Cela

Je ráno a z mého snění mne vyvádí líbezný hlas probouzející se přírody, jejíž záře vloudila světlo do mé probíhající noční můry. Zprvu nedokážu definovat stav, v němž se nacházím. Obrazy hrůzného snění se mísí s idylickým ránem plným různých zvuků, které i přes odlišnost souznějí. Po procitnutí už nepřemýšlím o svém snu. Připadá mi, že si nezaslouží další pozornost, která by mi jen znepříjemnila ráno, ale snažím se zorientovat v místě, které mi v žádném případě nepřipomíná domov. Mé oči si pomalu zvykají na ostrou záři. Líbezný zvuk přírody doplňuje obraz. Náhle zjišťuji, že prostředí, kde melodie vzniká je mimo můj dosah. Obrazy ze snu se znovu zjevují a já se ocitám ve své noční můře, kterou od rajské zahrady přeplněné přirozenou krásou oddělují chladné ocelové mříže zapuštěné v betonové zdi, která mě obklopuje.

Nemohu pochopit důvod svého pobytu v této cele (ano, jsem již přesvědčen, že mě uvěznili. Ale kdo?!). Marně hledám v mysli včerejší den s nadějí, že si vzpomenu na svůj osudný čin. Upadám v zoufalství. Nejsem schopen si vzpomenout nejen na včerejšek ale ani na jemu předešlé dny. Už mě netrýzní pocit viníka, ale mnohem horší pocit. Kdo jsem? Jak se jmenuji? Kdo jsou mí rodiče a mám vůbec nějaké? Byl jsem natolik hrůzný člověk, že jsem sám na sebe raději zapomněl?

Sobě kladené otázky mě unavily. Bezvládně ležím na ocelové posteli a propuknu v pláč. Při pomyšlení na to, co jsem mohl hrůzného spáchat, že mě zavřeli do cely, kde je jen postel, malé zamřížované okénko a tlusté ocelové dveře, upadám do melancholie.

Můj vzlykot nejspíš uslyšel hlídač za dveřmi. Přitisknu se k nim a snažím se zachytit každé slovíčko, které by mi mohlo snad objasnit mé provinění. Přes tlusté dveře slyším pouze nesrozumitelné tóny. I přesto vycítím z hlídačova hlasu posměch či překvapenost nejspíše z mého pláče.

Po chvilce všechny zvuky ustaly a já slyším kroky mířící ke mně. V dolní části dveří se otevře malý otvor, skrze které mi je podávaná snídaně. Okénko se zavře a kroky odcházejí. Bezděčně kroužím hliníkovou lžící po kastrůlku a přemýšlím. Snažím se do sebe dostat alespoň malý kousek snídaně, ale marně. Mám sevřený žaludek a při každém polknutí mě pálí žáha. Jsem příliš vyděšen na to, abych vykonával každodenní zvyklosti (ale co pro mne jsou ty zvyklosti?). Po marném úsilí nabrat z přidělené stravy energii toliko potřebnou pro můj pobyt zde, se kroky vracejí. Malé okénko se otevře. Lehám si na studenou betonovou podlahu a snažím se zahlédnout majitele těch kroků. Avšak jediné, co je vidět, je chlupatá ruka čekající na kastrůlek se lžící. Poslechnu ji a znovu naslouchám krokům toho chlupatého člověka. Tento rituál byl zopakován ještě dvakrát v poledne a večer, jak praví stravovací režim. Proto jsem si přestěhoval postel ke dveřím, abych mohl co nejpohodlněji naslouchat zvukům zvenčí a tím si udělal přehled o světě za dveřmi. Pomalu jsem zjišťoval, že se tento den bude stále opakovat až do mého zešílení. Z mé jediné činnosti se zanedlouho stala účinná ukolébavka. Usnul jsem.

