Jen já a noc VI

Probudila mě bolest v hrudníku. Obrovská nesnesitelná bolest jakou jsem dosud nezažil. Vykřikl jsem a vyskočil z křesla, ve kterém jsem spal.Bolest přestala. Vyděšeně jsem pozoroval svůj hrudník. Vyskákaly na něm veliké puchýře a mírně se z něj kouřilo. Nechápavě jsem se podíval na křeslo a třel si přitom hrudník dlaní. A pochopil jsem. Úzký paprsek slunečního svitu. Opatrně jsem přišel blíž a strčil do světla ruku. Bolestivě jsem zasyčel a hned ji stáhl. Pálilo to.

Omotal jsem si ruku kusem košile a znovu ji strčil do světla. Dalo se to vydržet, ale ne příliš dlouho. Takže přes den musím být někde zašitý. Tady v bytě dlouho zůstat nemůžu. Lidi v baráku by si jistě všimli. Podíval jsem se na zbytky bývalých nájemníků, roztahané po celém bytě. Musím někam pryč. Za chvíli začnou smrdět. Ale nejdřív se musím dát do cajku. První jsem si spravil loket. Jedním trhnutím jsem vrátil kost víceméně na původní místo. Ruka se dala ohýbat o něco míň, ale dobrý. Pak noha. Z násady od smetáku jsem si udělal dlahu a pevně ji přivázal k noze. Chodil jsem dost toporně, ale bylo to lepší. Omrknul jsem střelné rány. Slepé černé díry se spálenými okraji. Hnily. Vzadu na temeni mi kulka uštípla kus lebky. Vlasy to schovají.

Ze skříně jsem si vzal nějaké hadry. Kalhoty, košili, kabát s kapucí. Smrděly starobou. Navlíknul jsem je na sebe. Chodil jsem po bytě, přemýšlel a trpělivě čekal na západ.

Konečně byla venku tma, ale ven jsem ještě nemohl. Barák byl plný lidi. Pořád někdo mluvil na chodbě, třískal dveřma, dupal, psiska štěkali. Musel jsem to ještě vydržet, až všichni ti hajzlové půjdou spát. Napadlo mě, že bych mohl zabít všechny v baráku. Všechny ty zmetky, póvl, odpad, urval bych jim jejich hnusný palice, chlemstal jejich krev a vychutnával jejich strach a pak se díval jak jim vyhasínají oči. Nádherná představa. Ale to by teď nebylo chytrý. Nejdřív si najít bezpečný úkryt. Někam, kde nesvítí slunce. Někam, kde mě nenajdou. Vyhlídnul jsem ven do ulice osvětlené pouličníma lampama. Pár se jich ještě venku bylo, ale většina už byla zalezlá ve svých norách, s falešným pocitem bezpečí.

A pak jsem uviděl to místo. Můj nový příbytek. Metro.

Vyšel jsem z bytu a potichu sešel ze schodů. Vylezl jsem na ulici, nasál noční vzduch, dobelhal se ke vstupu do metra a nechal se pohltit do jeho útrob. Téměř nikdo tu nebyl.

Bude mi tady dobře.

Náhle jsem ucítil pach spáleného masa a rozkladu. Otočil jsem se a rána pěstí mi zlomila nos. Spadl jsem na zem.

Stál nade mnou. V dlouhém kabátě. S hlavou podivně na stranu a spáleným obličejem. Ale stejně jsem ho poznal. Byl to ten doktor, kterého jsem zabil v nemocnici.

(pokračování...)