Koupelna

(2003)

Byl jsem ještě rozespalý, sotva viděl na cestu z postele. Zabouchl jsem za sebou dveře a konečně si opláchl obličej ve studené vodě. To mě probralo. Opřel jsem se rukama o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Žádná sláva. Ušklíbl jsem se a připravil kartáček s pastou. Automaticky jsem si začal čistit zuby a přitom přemýšlel o dnešním nudném pondělí. Dál jsem v myšlenkách ani nechtěl dojít. Vypláchl jsem si pusu a utřel se do ručníku.

Otevřel jsem dveře a zůstal stát jako přimražený. Chvíli jsem si nedokázal uvědomit, co vidím. Mozek se to marně snažil vysvětlit. Udělal jsem dva kroky zpět do místnosti a sedl si na vanu. Konečně začal mozek zpracovávat údaje.

Za dveřmi byla poušť. Naprosto normální, regulérní písečná poušť, s čeřinami na povrchu a malou oázou palem v pozadí. Dokonalost celého výjevu dokresloval mírný vánek, který s sebou unášel těsně nad povrchem drobná zrníčka písku. I na dálku bylo jasně patrné, že listy stromů se mírně pohupují. Zíral jsem ven s otevřenou pusou a nesnažil se to pochopit.

Po pár minutách jsem se vzpamatoval. Takže, bylo ráno, vstal jsem ze své postele ve svém bytě, došel do koupelny, zavřel za sebou dveře, umyl se, a když jsem dveře zase otevřel, je za nimi nějaká poušť. Čas by zhruba odpovídal, protože krajina je osvětlena Sluncem, které je jen nízko nad obzorem. Přestože jsem ho nemohl vidět, bylo na opačné straně než dveře, soudil jsem tak podle dlouhého stínu čeřin.

Abych pravdu řekl, po počátečním překvapení mě přemohla zvědavost a jakýsi pocit radosti, že nudné pondělí by mohl nahradit docela zajímavý den. Nevěděl jsem nic o tom, kde vlastně jsem a jak jsem se tam dostal, ale to mě netrápilo. Na první místo se dostával hlad. Rozhlédl jsem se po koupelně, ale tam samozřejmě k jídlu nebylo nic. Zdá se, že budu muset dojít do té oázy, jestli tam tedy opravdu je a jestli to není nějaká halucinace nebo něco takového. Pokud je to iluze, objevím se ve svém bytě a tam už cestu k ledničce znám.

Ale přeci jen jsem se bál vystoupit do onoho prostoru. Co když se nedá dveřmi projít. Je-li to opravdu nějaká poušť a moje koupelna je na stále sídlišti, jsou dveře jakýmsi spojovacím tunelem dvou míst na světě. Možná i dvou časů. A kdo ví, třeba ta poušť není na Zemi. Uvědomil jsem si, že si spíš přeji, aby to tak bylo, protože mozek jednoznačně říkal, že to není možné.

Vzpomínal jsem na všechny možné sci-fi knížky a filmy, kde se jednalo o pohyb dimenzemi a červími dírami a podobnými úkazy. Jak to tam vypadalo? Rozhraní tam bylo vždycky jasně rozlišitelné, vzduch se tetelil a podobně. Pozorně jsem se zadíval ven a snažil se zahlédnout jakoukoli nedokonalost. Nic. Obraz byl naprosto stabilní a věrohodný.

Dobře, zkusíme to jinak. Hledal jsem vhodný předmět. Teprve nyní mi docházelo, jak neprakticky vybavena je koupelna. Nakonec jsem vzal skoro prázdnou tubu s pěnou na holení. Chtěl jsem ji vyhodit ven. Postavil jsem se proti dveřím a napřáhl pravou ruku. V poslední chvíli jsem si to rozmyslel. V těch sci-fi se stávalo, že záleželo na rychlosti. Pomalu se dalo rozhraním projít, rychle se pohybující předměty se buď odrazily zpět nebo se stalo něco jiného, například výbuch nebo podobně. Neměl jsem sice co ztratit, ale přeci jen jsem chtěl prozkoumat kde jsem.