Tu noc se mi zdál sen. Ležím, tak jako nyní, v cele na posteli. Probudí mě však tichý zvuk. Naslouchám mu. Stále zesiluje. Je to několik nohou, vytvářející stále se opakující a souznějící hromové tóny. Cítím, že se přibližují. Utíkám s hlavou otočenou směrem ke zvukům, abych se ujistil o bezpečné vzdálenosti mezi námi. Ale cítím, že se přibližují a že mě dostihnou. Konečně dobíhám k tíženému cíli. Je to postel, která je však příliš vysoko, abych na ni mohl vylézt. Pomáhají mi dva páry rukou, ale marně. Dupající nohy jsou příliš blízko a já již nemám šanci se dostat do bezpečí. Jsou u mě a já slyším poslední hrozivý dusot. V tomto momentu jsem se probudil. Vidím ranní kastrůlek přede dveřmi a slyším bouchání chlupaté ruky na znamení budíčku. Ještě dlouho sedím na posteli a přemýšlím o svém snu. Mám nejasný pocit, že ho znám už z dřívějška, určitě z dětství. Lámu si však hlavu nad párem rukou, které symbolizovaly bezpečí. Komu patřily? Po logické úvaze jsem došel k názoru, že jedině rodina a domov představuje bezpečí v životě dítěte. Po úspěchu, který značil zlepšení mé paměti, jsem poprvé okusil vězeňskou stravu. Dokonce jsem vykonal i tělesnou hygienu, při níž jsem se alespoň z části cítil jako člověk. Při mytí vlasů jsem si povšimnul malé tržné rány na hlavě. Ihned mi došlo, že právě ona způsobila ztrátu mé paměti. Také jsem si uvědomil, že pokud jsem o ní nevěděl já, tak ani nikdo jiný. V tomto názoru mě usvědčil i ten fakt, že zranění nebylo lékařsky ošetřeno.

Zbytek dne jsem přemýšlel o svých rodičích s nadějí, že si vybavím alespoň jejich tváře. Marně. Bože, vždyť ani nevím, jak vypadám já. Na dně špinavého kastrůlku hledám obrysy své tváře. Vidím však jen pokroucený odraz mé hlavy do nesrozumitelného tvaru, za což mohlo nerovné dno hliněné nádoby od častého používání. Zlostně ho hodím na zem a odkopnu do kouta. Ještě dlouho chodím po cele a vrážím pěsti do betonových zdí. Poté, co se můj dech ustálí, klesnu na zem a schoulím se do rohu cely. Teprve nyní si uvědomuji svou agresi skrývající se v mém těle. Ujišťuji se, že šlo o naprosto přirozenou reakci zaviněnou okolnostmi, do nichž jsem byl vhozen. Ale přesto se nezbavím strachu z mé zvířecí vlastnosti. Co když je má nekontrolovatelnost důvodem toho všeho? S pohledem na pokroucené dno hliněné nádoby si uvědomuji, jak reálný pohled mi byl ukázán. Odraz naprosto přesně zachytil mou nynější podobu. Proč bych se měl vidět, když ani nevím, kdo jsem. Mám vůbec právo na svou vlastní tvář?

Po tři noci se mi zdá tentýž sen. Pokaždé utíkám k posteli rodičů, kde se marně snažím dotknout napřažených rukou a poté co mě kroky dostihnou, se probudím. Neměnnost snu mi cosi napovídá. Až čtvrtý na vlas stejný sen probudí nejen mě, ale i mou mysl. Uvědomuji si, že jsem ztratil kontakt s rodinou, ne-li ji ztratil vůbec. Tak proto jsem přišel o paměť, abych si to uvědomil?. Nevím, ale o jednom jsem pevně přesvědčen. Jestli se odtud dostanu, udělám vše k napravení svých chyb.

Shlížím na svůj ranní stín opřený o bílou zeď a pomalu si uvědomuji, že mi po dnešním probuzení připadá známější. Z této jepičí vězeňské radosti se však těším jen po krátký čas. Mé myšlenky míří k nadcházejícímu spánku. Věřím, že přijde další sen a já se o sobě dozvím více.

