i blankyt, hvězdy.

Napadlo mě, že si do toho jednoho políčka lehnu já. Nevadilo, že nebylo co pít; vždycky stačilo být jen trochu blázen a dělat věci, o kterých se ti zdá; opíjí to jemně, a zanechává to stopy.

Jak řekla jedna básnířka, celá nebeská klenba je podpírána chameleónem, takže vlastně pravé nebe nevidíme; můžeme spatřit jen to, co nám dovolí. Ten chameleón může to nebe měnit; znáte to, zavřete oči a hned je nebe trochu jiný, když je otevřete...

Jenže toho nejvyššího umělce někdo svázal a převrátil na záda. Někdo ho vykuchal a kůži přesně nalajnoval...

Chtěl jsem do toho vložit trochu té anarchie, umění chaosu v sešikovaném roji světlušek. Mezi světluškami jsem byl svatý Jan a kolem mě hejno plameňáků kroužilo. Žongloval jsem lépe, jak sto trafikantů svázaných s poličkami... Než přijela policie.

...

Co se stane, když prostrčí levej prsteníček, nebo prostředníček...?