Klekl jsem si k prahu a pomalu začal vysouvat tubu ven. Nic se nestalo. Žádný výbuch ani elektrický výboj, nic. Vtáhl jsem tubu zpět a v polovině ji ohnul. Když jsem ji zase vystrčil, bylo jasně vidět, že se od ní odrážejí zrnka písku unášená větrem. Aha. Takže předměty z mého světa jsou hmotné i v tomto světě. To bylo jistě důležité zjištění. Nechtěl jsem se roztéci nebo vypařit, znám příjemnější druhy smrti.

Potom jsem tubu pozorně prohlédl, jestli není nějak poškozena. Byla naprosto v pořádku, jen barva na jejím povrchu byla na straně vystavené větru v malých šupinkách odloupána. Ale nenašel jsem jediné zrnko písku. Ještě jsem si chtěl v bezpečí koupelny prohlédnout písek z venku. Zase jsem se rozhlížel po koupelně po vhodném předmětu. Jako jediný použitelný se mi jevil kartáček na zuby. Nenašel jsem nic, čím bych mohl nabrat písek, aniž bych vystrčil prsty ven.

Takže kartáček. Vysunul jsem ho ven a ponořil do malinkaté dunky, která byla asi pět centimetrů pod prahem. Když jsem ho vyndal, bylo jasně vidět, že mezi štětinami ulpěla zrna. Opatrně jsem ho vtáhl zpátky, abych písek neoklepal. Konečně byl uvnitř, ale…

Nebylo na něm ani jediné zrníčko písku. Třel jsem ho mezi prsty, ale byl dokonale čistý. Zkusil jsem ho dát do pusy- žádné skřípění písku. To poněkud narušilo moje teorie. Provedl jsem pokus s kartáčkem znovu. Zpátky jsem ho vtahoval pomalounku a pozorně sledoval místo, kde přecházel hranici. Zrnka na ní jakoby mizela, takže dovnitř se nedostalo ani jedno.

Takže nezbývá než sáhnout tam. Jinak se nic nedovím. Položil jsem ruku na práh. Nezmrzačím si přeci celou ruku, napadlo mě. Sevřel jsem dlaň a jen ukazováček zůstal natažený. To je taky nesmysl, ukazováček je moc důležitý. Stáhl jsem ho a připravil malíček.

Posunul jsem ho tak, že jsem se právě dotýkal hranice. Necítil jsem nic zvláštního. Zavřel jsem oči a posunul ho o okusek dál. Pořád nic. Ještě kousek, ještě. Najednou jsem ucítil horko, téměř pekelný žár mi spaloval malíček. Ucukl jsem zpátky. Pln obav jsem otevřel oči a podíval se na malíček. Nic mu nebylo, ale stále jsem cítil to nepříjemné vedro.

Podíval jsem se ven. Slunce již muselo vystoupit výš. Mrknul jsem se na hodinky- půl deváté. Venku přeci musí být už přes třicet stupňů, proto mě to tak pálilo. Nebylo to průchodem přes rozhraní, přesvědčoval jsem se, ale nepříjemný pocit s mi úplně zaplašit nepodařilo.

Odhodlal jsem se k dalšímu pokusu. Opět jsem vystrčil malíček, ale vydržel jsem žár a po chvíli si na něj prst zvykl. Ohnul jsem ho dolů a ucítil nárazy zrnek a větru. Vysunul jsem celou dlaň. Venku bylo zřejmě normální pouštní počasí. Vedro, sucho a větrno. Bylo jen trochu nezvyklé, že dlaň byla v tom horku a zbytek paže o dost chladnější. Naprosto zřetelně jsem cítil hranici, na které končilo vnější prostředí včetně teploty. Jako bych v tom místě měl přišitou cizí ruku.

Zabořil jsem dlaň do písku. Byl zatím prohřátý jen na povrchu. Sevřel jsem prsty kolem písku uvnitř a chtěl ho vzít dovnitř. Když jsem však přecházel rozhraní, písek se mi z dlaně začal sypat. Jako by ta část ruky, která již byla uvnitř neexistovala ve vnějším světě. Dlaň se tak stala neúplnou a otevřenou částí se písek vysypal ven. Když jsem vtáhl ruku celou dovnitř, byla samozřejmě bez jediného zrníčka.

