Planeta Iremae 3 - 3. kapitola

3. Zpráva

    Probudil se. Pomalu si začal uvědomovat, kde je. Zatímco se protahoval, snažil se vzpomenout si na sen, který se mu ještě před chvílí zdál. Ach ano, snil o své rodině na daleké Zemi o své matce Renatě, o své malé sestře Julii, která zemřela během války a o bratru Davidovi, vzpomínal na svou oslavu narozenin i mnoho dalších společných zážitků. Vzpomínka na ně mu vhrkla slzy do očí a bolestně si uvědomil, že se s nimi již nikdy nesetká. Ze vzpomínek ho náhle vytrhlo varovné světlo doprovázené zvukovým hlášením hlavního počítače: „Pane, pospěšte si prosím!“
„No jo“, řekl rozhořčeně, „musím dodržet časový harmonogram.“

    Se vzpomínkou na to, že na Zemi přehlasovali jeho návrh na delší odpočinkovou dobu pro posádku, pomalu vstal. Varovné světlo pohaslo a on hleděl na malou obrazovku nad boxem, kde ještě před chvílí ležel a četl: Richard Owner, 38 let, čas probuzení: -1:13, lodní čas 12:32 3.4.2166, pozemský čas: 14:18 12. 8.2192. Na to, že cestují již více než 30 let, zestárl jen o 4 roky, a to ještě především při povinných měsíčních kontrolách lodi, kdežto na Zemi... Hned zapudil myšlenky na rodinu, které se mu zase objevily v mysli.

    Vstal a zamířil kolem ostatních hibernačních boxů, aby zkontroloval zdravotní stavy svých spolucestujících. Četl: Ilona, Petr, John, Ian, Hisa. Před posledním boxem se zastavil a pečlivě se zadíval na tvář otrona. Připadal mu nyní docela příjemný a klidný a snažil se zapudit své podezření, že Hisa je agent otronského impéria. Jeho názor se mu snažil vyvrátit i jeho nejlepší přítel z akademie Mark, ale ani jemu se nepodařilo úplně tyto obavy rozptýlit. Především měl Richard výcvik a věděl tedy, že otroni mají schopnost výborného sebeovládání. Na druhou stranu si byl také vědom faktu, že podle statistik zhruba 80% pozemšťanů z Unie Sluneční soustavy má k této rase předsudky. Unie se však snažila vyjít vstříc Hnutí za osvobození, jehož cílem bylo svrhnout diktátorskou vládu Shanila 18. V rámci těchto snah mělo velké množství otronů šanci žít dočasně v Unii jako azylanti. Opět zablikalo varovné světlo. Zamířil tedy ke dveřím, které se automaticky otevřely a rychlým krokem spěchal na můstek.

    Když vstoupil, zapnuly se obrazovky a ukázal se základní ovládací panel řídícího systému, na jehož vývoji se také na Zemi podílel. Při pohledu na něj jej naplnila i trocha hrdosti nad tím, že systém dosud pracuje naprosto bezchybně. Objevila se stručná informace o stavu lodi. Nasadil si simulační brýle a nastavil ruce nad detekční pole, aby zkontroloval funkce systému. Po autentizaci se objevila zpráva o přijatém soukromém dopisu. Když zběžně zkontroloval bezproblémový chod lodi, aktivoval dopis. Objevila se tvář neznámého muže a on si okamžitě uvědomil, že je to jeho bratr David, čemuž odpovídal jak věk, tak i podoba.

    David vypadal smutně a hovořil rychle: „Zdravím brácho, musel jsem ti zavolat a říct ti, že naše matka a sestra zemřely na neznámou nemoc genetického původu, která mne neohrožuje. Jsme s tebou.“ Odložil zprávu a snažil se ovládnout, aby ze nerozbrečel a kupodivu se mu to docela dařilo. Přece jenom si již čtyři roky zvykal na to, že je již nikdy neuvidí. Přece jenom, říkal si, je to již tak dávno, co jsem je naposledy viděl a snad jsem na ně už i zapomněl. Snažil se dál přemlouvat, ale cítil, že sobě lhát nemůže. Když dostal před deseti pozemskými lety zprávu o úmrtí matky na neznámou nemoc, těžce to nesl, rozhodně více než očekával. Především mu bylo líto, že se před odletem nestihl s rodinou, která v té době nežila na Zemi rozloučit. I po deseti letech míru byla jeho matka objetí války na Targeru a genetických zbraní, které se v ní používali. Náhle ho zaplavila vlna vzteku nad celým tímhle projektem návštěvy mimozemšťanů, biologicky nejpodobnějších lidem, jací kdy byli objeveni.

