Toš po našem

Toš... Gde enom začat? :)

V paměti mám uloženou scénku kdy stojím s mojí babičkou (která byla mimochodem potomkem chorvatských přistěhovalců) před naším domkem v Chorvacké a do ulice vjela naša tetica jak sa ríkalo. Pánské kolo ze štanglů a pod ňů motyka. A babička jak ju zmerčila tak hned: Ná des byvaa? Ná v otrokovicách! Gde? Ná ve vinohradě ty húpá!!! A tetica aj babička oblečené i v parném létě postaru: Několik vrstev sukní a navrchu kacabaja a na hlavě šátek. A v zimě k temu eště navrch vlňák. Ony ty sukně sú stejně dobrý vynález. Vzpomínám si totiž taky jak jsem chodil za babičkou k nim na vejminek. Seděla v kuchyni na štokrleti uprostřed mezi dvěma sekretářama. Poslouchali sme pořad na přání s dechovkou. Hovoranský potůček Breclavská kasárňa a za Lanžhotem v poli. Babička sáhla pod sukně a pod štokrlu vytáhla sedmičku červeného a řádně si přihla. A né že to zradíš dědovi! Neboj babi! ;) No a take aj na to dojela nakonec. Denně sedmička a pak mrtvička. Umřela náhle v r. 1980. To mi bylo jedenáct. A vlastně můj nejmladší brácha ju ani neměl možnost poznat. Narodil sa až v r. 1982. Děda byl němec. Rakušan ale to je jedno. Narodil sa ve Vídni a šel dělat do Poštorně k Lichenštajnom do tihelně. Do pozdějších P.K.Z. Tam sa poznal z babičků vzali sa a měli spolem mojého tatu. No... Možná si dovedete představit jak sa u nás mluvilo. Babička českochorvatsky a děda německočesky! :D Toš sem kolikrát ani nevěděl co ně ríkajú a mosela dojít mama a přeložit mi to do srozumitelné češtiny. Peklo to pak bylo ve škole. Souška učitelka pochopitelně chtěla ať hovoříme spisovně ale kolikrát to byl boj! 

V této souvislosti nelze nezmínit knížku od spisovatelky Kamily Sojkové. Menuje sa Lohovecké děti. Kdo zná ví a kdo nezná tak doporučuju přečíst. Tady sa asi v každej dědině múví trochu ináč ale Lohovec to byl a je extrém! :) A to je Chorvacká od Lohovca enom přes les. Ale tam rozumět nekemu... Toš to byl kolikrát porod! :) A eště k tým dědinám: Každá tady má nejakú přezdívku. Lohovčani sú parížani. Chorvačáci sú bubeláni. Poštorani koňaré. 

No a můj tata aj mama chodili v kroji. To sú dycky dědina po dědině hody mája dechovka kroje tancovačky chlastačky. A prcačky. Šohajé a frajárenky. A dyš sem sa v sedumnácti poprvní ožral a druhý deň ně bylo blbě jak sviňa toš mě tata řekl: Idem do vinohradu. A nic ňa nezajímá. Šohaj večer šohaj ráno! A to si pamutúj. A to si pamatuju až do fčílku. A to sem eště zažil jako že domlúvenú svatbu. Vezmeš si vlastnicu Alenku. Je to dobrá partyja. Majů hodně polá a je to hodná děvčica. A moja mama ně šila výbavu - lajntuchy duchny a tak. Měla teho plnú škarmétku. A dokupovala ručníky útěrky to šecko sa bude hodit... 

Jo?

Ale ho*no!

Mimochodem - jak vznikla zkratka GPS?

Je to z moravštiny. Ožralý Jura sa ráno vzbudil neznámo kde a utrousil poznámku:

GdePi*aSu!?!?!?

+ Když už byl zmíněn Lanžhot... To je dnes už město a de facto stát ve státě. Asi právě tam je u starších lidí nejrozšířenější tá muva keré sa ríká VAVÁKÁNÍ.

Příklad:

Švaa sem švaa

Našvaa sem kus skvaa

Dyš sem to zdvihvaa

Byvaa to tihvaa

ŠECÍ LUDÉ RÍKAJÚ ŽE MÁM ZAPOMENÚT

ALE MOJE SRDÉNKO NECHCE UPOSLECHNÚT