Takže do koupelny není možno dostat jakoukoliv hmotu z vnějšího světa. Napadlo mě, že to má i své výhody- nebudu se muset mýt, až se vrátím celý zaprášený. Jednoduše projdu dveřmi a všechna nečistota ze mě spadne. Když o tom tak uvažuji, je to zvláštní. Cokoli z mého světa se může dostat do pouště i zpět bez poškození, ale nic z toho podivného místa se nedostane dovnitř. Rozhraní působí jako takový jednostranný filtr.

No, štěstí mi zatím přeje, dodával jsem si odvahy, protože se opět ozval hlad, tentokrát již dost neodbytně. Zprudka jsem vydechl, jdeme do toho. Pomalu jsem vykročil levou nohou ven. Ucítil jsem očekávaný žár a jemné štípání zrnek písku unášených větrem. Nakonec jsem došlápl až na rozpálený povrch. Stál jsem v nepřirozené poloze s nakročenou levou nohou tak, že zbytek těla byl v koupelně. Pak jsem se pomalu začal narovnávat, takže se do vnějšího prostředí postupně dostal levý bok, paže, rameno a nakonec i polovina hlavy. Zůstal jsem stát tak, že mi hranice procházela přesně středem obličeje. Byl to zvláštní pohled, který mozek nedokázal zpracovat- koupelna a poušť se přes sebe překrývaly. Zavřel jsem levé oko a přede mnou se objevila známá místnost s otevřenými dveřmi, kterými bylo vidět na oázu. Pak jsem zavřel pravé oko a v mžiku jsem stál na poušti. V levém koutku oka jsem postřehl zeleň palmových listů, jinak se kolem celého obzoru rozprostíraly jen nekonečné písečné duny. Ne nijak vysoké, přesto znepokojující.

Nejprve jsem si nemohl uvědomit, co mě na tom pohledu tak zaráží, vždyť jsem viděl naprosto normální poušť, a přestože jsem na podobném místě nikdy nebyl, takhle nějak jsem si jej představoval.

Otevřel jsem druhé oko, protože mě již začínala bolet tvář, a vtom mi to došlo. Jak se oba obrazy opět překryly, uvědomil jsem si, že alespoň zárubeň otevřených dveří by měla být vidět i zvenku, tedy levým okem. A nejen zárubeň. Z pouště bych měl zahlédnout otevřené dveře a za nimi svou koupelnu.

Znovu jsem zavřel pravé oko. Po dveřích a koupelně nebylo mezi písečnými vlnami ani památky. Sklonil jsem hlavu. Díval jsem se na svůj vlastní stín, protože Slunce jsem měl za zády. Vlastně jsem viděl jen polovinu stínu, který by měla vrhat lidská postava. Pohledem jsem sjel po stínu až k nohám. Uviděl jsem levou polovinu svého těla, která byla v půli přeříznuta a končila volně v prostoru.

Leknutím jsem otevřel druhé oko. Už jsem byl zase celý. Otřásl jsem se snažil se zklidnit divoce bušící srdce. Pak ale zvědavost zvítězila na strachem. Kdybych se šikovně postavil, mohl bych levým okem vidět do svého těla, tepající srdce, střeva, plíce…

Znovu jsem zavřel pravé oko a přiložil na něj dlaň, abych nemusel křivit obličej. Od toho stálého úšklebku už mě začaly bolet tváře.

Levou ruku jsem si položil na břicho a posunoval ji k uříznutému okraji. Najednou začaly mizet prsty, ale jejich konečky jsem stále cítil dotyk kůže, stejně tak jsem si na břiše jasně uvědomoval dotyk celých prstů. Mozek byl chvíli zmaten, než jsem se donutil uznat, že tentokrát je zrak šálen a skutečnost je to, co interpretuje hmat.

Teď, kdybych se naklonil kousek doprava, dostanu se pohledem do úhlu, kdy se odkryje část onoho řezu mým vlastním tělem. Ještě kousek… a vtom jsem stál v koupelně a moje tělo bylo zase celé. Aha. No je to vlastně pravda, rozhraní je rovinné, takže se nikdy nemůžu dostat okem do takové polohy, abych viděl řez, ledaže…

Ledaže bych vyšel ven celý a stoupl si do prostoru koupelny zvenku. Ale to už zase nebudu stát ve dveřích, takže nebudu rozříznutý. Sakra! Chtělo by to, aby tu se mnou byl ještě někdo, kdo by se šel podívat zvenku. Ale kdybych stál venku v písku, mohl bych dovnitř strčit alespoň ruku. Ale jak je to tam se zdmi. Udělal jsem krok dopředu a zastavil se tak, že jsem se nosem dotýkal zárubně., tedy pravou polovinou špičky nosu. Pravou ruku jsem natáhl před sebe a dotkl se zdi. Pak jsem natáhl levou ruku, ohnul ji v lokti a snažil se prstem dotknout se pravé. Už už jsem čekal, kdy se dlaně setkají, ale nic jsem necítil.