    Chtěl dát příkaz k okamžitému návratu k Zemi, což však bez řídících kódů kapitána nemohl. Ovládl se. Přece jen byl rád, že to nemůže udělat... Ze zasnění nad domovem ho vytrhl až zvuk otevírajících se dveří s přijíždějícím zdravotnickým robotem a okamžitě si uvědomil, že systém je nespokojený s jeho dodržováním harmonogramu. Sundal si brýle a otočil se k robotu. Žlutá světla pohasla.
„Jsem v pořádku“, řekl a vložil ruku do robotovy schránky a ucítil, jak celým jeho tělem proletěl proud energetické komunikace nanobotů.
Jemný zvonivý hlas počítače se zeptal: „Proč jste nereagoval na výzvu k pokračování?“

    Na chvíli jsem se zamyslel a řekl: „Nedával jsem pozor, byl jsem zaměstnaný zprávou, kterou jsem dostal.“
„V pořádku“, podotkl počítač, „prohlídka nezjistila žádnou dysfunkci“ a zvýšeným tónem dodal: „Doufám, že se nyní již budete striktně držet harmonogramu, jinak budu muset o vašem prohřešku informovat kapitána!“
Usmál se: „Proč jste mě neupozornili přes zvukové rozhraní systému?“
„Zvukový přístup není povolen, chcete to změnit?“
„Ano. A pro celou posádku.“
„Provedeno“, ozvalo se z prostorových reproduktorů. Rychle si ještě nasadil projekční brýle a zkontroloval právě provedenou operaci. Když shledal, že byla bezchybně provedena, našel si ještě čas aby dopis od Davida přidal k rychle přístupným osobním dokumentům. Potom vstal a zamířil do jídelny.

    Když hltal jednoduchou výživnou želatinu, snažil se vybavit si bratrovu tvář a přemýšlel o tom, jaké měl asi pocity a co všechno asi v životě už zažil a zda je to stále stejný člověk, kterého znal před lety. Pak jej napadla finanční stránka věci: desetisekundová zpráva šířená nadsvětelnou rychlostí ho musela stát velkou část kreditních úspor, které nechal jako svůj plat na Zemi. Podle plánu mu měl zavolat teprve až loď Karek 12 dorazí k cíli mise, planetě Iremae 3, tedy za nějakých 2 pozemské roky, ale rozhodl se jej o diagnóze informovat hned. Možná, že si lékaři nebyli Davidovou odolnosti vůči té nemoci tolik jistí, a proto se rozhodl poslat zprávu tehdy. Kdyby zemřel, neměl by zprávu kdo poslat a jeho děti, pokud David již nějaké má, by neměli důvod svému strýci nějakou zprávu posílat a raději by naspořené kredity investovali. Bylo to rozumné řešení a logické úvahy alespoň na chvíli odvedli Richarda od smutku, který cítil.

    Dojedl poslední kousek a vložil talíř do odkládacího boxu, který se poté nehlučně zavřel. Richard zamířil zpět do hybernační komory, které přezdívali ložnice. Sice s téměř minutovým zpožděním, ale stále ještě v toleranci harmonogramu, ulehal zpět na své lůžko. Nyní si uvědomil palčivou bolest na hrudi. Za nespokojeně blikajícího žlutého světla vstal a zamířil k polici, odkud vzal dva palce tlustou polypryžcovou desku. „Přece jen tu není všechno dokonalé“, řekl si v duchu když si desku umisťoval na břicho. Nepříjemně studila, ale lepší než si pak ošetřovat omrzliny způsobené špatně nastaveným hibernačním systémem. Další směnu bude mít s kapitánem, takže o kódy k regulaci intenzity požádá přímo ho. Se slovy „zmrazit!“ začal ztrácet vědomí.