Písmák Malá naivní hudba
jsme věřící ryby pod hladinou ocelovou
a křičící tygři nám pomůžou utonout
v laguně ticha se sháníme po závětří
nic není třeba - jen upřímně obejmout
Otázka k ocelové lokomotivě
proč se nikdy nemluví
o mašínfírovi
který veze na porážku
maso
Chci se stát stromem
prvně se ohnout ve větru
podruhé proplést kořeny se zemí
potřetí vztyčit korunu
počtvrté obalit kmen tlustou kůrou
Nezardousitelní
kdysi vědma zapsala runou
do hrbolků země zmrzlých roční dobou
své jméno
Jedna
Přesvědčení
jdu hledat déšť tam
kde věčně svítí slunce
v popelu z čarodějnic
pěstovat víru
Můra
bila hedvábným křídlem o bílou zeď
chycena omamným svitem umělých lamp
během dnů spící
po nocích toužící
Soumrak
tváří v tvář horizontu
jsem v úzkých tak
že se mi nevejdou slova
utonulá v náprstku vody
Sen z 27. 5. na 28. 5. 2011
sedíc pod těžkým mrakem
jsem tvrdila že nemám žádné řeky
já jednu vidím
teče ti po tváři
Vězeň plamenů
přikládáš do slunce ať zářivě hoří
ať svede scesty toho kdo tušit by měl
tebe zranění na srdci nepokoří
jsi skála
Líbám se s městem po kapkách
líbám se směstem po kapkách
ve škvírách hlav šedivých koček
nádhera holubích sběračů
lepidlem minut leptaný štoček
Na přání o světluškách
alejí světel pro čtyřnohé dvounožce
"pod svícnem je nejvíc světla
proto je tam tma"
i převozník opustil srpek svojí bárky
Pamatuju si
ořechovou vůni co zůstává ve vlasech
skrýš ve vlnách oceánu
oceán samotný vbouři i bezvětří
omotávání plyše kolem beder
Ustřiženo z nohavice
ráno už není mlha a přesto vstávám stěží
zrcadlo pro Alenku a koně bez otěží
obléknout novou kůži to nejde vůbec lehce
pět let jsem brečela a teď už se mi brečet nechce
Naučím se otevírat oči
naučím se otevírat oči
ať za mě řeknou co je pro mluvení příliš
ať se topí ve stříbrných vodách moře
které jediné má léčivou moc
Ve zmatku jednomu čtenáři
obracíš moje stránky bez čísel
čteš mezi řádky i když neříkám
nenaříkám
jedním dechem mezi nadechnutím
Hledání pokladu
trsátkem barvy mědi
vložím tichou notu
odmlčení v odpovědi
jako jed na nicotu
Poušť a písek
svítá po probdělé noci
v mdlobách rezavých od nemoci
poušť a písek
mokvající tělo v kukle z pavučiny
Řečeno potichu
měkce spočinout a nechat plynout
inspirace v jejich nerušeném znění
lhostejno kolik let
utrhnout vzdálenosti křídla
Proud
po tolika letech a přece po minutě
po minulý minutě kdy bolest narůstá
ale ve chvíli kdy zavoní pomněnka jde všechno od začátku
včetně slov a rozpačitých tich
Těžká pohodářka
nadnášená rukou proudu
hledá svojí malou boudu
po projížďce na velbloudu
žíznivá jak hrstka troudu
Říkám
že pryč jsou roky zabalené tmou
že sedlo má víc než jen třmeny k pobízení
že vítr je volný a rád
že ráno je zrozením slunce
Malíř
vpletáš si mě mezi prsty
a dýcháš do mě život
sázíš záhon vždykvetoucích
z jejichž vůně lehká závrať
Měsíce
v červáncích mi polož hlavu do klína
nakreslím Tvá ústa
ve skryté radosti z něhy chránících rukou
lovíme lukem a šípy
- - -
chce se mi psát
že jsi
tady a tam a přece nikde
že hledám důvod jak dostat Tě blíž
Země čtyřiceti sluncí
země čtyřiceti sluncí
potopená v jasu
v řečišti poloproseb
a světů splněných
Do snů ponořená
vrací se cestou mořských květů
k slunci a záři východní
po vlnění z písku
než se rozední
Stýskání
možná nevíš že se topím
koukám se do slunce
a Ty se směješ že mžourám
---------------------------------------
Absolutní verš
čím víc ho čtu
tím lépe zní
čím víc ho vyslovuji
tím je krásnější
Labutě
pod schody nám tma halila slova
ale světlo v nich se třpytilo jak sen
a střechy za průhlednou stěnou
sálaly pod přívalem
Tvé verše
až mi zas budeš prstem na tvář
kreslit sluníčka proti zimě
stanu se párou
a svým tělem
Aura
i já s chřípím plným vzpomínek
jako pára z čajových lístků
rituál nanebevzetí
mávnutím křídel motýla
Ticho
tikotem hodin rozdupané nic
a ze vší vášně jen obraz bílých úst
těch jejichž polibek lze vykoupit snad slovem
dva západy pro kompas s jednou střelkou
Možná příliš mnoho hněvu...
slunce se rozbilo
a jeho střepy pokryl prach
kdo rozezná den a noc
na drátu visí pár slov
Barva tichých tvorů
vracíš mi moje ticho
zrovna když jsem chtěla zabít Němou
vracíš mi bezděčnou pěst
vidím jen černou ránu