Sen II. část - závěr

 

Jednou, když jsme byli na návštěvě u Zerriky a jejího přítele Pavla, si mě Zerrika vzala stranou.

„Vidím, jak oba stárnete. Na mě tu čas nějak neplatí a na Pavla také už ne – tedy od jisté doby. Zkus nosit ten prsten, kterým jsi mě tehdy zachránil, uvidíš.“

A spiklenecky na mě mrkla.

„Já ho chtěl nosit, ale bylo by to podezřelé Renatě.“

Zerrika se usmála na přicházejícího Pavla a Renatu. Jen maličko pohnula rukou a věděl jsem, pochopila.

Ale proč ne? Proč bych ho nemohl teď nosit?

Dali jsme se do hovoru s nimi a ostatní odvál čas – jak se říká.

 

Uplynulo pár měsíců, kdy jsem nosil prsten. Renatě jsem řekl, že to bylo v dědictví po babičce – která před rokem zemřela.

A ucítil jsem změnu. Vlasy mi zhoustly, vousy vyrašily víc, celkově jsem se cítil jako omlazený. Po pár dnech jsem si uvědomil, že když sleduji unavenou Renatu, musím s tímhle něco provést.

 

Zase jsem vcházel rozbitým oknem domu u zastávky tramvaje Krematorium Strašnice poblíž hřbitova. Ale nebyl jsem sám. Šla se mnou Zerrika. Oba jsme měli meče v rukou. Prolezli jsme celý dům – moc se nezměnilo. Jen víc dveří bylo přibitých prkny.  Zerrika pak odsunula jednu dlaždici na stěně v jedné místnosti. Prošla skrz vytvořený otvor se mnou. Držela mě za ruku, prošli jsme oba.

 

„Ten samý prsten, ale pro ženu, jsem viděla v místnosti v této chodbě.“

„Jdeme na to.“

Zerrika vyrazila dveře a vešli jsme dovnitř. Místnost byla prázdná až na podstavec, s malým prstýnkem uprostřed. Sejmul jsem ho a uschoval do kapsy. V ten okamžik se zablesklo a já stál tváři tvář průsvitnému muži s tygřími rysy a svaly.

„Vrať ten prsten.“

Uslyšel jsem.

Zaslechl jsem také svištění meče, Zerričin výkřik. Stvoření bylo těžce zraněno. Přesto vytasilo meč z pochvy u pasu. To už jsem nic nevnímal a sekal jak zjednaný.

Když jsem se uklidnil, Zerrika mi ošetřovala rány, které jsem uštědřil.

„Zmizme odtud.“

Uslyšel jsem se chraplavě promluvit.

Stál jsem kupodivu na nohou.

Vyšli jsme na chodbu a chtěli k bráně zpět. Jenže tam stál chlap a držel klíč od železných dveří, kterými probleskovalo světlo brány.

Dvakrát jsem sekl bezhlavě mečem. Zablesklo se.

Mrtvý muž ležel u mých nohou. Klíč jsem spatřil jak byl se brán jakousi neviditelnou rukou. Neviditelná postava proběhla kolem mě do chodby. Běžel jsem za ní se Zerrikou v patách.  Vyběhli jsme po schodech kamsi ven na sluneční světlo, z jakési krypty. Tam se postava zviditelnila. Byl to muž nepříliš vysoký s bičem v levé ruce. Než stačil švihnout, byl rozťat dvěma ranami mečem. Jednou ode mě, jednou od Zerriky. Klíč jsem sebral ze země a obrátil jsem se zpět ke kryptě. Zerrika mi položila ruku na rameno.

„Brána bude aktivní až v noci, pojď koupíme pro tebe lepší vybavení a zajdeme do hospody – vesnice Lemba je odtud asi tři míle.“

 

Když jsme seděli u stolu, který se prohýbal jídlem a pitím, měl jsem na sobě solidní drátěnou košili a plášť z vlčích kůží. Přes rameno jsem měl nový jeden a půl ruční meč. U pasu jsem měl ten nalezený a ve vysoké kožené botě trčela dýka.

Společně se Zerrikou jsme se dost najedli a přiopili. Ještě, že objednala pokoj. Dopotáceli jsme se po zaplacení útraty – moje dvacetikoruny jim stačily jako zlaté – na pokoj a se smíchem jsme se svalili na postel. Chvilku jsme vydechovali a pak…

Nevím ani jak, ale byli jsme pod dekou oba nazí a líbali jsme se. Přiopilost se změnila ve spalující vášeň. Milovali jsme se něžně a dlouho. Vychutnával jsem její tvary a křivky. A ona mi věnovala maximální péči.

 

Pak jsme již oblečeni pokuřovali ze svých dýmek.

„Tohle se Reni nesmí dozvědět, zůstane to mezi námi, ano?“

„Ani Pavel by to nerozdýchal, zvlášť, když konečně čekáme to dítě…“

Silně jsem se zakuckal.

„No tak to gratuluji, kdy to má být na světě?“

Díval jsem se přitom zvesela do rozzářených Zerričiných očí.

„Asi za sedm měsíců.“

„Tak vyrážíme zpátky, noc už je v plném proudu.“

Zerrika přikývla a oblékla si svou zbroj. Já jsem si jen přehodil plášť a dole u hostinské jsme zaplatili celou útratu znovu s připočteným pronajatým pokojem.

Pak jsme vyrazili ke kryptě. Po cestě jsem si uvědomil, že si ta hostinská přišla minimálně na dobré dýško. V rukou jsem měl svůj nový meč a Zerrika si přes rameno nesla svůj meč. Sestoupili jsme do krypty. Prošli jsme ji až ke dveřím. Vsunul jsem tam klíč a odemkl železné dveře. Brána byla aktivní. Vstoupili jsme do brány.

 

Již převlečení v obvyklém civilu, jsme čekali na tramvaj. Jak jsme zjistili ze zakoupených novin, uplynul pouze jeden den od našeho vstupu do Elomarského kraje. Odjeli jsme domů a slíbili si mlčení, co se té nevěry týče.

No a když Reni slavila narozeniny, dostala ode mě prsten.

Nosila ho a po pár měsících zpozorovala změny. Už si nemusela hlídat váhu a ani si příliš barvit vlasy. Byl jsem s tím spokojen.

Pak se Zerrice narodila krásná holčička. Pavel byl šťastný a já s Reni vlastně také.

Měl jsem víc energie, vrátil jsem se k několika koníčkům a připojil se k jedné šermířsko-divadelní skupině. Zerrika po mateřské se připojila ke mně. Byli jsme ve skupině nejlepší šermíři.

 

Můj František se ponořil do hudby a hraní dračího doupěte. A Anička? Ta byla maminkou přihlášena do pěveckého sboru.

No a jinak… Jinak nic. Jen to, že za dva dny po jednom představení mi Reni sdělila, že je v tom.

 

---