Vzpomínky na Nainu III.

(3. část povídky)

Obdivoval jsem ji. Běžela s naprostou samozřejmostí a ani ji nenapadlo, že bych ji třeba nechtěl následovat. Nepřipouštěla si vůbec žádný můj odpor.

Nebyla ani trochu zadýchaná, když jsme po chvíli zbrzdili náš svižný cval u jakési liány. Tylity se po ní začala šplhat vzhůru a já galantně a bez ptaní za ní. Byl to vlastně jen obyčejný svlačec, ale z té mé nové perspektivy to byla hnedle liána.

„Tylity,“ spustil jsem, sotva jsem došplhal za ní vzhůru na ochoz studny, „kam mě to vlečeš? A jak bychom se sem dostávali, kdyby tu nebyl tenhle plevel?“ Kopnul jsem špičkou boty do růžově kvetoucího kalíšku svlačce.

Rozesmála se. „Tak tohle ti teď zaměstnává hlavičku? Po té houpající se prolézačce jsme se sem dostali jako po mostě, protože ty ještě neumíš správně používat svou sílu.“ Trochu zkrabatila čelo a dodala: „Samozřejmě myslím sílu myšlenky. Já se přeci mezi světy i v jejich režimech pohybuji cestami myšlenek, copak to nevíš?“

Zakroutil jsem hlavou a raději jsem se už na nic neptal. Stejně bych dostal zase nějakou odpověď, se kterou by si věděl rady tak akorát Albert. Tedy, myslím Einsteina.. Zadíval jsem se na dívčinu a byl neuvěřitelně zvědavý, co bude.

Malá, která už nebyla vůbec malá, jen křehká jako jarní kvítek bledulky, sáhla do záhybu svých neurčitých hadříků a z jakési kapsy, ukryté uvnitř, vytáhla dva hladké oblázky. Jeden mi podala: „Podívej, tady je skulina dostatečně  velká, abychom se jí oba protáhli. Dělej teď všechno po mně..“ A v tu stejnou chvíli vhodila svůj kamínek do průrvy. Uhrančivě se do mě opřela pohledem a já v naprosté poslušnosti vhodil svůj hladkáček za jejím. V tom mžiku mě Tylity popadla za ruku a vtáhla za sebou do tmy průrvy. Udělal jsem jeden krok a druhý byl již do prázdna. Sevřel mě panický strach a jen jsem křečovitě svíral dívčí dlaň, vnímal závan nenadálého ochlazení a svůj studený pot za krkem.

Než jsem stačil zformulovat otázku, zjistil jsem, že s Tylity stojíme na plošině, která fungovala jako výtah. Obklopovala nás tma jako inkoust, ale pod nohami jsme měli najednou pevnou zem, tvrdou a lesklou jako skleněná tabule, neboť se v ní odrážely sporé odlesky slunečních paprsků, které za námi skulinkou zvědavě nahlížely dovnitř.. Plošinka s námi klouzavě klesala níž a níž do nekonečných hlubin studny. Moje společnice přesně odhadla mé pocity a uklidňovala mě:

„Dali jsme Naině znamení a ona se teď o nás stará. Poslala pro nás zkrocenou vodu, která nás k ní bezpečně zanese, neboj se..“ Z jejího hlasu zavanul pocit bezpečí. Připadal jsem si naprosto bláznivě, tuhle pohádku mi prostě nikdy nemůže nikdo uvěřit! Jenže problém byl v tom, že už jsem přeci jen nějaký ten pátek na pohádky nevěřil. A najednou jsem v jedné byl. Absurdní..

Zkrocená voda nás bezpečně dopravila kamsi do hlubiny, vyplivla nás ohleduplně v sálu Přání, jak tomu místu říkala Tylity a poslušně ustoupila zpět do studny. Uvědomoval jsem si, že Voda tu je osobnost se svými vrtochy, spoutanou neposlušností a hlavně, že má duši. Voda byla živá, cítil jsem, že ji mohu klidně vzít za ruku, protože když jí tady, v téhle síni Přání budu chtít ruku podat, tak jí ji také podám. A ona mně, samozřejmě.

 Voda zde má ruce, přání, myšlenky.. Povídá, zpívá i pláče, směje se, miluje i nenávidí.. Najednou jsem věděl tolik věcí, které byly naprosto přirozené, ale  které by mě ještě před chvilkou nejen že ani nenapadly, ale především bych je okamžitě zavrhl jako myšlenky chorého rozumu.

Tylity mě vzala jemně za ruku a se slovy  „pojď, Naina na nás čeká,“ mě vedla do hloubi síně, kde v dálce tančily fialkové odlesky. Jak jsme se k nim blížili, jejich kontury byly čím dál více roztančené a barva jasnější. V tom chladném šeru, protkaném paprsky světelných nitek, jsem najednou spatřil Nainu. Jen tak tam stála a dívala se mým směrem.