Poprvé za svůj pobyt zde jen bezděčně sedím na posteli a hledám náplň, kterou bych zacelil prázdnotu nečinnosti. Začínám se chovat netrpělivě. Obcházím celu a hledám místa, která ještě neznám a která by mi alespoň trochu mohla zpříjemnit chvilku. Můj stav se natolik zhorší, že mé myšlenky postoupí až na neúnosnou hranici. Přemýšlím o způsobech opuštění mé cely. Dokonce promýšlím i sebevraždu s vědomím, že by to byla jediná možnost pro můj únik odtud. Ano, až natolik nenávidím místnost, která mi byla přisouzena a to bez jakéhokoliv mého svolení. Říkám si, jestli by nebylo lepší zbavit se tíhy své možné tragické a zlé minulosti, která mi obstarala takovýto trest a která mě bude pronásledovat do konce života... dokud nezemřu. Zatoužím po zbavení se svého těla a po osvobození mé duše. Volnost je tím jediným, čím se zaobírám. Proč mám pykat za čin, který si nepamatuji? Jsem dokonce přesvědčen, že jedině po smrti mohu dojít klidu. Má duše je čistá, jen s ní mohu žít bez jakékoli strasti. Tělo je tím viníkem. Ano, určitě tělo zapříčinilo můj trest a já budu tím, kdo ho potrestá. Zabiji své tělo, abych osvobodil sebe. Se slzami v očích klesnu na zem.

,,Nemohu,? vykřikne mé trpící já. Nejsem toho hoden. Nemám právo brát život a tedy ani sobě ne. Zabít se, znamená provinit se životu. Mým údělem je žít, ne umírat. V tváří tvář smrti pochopím také svou nepřipravenost. Smrt není krátkým okamžikem, který probleskne. Člověk se se smrtí musí naučit vyrovnat. Není to žádný konec bytí. Je to vlastně začátek nové existence. Nyní vím, že pokud nejsem připraven na nynější život, pak nedovedu ani přijmout smrt. Smrt je životní skutečnost, na kterou se musím připravit.

V momentě, kdy jsem znovu začínal toužit po opuštění své cely, se otevřely dveře zabraňující mi ve svobodě. Mé nářky byly vyslyšeny. Po otevření vězeňských dveří se mi naskýtal nový pohled. Již jsem nebyl uvězněn. Otevírala se mi naděje na volnost a plnost žití. Byl to velmi apriorní pocit, kdy jsem nebyl schopen racionálně myslet. Dobře známá chlupatá ruka mi poručila opustit celu, což ve mně vzbuzovalo neskonalé štěstí. S pootevřenými ústy jsem hltal každou novou věc, kterou skrývaly zdi cely. Dveře se zavřely a s tím i mé utrpení. Pohledem do nekonečnosti chodby přede mnou mě počal ovládat slastný pocit svobody v mém žití.

Mé bezmyšlenkovité chování přerušila krutá realita. Chlupatá ruka mi nasadila pouta. Naivně jsem pohlédl na člověka, kterého jsem znal jen z části a vyčítavě jsem se na něj zahleděl.

,,Tak pojď, blbečku,? s naprostou lhostejností si chlupatý člověk vyložil můj vyčítavý pohled. Tento fakt mně zarazil snad více než pouta na mých rukách. Nechápal jsem, že nerozpoznal mé pocity, které - jak se mi zdálo - byly naprosto zřejmé. Nechal jsem se jím vést. Můj hněv k němu už nebyl tak veliký. Uvědomil jsem si, že vlastně ani neví, co činí. Ostatně můj zájem byl již výhradně zaměřen na nové poznatky, které mi byly po cestě chodbou představeny. Dychtivě jsem se s vyvalenýma očima rozhlížel a s otevřenými ústy hltal novinky kolem mě. Chlupatý člověk se pohledem na mé zvláštní chování jen utvrdil ve svém prvém označení mě a to blbečkem.