Pozorně jsem se soustředil na oba rozdílné pohledy, jak je vnímaly oči každé zvlášť a snažil se složit je dohromady. Naprosto zřetelně jsem viděl, že ruce se kříží. A pravá se dotýká nejasné hranice zdi, kdežto levá jí prochází. Pravou rukou jsem se chytil zárubně a obtočil se kolem ní ven. Nejprve jsem byl oslněn ostrým sluncem, které mi nyní svítilo do očí. Zastínil jsem si oči levou dlaní a sledoval svou pravou ruku od ramene, přes loket a v polovině předloktí končila. Zápěstí již chybělo. Místo toho jsem viděl šikmý řez skrz kůži, tepny a žíly, svaly a kost. Cévy pulzovaly, jak jimi proudila krev a svaly se napínaly, jak jsem se snažil vyrovnávat poryvy větru. Byl to opravdu úžasný pohled.

Pak mě napadlo, že takhle zvenku bych na ten řez přeci mohl sáhnout, protože zbytek pravačky je v koupelně, která je tu nehmotná. Není tu. Natáhl jsem levou ruku a přimhouřil oči v prudkém světle a opatrně se dotkl svalu pod kostí. Ucukl jsem a pustil se pravou rukou. Ztratil jsem rovnováhu spadl do písku. Prsty levé ruky jsem si třel pravé předloktí v místě, kde mě svědilo, ale jakoby uvnitř. Byl to nepříjemný pocit.

Zvedl jsem hlavu a posadil se. Okamžitě mě zachvátila panika a strach. Nikde jsem neviděl dveře. Přede mnou se až k obzoru táhly duny, které se v dálce rozmazávaly v tetelení vzduchu. Vyskočil jsem a rozběhl se směrem, kde jsem očekával koupelnu. Ještě než jsem dokončil první krok, ocitl jsem se uvnitř, ale bylo mě tam jen něco málo víc než polovina. Chyběla mi levá ruka a noha. Podvědomě jsem očekával úder nesnesitelné bolesti, protože oči mi říkaly, že jsem zraněn a musím krvácet. Po pár vteřinách, když bolest nepřicházela jsem se uklidnil a uvědomoval si, že stále mohu hýbat levou rukou i nohou. Že je cítím. Zklidnil jsem trošku dech a překonal nutkání vyskočit zpět ven, abych byl zase celý. Natáhl jsem levou ruku, kterou jsem teď neviděl, před sebe a viditelnou pravou jsem opsal velký kruh před sebou. Když procházela místem, kde jsem si uvědomoval nataženou levačku, očekával jsem jejich vzájemný náraz, ale pravá ruka jen máchla do prázdna. Pak jsem obě ruce natáhl před sebe a snažil se dotknout se dlaněmi. Nic. Obě prošly hladce skrz sebe. Samozřejmě, protože každá byla někde jinde. Pravačka byla v koupelně, kdežto levá ruka v nějaké poušti. Zároveň s tímto zjištěním mi došlo, jak se stalo to, že jsem i v koupelně rozpůlen. Dovnitř jsem totiž nevešel přesně otvorem dveří a rozhraní zcela zřejmě zaujímalo jen čistou plochu dveří. Takže pravá strana těla prošla rozhraním, kdežto levá noha a ruka ho minuly, takže zůstaly v poušti. Teď mě napadlo, jestli budu muset ven vyjít přesně tak, jak jsem vešel dovnitř, jestli řez, který jsem náhodou vytvořil budu muset přesně okopírovat na své cestě ven, aby se obě mé poloviny zase setkaly tak, jak k sobě pasují. Pokud ano, bylo mi jasné, že jsem mrtvý. Nikdy se mi totiž nepodaří vyjít ven úplně stejně, jak jsem vešel. Zase mě přepadl strach. Snažil jsem se uklidnit. Ale co, smrti se nebojím, zažil jsem tu za tu chvíli báječné věci, za které jistě stojí za to zemřít. Pak mě napadlo, že bych mohl vyzkoušet, jak to vlastně funguje. Od chvíle svého vstupu do koupelny jsem se stejně už několikrát pohnul, takže jsem si nenamlouval, že se mi podaří vyjít ven stejně, jako jsem vešel. Ale tady uvnitř jsem cítil celé své tělo, nic mě nebolelo, podle všech známek jsem fyzicky zcela v pořádku. Otočil jsem se a přistoupil těsně k otvoru dveří. Zvedl jsem neviditelnou levou ruku a pomalu ji přibližoval k rozhraní. Skrčil jsem všechny prsty až na malíček a čekal, kdy udeří bolest. Stále jsem prst pomalinku posouval směrem ven. V prostoru přede mnou se vynořil můj prst a končil přesně na rozhraní, kde pokračoval v neviditelnou levačku. Jasně jsem viděl jeho obnažený průřez, jako předtím u pravého předloktí. Natáhl jsem i ostatní prsty. Byl to surrealisticky brutální pohled na čtyři useknuté prsty visící volně ve vzduchu, ve kterých pulsovala krev. Necítil jsem nic neobvyklého, jen po částech těla, které jsem měl volně venku mi začaly stékat kapky potu. Již beze strachu jsem vystoupil ven ze dveří a najednou jsem stál zase celý na poušti. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a vstoupil zpět do koupelny dveřmi. Byl jsem uvnitř celý beze zbytku.