Zůstal jsem užasle stát. Naina nejprve vztáhla ruku k Tylity a pozdravila se s ní. Slyšel jsem jejich rozhovor, ale ani jedna nehýbala rty. Stály proti sobě, dvě, naprosto rozdílné postavy žen a Naina se lehce a s žeskou něžností dotýkala Tylity:

„No tak, Tylity, zase jsi v chvatu mezi světy zapomněla sama na sebe a na to, jak vypadáš. Jsi nenapravitelná!“ Při těch slovech jsem s úžasem sledoval, jak se najednou Tylitiny vlasy poslušně kladou jedním směrem, jako by je projížděl kdosi hřebenem a její šaty se prodlužují a zase zkracují, skládají do úhledných záhybů a zbarvují se do lehce zelenkavého odstínu. Tylity byla najednou jako sladká panenka, usmívala se na Nainu a pak mrkla mým směrem:

„To Naina, víš? Vždycky se o mně stará, vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak i bude. Naše šaty jsou ze spoutané vody. Spoutala ji Naina svou myšlenkou a tak teď jen poručila vodě a přikázala jí, jak mě má obléknout. Naininy šaty jsou stejné, jen jsou z jiného okamžiku její vůle, víš? A s účesem to je podobné. Voda slouží Naině, ta ji bezezbytku ovládá. Ale to asi ty nemůžeš zatím pochopit,“ usmívala se stále záhadněji.

Najednou zmlkla, ustoupila stranou a já se zadíval na Nainu. Přede mnou stála Žena. Nikoli dívenka, ale skutečná Žena. Měla téměř průsvitnou pleť a dlouhé rusé vlasy. Oči měly vybledlou barvu vody a jak jsem se po chvíli sám přesvědčil, velice snadno uměly potemět, nebo zezlátnout. V jejich odlesku bylo přání, touha a vědění. Bylo toho v nich tolik, že se mi z toho začala točit hlava. Nikdy jsem nepocítil nic takového, jako tenkrát, když jsem se díval do Naininých očí. Byla to maximální intenzita života, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl.

Pojednou ke mně přistoupila a dotkla se mě svou rukou. Kolem nás se rozestoupila tančící voda, byla stále vyšší a vyšší a my z ničehož nic stáli ve vodním trychtýři, úplně sami, naše aury se navzájem dotýkali a my stáli proti sobě asi tak na vzdálenost paže. Nikdy potom jsem již nic tak intenzivního nezažil. Prohlížel jsem si Nainu, hltal měnící se barvu jejích očí a cítil, jak se mě zmocňuje zajetí Ženy.

Díval jsem se, jak se dívčí pevné prsy oblí v křivkách srdce. Ta ladnost probouzela perlení v mysli člověka, který prohlédl. Nač uzavírat tu dmoucí se rozkoš plné měkkosti do bavlněného krajkoví ze spoutané vody, když ona ve své prostotě tak moc touží ochutnat nepoznané? Kypí ve své plnosti a sama rozvazuje tkanici. Touží po šátravých dotycích slunečních prstů.. Po polibcích zčeřené rozvrkočenosti vody v řece poznání.. Touží po laskání bezzubých dásní novorozeného dítěte.. Kopečky zmrzliny s rozinkama, zvědavá kůzlata vystrkující své neposedné růžky. V jejich hroznech sládne pomalu se tvořící šťáva. Najednou broskvičky něžností počínají těžknout její tíhou a sladkost v nich pomalu dozrává.

Vzedmuté pralinky oblinek pomalu uvadají, leč jejich krása nevadne. Stejně jako zralé hrozno i  změny ve vábném tvaru ženskosti jsou prostoupeny nikdy nehasnoucím kouzlem.

Hltal jsem obrazy, které se mi naskýtaly a najednou uslyšel Nainin hlas, vycházející z usmívajících se bledých, nehybných rtů: „Poznávej to kouzlo, vezmi za ruku Dívku, uchop do náruče Ženu a opatrně postav na zem probudivší se Matku. Jednou tě obejme Stařena.. I ona bude mít prsy, vyždímané slupky hroznů, a ty přesto ucítíš v jejím objetí ten zázrak.. Zázrak Ženy.. Nikdy nemizící Zázrak Ženy..“ Její hlas se pomalu tišil a já stále slyšel ozvěnu jejích slov.

Naina byla Žena. Bylo jedno, jestli ji zrovna vidím jako mladinkou, zralou nebo stařičkou.. Viděl jsem ji ve všech jejích proměnách a cítil nenaplněnou touhu a najednou jsem tomu začínal rozumět. Nemohl jsem se ani pohnout a ona začala ustupovat.

„Naino, to nemůžeš..“ Díval jsem se, jak se mi vzdaluje a upíral na ni  nevěřící pohled svých do široka rozevřených očí. „Nemůžeš dopustit probuzení toho strašného draka ve mně  a jen tak odejít..!!“ Měl jsem v očích slzy a mé nitro bylo sežehlé bleskem poznání. „Naino, Naino..“ volal jsem stále zoufaleji.

(pokračování...)