Vánoční pohádka

Vánoční pohádka

            „Kdopak mi to loupe perníček?“

„Ále, to jen větříček.“

„No, tohle ti jde dobře. To nemáš, co lepšího na práci, než mi tady ujídat cukroví?“

„Asi jo.“

„No tak. Máš už dárek pro babičku?“

„Jasně, že mám.“

„Tak tumáš košík, tady jsou dárky od ostatních, přidej tam ten svůj, tady jsou perníčky a tady je sváteční víno. Všechno to babičce doneseš, když nemáš co dělat. A nikde se nezastavuj, víš přece, že babička bydlí daleko.“

„Mami, nejsem přece malá holka. A neboj. K babičce trefim. Vždyť bydlí hned za sedmero řekama, sedmero horama a sedmero lesy.“

A tak se Jasněnka vydala k babičce. Přešla jedny hory, jednu řeku, jeden les, další hory, další řeku, další les. Při třetím výstupu na horské hřbety už se pořádně zapotila a když seběhla dolů, na chvíli se zastavila u zátoky, kterou tu vytvořila poklidná řeka Řeka. Ne, že by si chtěla brouzdat nohy, to ji v tom mrazu ani nenapadlo, chtěla si jenom trochu odpočinout. Věděla, že se nesmí zdržet, tak zas vstala a pokračovala v cestě.

Vlastně, pokračovala by. Kdyby si ovšem nevšimla zvířátka zmrzlého v listí. Byla to malá žabka. Pokusila se jí dechem zahřát, ale nebylo to nic platné. Řekla si, že ji dá u babičky ke kamnům a uvidí, jestli žabku ještě nezachrání. Schovala si ji za kabát a pospíchala přes les k horám, k řece Vodě, utíkala, utíkala, co jí síly stačily, a když jí došly, zase si na chvíli odpočinula.

Sotva se posadila, kde se vzal, tu se vzal jakýsi stařeček a milým hlasem se jí ptá:

„Teplo děvenko, teplo?“

„Teplo, děděčku, teplo. Ale mojí žabce je zima.“

„A to nevíš, že to je u žab normální?“

„To sem nevěděla, dědečku. Ale něco se s tím, přece musí dát dělat.“

„Počkej do jara, uvidíš. Ale když jinak nedáš, můžu něco zkusit. Ukaž mi jí.“

A tak Jasněnka podala stařečkovi žabku a on ji položil do sněhu. Několikrát kolem ní oběhl, zkontroloval, jak žabka vypadá, znova kolem ní udělal několik koleček a s žabkou se pořád nic nedělo. Stařeček vrátil žabku Jasněnce a se slovy: „Já ti to říkal. Musíš počkat do jara,“ prostě jen tak zmizel. Jasněnka se zvedla a, protože už se opravdu hodně zdržela, opět utíkala.

Před posledním lesem potkala švarného mladíka, který se jí hned začal ptát, jestli nechce ušít nové boty. Ale Jasněnka se mu omlouvala, že nemá čas, že se po cestě příliš zdržela. A on na to, že to není problém, že umí létat a že ji dopraví, kam je bude chtít, jen ať mu řekne, kam jde.

„Jdu k babičce. Nesu jí perníčky a víno. A taky dárky ke Svátku slunovratu. Babička bydlí támhle za lesem, je to kousíček.“

A tak letěli. Když přistáli, běžela Jasněnka hned za babičkou. Jak se s ní přivítala a předala jí dárky, už vyndávala žabku zpod kabátu. Uložila ji ke kamnům a čekala. Babička mezitím rozbalovala dárky a moc za všechny děkovala. Když byl košík prázdný, začala ho plnit dárky, které byly naopak od ní pro rodinu její dcery.

„Tenhle je pro Zlatovlásku, tedy jako tvojí maminku, tenhle je pro tatínka, jsem si jistá, že se Jiříkovi bude hodit, tenhle je pro tvou sestru Amálku, je chudinka pořád tak bosa, a tenhle je pro tebe. Ale koukám, že ty už svůj dárek máš, kdopak je ten mládenec za oknem?“

„Jeden švec, co jsem ho potkala po cestě a co se mi nabídl, že mě sveze k tobě. Představ si, babičko, že on umí létat.“

„A on se ti líbí?“

„Líbí, babičko,“ polil Jasněnku jemný ruměnec.

„Tak na co čekáš?“

„Když, já myslela, tady ta žabka, že by to mohl být někdo zakletý……“

„A ty si opravdu myslíš, že každý kdo je zakletý, je zakletý neprávem? Nech žabku žabkou a vrať jí zpátky na mráz. Jestli je to jen obyčejná žába, na jaře se opět probudí. A jestli to je někdo zakletý, radši ho tak nech a věnuj se tomu ševci.“

Jasněnka babičku poslechla a do roka a do dne se slavila veselka. bylo kolem toho tolik radosti, kolik už dlouho nikdo nepamatoval. Jasněnka pošeptala svému novému muži: „Tohle je ten nejkrásnější Svátek slunovratu.“

Jako v odpověď se v jiné realitě ozval nakřáplý stařecký hlas nějaké vysoce postavené osoby: „Někdo by měl ten barbarský svátek zrušit. Takhle se křesťanství nikdy nerozšíří.“

O rok později se rozzářený tatínek skláněl nad kolébkou: „Tak tohle je ten nejkrásnější dárek ke Svátku slunovratu, jaký jsem kdy dostal.“

A nakřáplý hlas z jiné reality řekl: „Slavení Svátku slunovratu se tímto považuje za kacířství.“

V pohádkové realitě ale Svátek slunovratu přetrval. A pokud nezanikla, slaví se tam dodnes.