Padám

Jestlipak zapomněl,

jestlipak jinam spěje,

prázdný dům poteměl,

kdosi se z něj směje.

Směje se hlouposti,

že na lásku věřím

a že z vlastní blbosti

před ten dům běžím.

Běžím, v nejšťastnějším snu,

utíkám jako anděl snad, co zapomněl křídla,

ještě kousek a upadnu,

ráno mě lidi uvidí, jak jsem k smrti bílá.

Jestlipak mě proklínáš,

že jsem nebyla víc vstřícná,

nikdy mě už nepoznáš,

proč jsem tolik přísná.