Čím více chodeb oddělených od sebe mřížemi jsem po své cestě prošel, tím více pohledů na vězně a hlídače se mi dostávalo. Nerozlišoval jsem je na skupinu těch uvězněných a svobodných. Ba dokonce mi hlídači připadali otrávenější. Nejspíše svou úlohu zde brali jen za nutnost a myšlenkami byli již za útrobami věznice, kde si představovali skutečný život plný barev. To vězni se tvářili mnohem spokojeněji. Již si zvykli na svůj nový domov a působili vyrovnaným dojmem. Avšak po zahlédnutí jednoho z vězňů, který si četl dopis nejspíše od blízké osoby, jsem změnil svůj prvý dojem. Všichni vězni svou vyrovnanost předstírali. Nechtěli dát na sobě znát zklamání a pocity úzkosti po lidech, od kterých je za jejich činy oddělili. Jejich život se oklestil vstupem do věznice. Jen málo jim z minulého života zbylo a snad nikdo z nich se nedokázal oprostit od bytostí a věcí, které je obklopovaly. Zůstali sami a na to nebyli připraveni. Muž založil přečtený dopis do malé knihy a vyměnil ho za pornočasopis. Snažil se zapomenout a potlačit tragické pocity tím, že před nimi sklonil hlavu a zadíval se jinam. Avšak tím více ho vše pohltí.

Se svým doprovodem dojdu až do místnosti plné lidí. Mezi hlídači a vězni se tu vyskytují i lidé, kteří mi nezapadají do prostředí tak hrůzného, jako je věznice. Ti všichni vytvářejí dojem naprostého chaosu. Avšak nikdo nepůsobí zmateným dojmem. Tedy až na mne. Nejspíš si již zvykli na svůj uspěchaný život ve zmatenosti a nyní v něm už dokáží najít vše, co potřebují. Chlupatý muž se ujme role průvodce a dovede mě do prázdné místnosti. Podle povelu usednu za stůl a čekám. Nevím na co, ale vzhledem k tak dlouhé cestě, kterou jsem vykonal, si myslím, že to bude pro mne významná chvíle.

Dveře se rozletí a do místnosti vstoupí upocený tlouštík v elegantním černém obleku. Vytáhne hedvábný kapesník a utře si s ním pot z čela. Ještě tichým hlasem si zanadává na počasí a poté položí černý kufřík na stůl. Vyndá z něj popsané papíry a s úlevou usedne naproti mně.

,,Omlouvám se vám, pane Formane, ale měl jsem moc práce a dříve to opravdu nešlo. Ale k věci. S vaším případem jsem obeznámen a myslím, že to nebude problém,? až s úžasem jsem pozoroval proměnu tohoto pána. Zprvu upachtěný tlusťoch snažící se svůj nevábný zjev schovat do drahého obleku se jakoby zázrakem změnil ve velice zajímavého pána. Jeho gestikulace a mimika mě uchvacovala. Každý jeho pohyb byl dokonalý. Vše konal s naprostou lehkostí a přirozeností. Mluvil tak působivým tónem, že mne ani nezajímal obsah jeho slov, což byl možná i jeho osobní cíl. Bylo mi jasné, že se takto chová záměrně, aby dosáhl svého. Tato proměna mi přišla až komická, což zapříčinilo mé lehké pousmání se. Tlouštík pln sebevědomí a jistoty v sebe si mou reakci vyložil po svém a s distingovaným úsměvem pokračoval.