Chvíli jsem tam stál a přemýšlel o úžasných možnostech, které mi nabízelo rozhraní. Teď, když jsem věděl, že řez svým tělem můžu vidět i v místnosti, mohl bych se pokusit podívat se do vlastního břicha, které je jistě zajímavější než prsty. V tu chvíli se znovu ozval hlad a já jsem si uvědomil, že jsem už nejméně dvě hodiny vzhůru a objevuji tohle divné místo.

Rozhlédl jsem se po koupelně, ale samozřejmě jsem nenašel nic poživatelného. Pohledem jsem se vrátil k oáze, která mě již prve donutila vyzkoušet průchod rozhraním. Ano, v oáze pravděpodobně něco k jídlu je. A asi i voda. Pak mě napadlo, že jsem vlastně v koupelně, k jejíž základní výbavě patří kohoutek s vodou. Zkusmo jsem pustil vodu v umyvadle. K mému překvapení se objevil pramen čisté, pitné vody, jako bych stále byl ve svém domě. Zhluboka jsem se napil. Opravdu chutná jako voda v mé koupelně. Takže o vodu nouze nebude. Alespoň do doby, než mě neodpojí za neplacení účtů, napadlo mě.

Začal jsem se chystat na cestu do oázy. Budu s sebou potřebovat něco, do čeho dám případné úlovky. Tašku jsem samozřejmě neměl, ale nad vanou visela osuška. Do té dá leccos zabalit a pohodlně si pak balík přehodit přes rameno. Stáhl jsem osušku a složil si ji do ruky. Nic dalšího mě už neupoutalo jako věc potřebná do pouště. Snad ještě něco na hlavu, abych nedostal úpal. Jediná vhodná věc schopná alespoň částečně nahradit čepici byl starý hadr. Ručník se mi nechtělo tahat, byl moc tlustý a těžký. Namočil jsem hadr a snažil se upevnit si ho na hlavě. Nešlo to, byl moc malý, tak jsem ho nechal jen volně ležet na vlasech.

Vykročil jsem do pouště. Znovu mě ovanul horký dech. Jako bych byl blízko sklářské nebo kovářské pece. Ještě jsem se naposledy ohlédl na dveře do koupelny a vtom jsem si uvědomil svoji nepozornost. Kdybych teď odešel, pravděpodobně bych už nikdy koupelnu nenašel. Z pouště samozřejmě nebyla vůbec vidět. Podíval jsem se pod sebe a sledoval své vlastní stopy, které velmi rychle mizely pod nánosy nového jemného prachu. Za pár minut jsem stál uprostřed pouště a odnikud ke mně nevedly stopy. Jako bych se tam objevil z ničeho. Byla to vlastně pravda. Vstoupil jsem z jiné dimenze rovnou doprostřed pouště.

