Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDen po té
18. 11. 2003
8
1
1486
Autor
Kratas
12.11.03
Otevřu oči a den je takový,
bílý, mléčný, nachový,
i myšlenky se v hlavě probouzí
a já vím, že jsem první den sám.
Vše se svírá, bolí, skřípe, pálí,
svůj život vidím ubíhati v dáli,
tam kde zůstalo mé srdce stát
a já vím, že jsem první den sám.
Když vše se v temno promění,
já vím, že dnes se již nic nezmění,
slané slzy kropí mojí tvář
a já vím, že jsem byl první den sám.
1 názor
Když je to od srdce, tak to má vždycky svoje kouzlo. Aspoň pro autora.. A víc nepotřebuješ.
Jo? No a vidíš ja za tyhle dílka byl vždy velice kritizován. Proto se teď snažím psát jinak. Ale stejně mi to pořád moc nejde. :-(
Dnes už nevím, proč to tak bolelo. Byl jsem slepý, ale alespoň mi to připomene, že srdce nemá mozek ani oči.
Myslím, že by chtělo ještě nad touto básní chvíli posedět a dotáhnout ji. Věřím že by to tomu totiž prospělo.
Působí to chvílemi totiž těžkopádně. Nejvíce mi asi skřípe poslední sloka.. toť můj názor.
Já s tebou naprosto souhlasím. Ono skřípe vše co píšu, ale já to píšu pro sebe. Zapisuji si pocity, den po dni, jak to přichází, jak se mi to honí hlavou. Já neumím psat. To se píše samo a já jen asistuji. Možná to někdy upravím, ale nevím jestli si ještě budu pamatovat tu velkou tsunami pocitů, které drtily kosti v mém těle.