Předvánoční stres

Staniční se držela za hlavu.

„No, nedá se nic dělat, vezmete každá pár dvanáctek navíc.“

„Teď před Vánocema?“ Zaúpěla kolegyně.

„Já si to nevymyslela, že Alena otěhotněla a Fany má chřipku. Každá alespoň dvě, tak si to rozeberte.“

Po cestě domů jsem přemýšlela, jak všechno stihnu, když budu urvaná po dlouhých službách. Přede dveřma družiny, kde jsem měla vyzvednout svého osmiletého syna jsem se zarazila. Byla tam cedule a ne ledajaká. Psali tam, že jsou chřipkové prázdniny. Děti půjdou do školy až v lednu. Další jobovka. Přemýšlela jsem jak znásilním babičky a přinutím je hlídat. Po cestě si Albert prozpěvoval. „No, alespoň ty máš dobrou náladu...“ „Mám, za pár dní jsou Vánoce a já dostanu ty karty...“ „Počkej, jaký karty?“ No, takový , je jich tam moc a stojí tisícovku...“ Víš, ale já poslala Ježíškovi málo peněz letos, víš že brácha začal studovat vysokou školu a většinu peněz dávám jemu.“

Albert se zklamaně zašklebil.“Třeba Ježíšek něco přidá...“

„Víš, až budeš ty studovat, tak zase budu peníze šetřit pro tebe...“

„A já si za to budu kupovat hračky...“

„Nebudeš, brácha si přece už nehraje, když je velkej...“

„Já si budu hrát pořád.“ Uzavřel diskusi syn.

Doma mi připadalo, že si dělám starosti jen já, když na jeden den nemáme hlídání, ještě nemám nic upečeno a nemůžu si vzpomenout, kam jsem schovala umělý vánoční stromeček.

„To jsi měl takový hlad?“ Divím se, když vidím vylízaný talíř na stole před synem, kde bylo ještě před chvílí celé kuřecí stehno. Albert zuřivě kýve, ale prozradí ho mlaskavý zvuk, vycházející zpoza pohovky. „Ty kocoure nenažraná, vždyť jsi dostal konzervu!“ Zaječím pod gauč. „A ty sníš alespoň chleba.“ Z pod gauče se ozve dávivý zvuk, kocour se z toho pozvracel, přežral se.

„Tati, jak vypadá Ježour?“ Zeptal se Albert

„No, má po sobě takový bodliny,...“ Začal vysvětlovat roztržitě manžel.

Syn se rozesmál. „Ale já myslel Ježíška, jak vypadá??“

„No, má na hlavě takový bodliny...“