Na filosofické úvahy bude času dost později, teď je na prvním místě jídlo. A bezpečná cesta zpět do koupelny. Nechtěl jsem se vzdát tohoto pevného bodu své existence tady. A možná i komfortu, který mi plně zařízená koupelna uprostřed pouště zajišťovala. Několika kroky jsem se vrátil zpět do místnosti. Zase na mě zapůsobil ten náhlý přechod z volné žhavé pouště do chladné místnosti bez oken. Teprve teď jsem si uvědomil, že elektřina stále funguje- světlo nad zrcadlem pořád svítilo. To je jenom dobře.

Rozhlédl jsem kolem po něčem, čím bych mohl zvenku označit polohu dveří. Kartáčky, kelímek i lahve od šamponu jsou moc malé předměty. K oáze je to nejméně kilometr. Musí to být něco, co bude zřetelné i z větší dálky, i když dokážu určit přibližný směr. Napadlo mě položit na zem druhou osušku. Je tmavě modrá, na písku bude dobře vidět. Pak jsem si uvědomil, že by se za chvíli ztratila pod nánosem nových zrníček.

Něco velkého. Vanu se mi nepodaří vyrvat z podlahy a byla by to i škoda. Už jsem se těšil, jak se večer vykoupu. Pak mi pohled utkvěl na pračce. To je ono! Dá se poměrně snadno vynést ven, bude perfektně vidět a navíc nehrozí, že zapadá pískem. Alespoň ne za tu chvíli, co budu pryč. A když ji budu potřebovat použít, prostě ji vtáhnu zpátky dovnitř, veškerý písek, který se do ní dostane a případně ji poškodí, zůstane venku a pračka bude stejná, jako je teď. Stejně nemám co prát, na sobě mám jediný svůj oděv- pyžamo a pak jsou tu dvě osušky a jeden ručník.

Odložil jsem osušku připravenou na použití místo batohu a začal zápolit s pračkou. Byla těžší, než jsem čekal, ale naštěstí měla kolečka, takže po dlažbě se s ní dalo celkem pohodlně manipulovat. Přes práh jsem ji musel trošku nadzdvihnout, ale podařilo se. Pak už dopadla na zem a předními kolečky se zabořila do měkkého písku. Nebylo možno s ní víc pohnout. Ale stála ve dveřích tak nešikovně, že jsem se kolem ní nemohl protáhnout. Jediná cesta ven byla přes ni.

Chvíli jsem o situaci přemýšlel a pak se rozhodl povalit ji do písku. Opřel jsem se ze všech sil a pračka se převážila ven. Vyšel jsem ze dveří a překročil, ji. Ještě to není úplně ono. Postavil jsem se k jedné její straně a ještě jednou ji otočil, tentokrát kolem podélné osy na další bok. Pračka teď ležela na boku vedle dveří na jejich pravé straně při pohledu do koupelny. Vrátil jsem se pro osušku a vydal se na cestu k oáze.

Chůze byla namáhavější než obvykle, protože se mi chodidla bořila do měkkého písku. Nedalo se odrážet se špičkami. Zjistil jsem, že pohodlnější je nohy jen zvedat a pokládat. Kdysi jsem tak chodil po ledě, abych neuklouzl. Asi po pěti minutách jsem se ohlédl zpět. Pračka byla jasně rozeznatelná jako bílý kvádr ležící na písku. Pohledem jsem zjistil, že jsem ušel asi polovinu vzdálenosti k oáze. Jak jsem se zastavil, začal mě pálit rozžhavený písek do chodidel. Vydal jsem se tedy znovu na cestu.

Jak jsem se blížil ke stromům, začal jsem rozeznávat detaily. Na zemi mezi kmeny se objevila žlutá stébla spálené trávy a větší balvany svědčily o skalnatém povrchu. Došel jsem až doprostřed oázy a rozhlédl se kolem sebe. Lesík tvořilo všehovšudy asi deset palem. Byl to skoro mrtvý kout v naprosté pustině. S pochybnostmi jsem se podíval do korun stromů, nebudou-li tam nějaké kokosové ořechy. Buď to nebyly kokosové palmy, nebo tu bylo opravdu moc sucho. K jídlu jsem nenašel nic. To je špatné.

