Šla jsem pro chleba

Šla jsem pro chleba

Cestou do obchodu mne napadlo,
jaký bych měla pohřeb, 
kdybych dnes zemřela.
Moje parte by viselo
tady v té prosklené vitríně.
Tam, kde je od nepaměti uvězněná
umělohmotná květina
a v rohu se množí
mrtvolky pavouků.
Říkám si, že mi to bude jedno,
ale nevím to jistě.
Tyvogo tu kytku fakt ne!

Asi by přišlo celkem dost lidí. 
Někteří by mi chtěli zahrát a zazpívat - ona přece tak ráda
hrála a zpívala!
Jo to jo, ale Džesídžejmse prosím vynechat… 
A taky některé staré žalmany. A vůbec! 
Tohle budu muset ještě promyslet a dodat playlist,
protože hudba je vážná věc.
To teď cestou do obchodu nevymyslím.

Všichni by si říkali:
“Zemřela tak mladá!
Ale na to, jak dlouho psala,
stejně nestihla nic vydat.
Tak asi to nebylo dost…”
Víte co?
Jestli budete mít takové kecy,
tak si zůstaňte doma!
Tady na vás nikdo není zvědavý.
Prostě jsem to nestihla!
Konec. Tečka.
Můžete mi to vydat posmrtně, 
když jste takoví chytráci.
Hmm…? No tak vidíte.

Občas by někdo 
polknul na sucho
a bylo by to slyšet,
protože v kostele se tyhle zvuky nesou. 
Některým lidem by se v hlavě rodila myšlenka
na jejich vlastní smrtelnost.
Že je potřeba dotáhnout věci do konce.
A že je důležité užívat si,
dokud to jde!
A že musí stihnout ten obchod,
co je vedle,
než ho zavřou,
protože doma není chleba.
Ale třeba to bude rychlý pohřeb…

Budu mít na sobě
černé pouzdrové šaty.
Ty, které se ti líbí.
Když se líbí tobě,
budou se líbit i ostatním,
to je jasná věc.
Prameny seplé do drdolu
a v něm
první šedé vlasy,
ještě naštěstí nejdou moc vidět.
Prozradím ti místečko,
kde je můžeš najít. 
Bude to naše tajemství,
které si vezmeme do hrobu.
Já teda určitě
a ty… Možná na to zapomeneš
a až budeš ležet doma v posteli,
v tu chvíli tě napadne: 
“co že mi to vlastně říkala?”

Dneska mne cestou do obchodu napadlo,
jaký bych asi tak měla pohřeb…
A chleba už stejně neměli.
Na večeři bude 
tahle praštěná báseň.