,,Žádné přímé důkazy proti vám nemají. Jen nějaké malicherné a svědectví bezvýznamných úředníků, které rychle vyvrátíme. Mám známého na policii, který nám zaručí rychlé vyřízení. Ani k soudu by nemělo dojít. Jste pro ně příliš veliké sousto, aby proti vám šli s tím pouhým, co mají,? s úsměvem dodal. Už jsem se neusmíval, ale jen zmateně hleděl. Čekal jsem různé důvody mého uvěznění. Ale tento jsem nečekal. Jsem člověk, který si může dovolit více než jiní! Uvědomil jsem si, že tresty ve společnosti nejsou vždy objektivní a spravedlivé jakožto společnost sama. Je snad vše, co je člověkem dané, nejednoznačné? Copak člověk může vše měnit jen podle toho, jak se mu to hodí? Mohu být šťastný, že jsem tím, pro kterého platí jiné zákony? Ne, toto není můj pravý trest ani omilostnění. Potrestán teprve budu. Nebo už jsem?Toto zjištění mně natolik překvapilo, že jsem na chvíli zapomněl na mou ztrátu paměti. Když jsem vycházel z cely, tak jsem toužil po jediném a to znát svou minulost, vědět, kdo jsem. Avšak nyní se mi hlavou točilo toliko zmatených myšlenek, že jsem je nebyl s to pochytat. Jen jsem naivně hleděl na právníka a na prázdno otevíral ústa, jak jsem nemohl najít ta správná slova.

,,Kdo jsem?!? náhle a bez jakékoliv kontroly ze mně vylétli slova, která jsem už mnohokrát křičel do zdí cely, ale bez odpovědi. Nyní jsem věřil, že se mi jí konečně dostane.

Právník se polekal, pomalu usedl na židli a znovu si utřel pot z čela. ,,Je vám něco, pane Formane? Známe se už dlouho, ale takového vás ještě neznám. Nemějte obavy. Dostanete se odtud co nejrychleji a uvidíte, že se to zlepší. Vězení není jednoduchá věc, ani pro vás ne, pane Formane. Ani pro vás,? právník se pokusil o soucitný úsměv.

,,Tak mi alespoň řekněte, proč mě zavřeli.?

,,Vypadáte opravdu zle. Myslím, že vám moje přítomnost nedělá dobře. Raději zařídím, aby se na vás přišel podívat vězeňský lékař.?

,,Ne!!!? vykřiknu, ,,vy mně nechápete. Já nevím, proč tu jsem. Ani co jsem provedl, že musím takto trpět. Musíte mi to říct teď nebo zešílím. Od té doby, co jsem se zde probudil, trpím a užírám se pocitem viny za něco,co si ani nepamatuji. Stále si dávám otázky, ale odpovědí se nikdy nedočkám. Pane, prosím, kdo jsem??

,,Nevím co tím sledujete, pane Formane, ale... ,? odmlčí se jakoby hledal ta správná slova a po chvilce pokračuje ,,ale já jen tím, že vás obhajuji, riskuji své postavení. Chápete?. Osobně se postarám, aby vás ještě dnes večer propustili. Vyřídím všechny papíry, vy mi zaplatíte a najdete si psychiatra. To je dnes koneckonců i moderní. Já na ty vaše filosofické otázky nebudu odpovídat. Mám už tak svých problémů dost. Nashledanou, pane Formane,? pečlivě si uloží již naskrz promočený kapesník do pravé kapsy a odejde.

Nechápu, že nepochopil, co jsem mu chtěl říci. Copak mi nevěřil? Copak není nikdo, kdo by mi pomohl? Po krátkém zamyšlení si uvědomuji, že není. Jsem nyní závislý jen sám na sobě. Sám se o sebe musím postarat a sám si na své otázky musím odpovědět. Nikdo se nechce zatěžovat problémy druhých, natož někomu pomáhat. Každý má svůj vlastní ostrov a nikoho na něj nechce pustit.

Ještě ten den jsem dostal své oblečení, podepsal několik papírů a nadobro opustil vězeňský prostor. Cítil jsem radost, ale zároveň i strach z neznáma, do kterého vstupuji. Brána se otevřela a já si uvědomil, že už není důležité, kým jsem byl, protože nyní vím, kdo jsem doopravdy. Svou minulost nezměním, ale budoucnost ještě mohu.

Rozhlédl jsem se po okolí a zhluboka se nadechl. Čeká mě dlouhá cesta.

Byl krásný letní den. Můj první a já se obával jediného: že ve své cele zůstanu i nadále. Jen tu malou vězeňskou místnost vyměním za větší, avšak možná tím i za mnohem krutější.