Ještě jednou jsem pozorně obhlédl celou oázu, ale neobjevil jsem nic nového. Zklamaně jsem se vydal na cestu zpět do koupelny. Pračka byla bezpečně vidět, směřoval jsem přímo k ní. Než jsem přešel celou vzdálenost zpátky, pořádně jsem se zpotil. Bylo skoro poledne a Slunce nesmlouvavě pražilo. Dostal jsem neodbytnou chuť vykoupat se v chladné vodě. Naštěstí to nebylo nesplnitelné přání, i když jsem byl uprostřed pouště.

Po cestě jsem ještě přemýšlel, jak to udělám s jídlem. Teď mi bude stačit, když se napiju, ale bez jídla člověk nevydrží věčně. Jak dlouho to lidé zvládli nejdéle? Týden? Dva? Netěšil jsem se na ten pocit, až se mi prázdný žaludek sevře hladem.

Při těchto úvahách jsem došel až k pračce a obešel ji zleva. Ještě jeden krok a … vešel jsem do koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře a těšil se na studenou vodu. Pot ze mě kapal a kůži na ramenou jsem měl už skoro spálenou. Pustil jsem vodu a nastavil teplotu. Pak jsem si svlékl pyžamo a lehl si do vany. Voda mě příjemně nadnášela, jak stoupala kolem mého těla. Zavřel jsem oči a relaxoval. Pak se ale ozval prázdný žaludek a bylo po idyle. Nemám co jíst. Zoufale jsem se rozhlédl po policích na stěnách. Jen samé šampóny, pěny do koupele a vody po holení. K jídlu měla nejblíže zubní pasta. Chvíli jsem o tom přemýšlel…, ne, pasta se nedá jíst. Ale člověk alespoň přežije, když ji má v puse, napadlo mě.

Ne, tady k jídlu nic není. Musím se znova podívat venku. Ještě chvíli jsem ležel ve vodě, ale pak jsem vstal a utřel se do osušky. Znovu jsem se oblékl do pyžama, protože jsem na sebe nic jiného neměl. I kdybych měl sežvýkat ty palmové listy, řekl jsem si a otevřel dveře.

Jak je asi venku, napadlo mě. Opřel jsem se oběma rukama o zárubně a vyklonil se ven. Tak tohle už bylo na můj mozek trošku moc. Díval jsem se přes předsíň do své ložnice. Otočil jsem hlavu nalevo a napravo, abych se přesvědčil, že to není jen klam. Ne, opravdu se dívám do svého bytu. Vrátil jsem se do koupelny. Za otevřenými dveřmi se vlnilo tmavé moře.

Vystrčil jsem nohu a pomalu ji pokládal dolů. Čekal jsem, jestli ucítím dotyk chladné vody nebo koberce v předsíni. Chodidlo se dotklo teplého koberce. Za rozhraním je tedy můj byt. Podíval jsem se na svojí pravou nohu, která končila těsně nad kolenem. Jako na poušti, když jsem se díval do koupelny. Vyšel jsem celý ven a octl se v předsíni.

Pln zvědavosti, co uvidím, jsem se otočil. Nevím, co jsem čekal, ale rozhodně něco exotičtějšího, než pohled do koupelny. Nakročil jsem zase dovnitř, ale hned jsem se zarazil. Co když na druhé straně spadnu do moře a už nikdy nenajdu rozhraní. Mezi vlnami by se správná poloha nedala určit. Zase jsem se chytil rukama po stranách dveří a vstrčil dovnitř opatrně jen jednu nohu. Došlápl jsem na dlaždice. Prošel jsem dveřmi a stál v koupelně.

Že by kouzlo pominulo? Ale ne, při pohledu ze dveří ven jsem se díval na dlouhé vlny připlouvající ke mně a mizející kdesi pod prahem. Opatrně jsem zase vyšel ven, přecijen, co kdybych spadl do moře. Už jsem si nebyl jist ničím.

Došel jsem do kuchyně a uvařil si čaj. Celý šťastný jsem se zakousl do bábovky. Aspoň mám jídlo. Když jsem se nasytil, vrátil jsem se zpátky ke koupelně.

Co mě tu ještě čeká? Vím, že když zavřu dveře, prostředí za nimi se změní. Ale mám je zavřít zevnitř nebo zvenku? Když budu v koupelně a zavřu, budu mít k dispozici jen koupelnu a kdo ví, kde se objevím. Ale mám to vyzkoušené. Když zůstanu v bytě, může mi zmizet koupelna nebo se rozhraní ztratí. Rozhodl jsem se, že to zkusím zase z koupelny. Ale tentokrát se připravím. Nanosil jsem dovnitř jídlo na den a nějaké oblečení. Lehké i teplé. Ještě něco, čím bych případně mohl vyznačit polohu dveří. Něco vhodnějšího, než je pračka. Teprve teď jsem si uvědomil, že tu chybí. Zůstala v poušti. Nedá se nic dělat, nějaká karavana holt najde uprostřed písečných dun automatickou pračku.

Mohl jsem si připravit mnohem víc věcí, tábornické potřeby, jako je nůž, lano a podobně, ale byl jsem příliš netrpělivý. Těšil jsem se, co si pro mě koupelna zase připravila za překvapení. Postavil jsem se čelem proti vlnám a zavřel dveře. Zadržel jsem dech a poslouchal, jestli se něco děje. Jako bych čekal, že uslyším, jak za dveřmi někdo přestavuje kulisy.

Pak jsem pln očekávání dveře otevřel. Díval jsem se do předsíně, ze které jsem před pár vteřinami vstoupil do koupelny. Byl jsem zklamán. Je tohle všechno? Už nikdy nebudu moct vstoupit na nová neznámá místa ze své koupelny? Co když to teď funguje obráceně, nechtěl jsem se vzdát. Vyšel jsem do předsíně a otočil se. Viděl jsem normálně koupelnu, jako předtím, když zevnitř bylo ještě moře. Ještě jednou jsem vešel dovnitř a ven. Žádná změna. Pohyboval jsem se ve svém bytě s koupelnou.

Zavřel jsem dveře zvenku. Už bez jakéhokoliv očekávání jsem je zase otevřel. Přede mnou byla zase poušť. Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Byla to jiná poušť než předtím, protože chyběla oáza. Tady byly jen písečné duny táhnoucí se až k obzoru. Dobře, řekl jsem si, prozkoumám to tady a vyšel jsem ze dveří.

Stál jsem zpátky v koupelně. Už jsem pomalu začal ztrácet souvislosti. Teď při pohledu z koupelny jsem viděl zase svůj byt. Prošel jsem zpátky a v předsíni se podíval zpět. Poušť. Takže něco jako předtím moře. Z jedné strany jen jakési pozadí, z druhé strany nic. Natáhl jsem dovnitř ruku, která opět mysticky zmizela. Zbyl z ní pahýl končící někde před loktem. Protože se dveře otevírají do koupelny, musel jsem je nahmatat po paměti. Byly za rozhraním, na kterém se zobrazovala poušť, a proto jsem je neviděl. Zavřel jsem je. Už jsem opravdu neměl tušení, co mě čeká, až je zase otevřu.

Dveře zmizely i s rukou a já se díval na moře. Na dlani vystrčené ven jsem cítil chlad, takže jsem tušil změnu. Vyklonil jsem se ven a tentokrát jsem byl skutečně uprostřed moře. Vzduch byl chladný a voněl vlhkostí a solí. Asi padesát metrů ode mě byl malý skalnatý ostrůvek. Ohlédl jsem se, předsíň za sebou jsem samozřejmě viděl. Takže při pohledu z koupelny je skutečná poušť a moře jen obrazem, z předsíně je to obráceně. Jedna změna tu přecijen byla. Nalevo ode mě bylo bílé křídlo dveří. Protože nyní mělo být vlastně v koupelně, která tu není, je vidět. Výborně, alespoň tu nebudu muset řešit problém nalezení dveří, jak jsem to v poušti udělal pomocí pračky.

Vrátil jsem se do předsíně a zavřel dveře. Po dalším otevření bych měl vidět svojí koupelnu. Ano, díval jsem se na vanu. I zevnitř by mělo být vše normální. Souhlasí, vidím předsíň a dveře do ložnice. A teď, když zavřu dveře zevnitř… přede mnou se otevřel pohled na poušť. Na levé straně ležela povalená pračka, lehce zavátá pískem a v dálce se kývaly palmy.

Od té doby používám dveře do koupelny mnohem častěji než dříve.