Duha

 Duha byla už tak blízko, že se na ní dalo sáhnout. Otec chvíli zaváhal a pak řekl: "Pojď synu, budeme možná první, kdo uvidí duhu z druhé strany."
  Pomalu začali vstupovat do duhy, až je docela pohltila. Na druhé straně byly barvy duhy mnohem jasnější a duha zde byla i když nikde nepršelo a na nebi nebyl ani jeden mráček. Otec a syn byli nejdříve oslepeni jasným sluncem, ale když si na světlo zvykli, uviděli nádherné louky porostlé pestrobarevnými kvítky. Některé byly velké, některé menší, ale všechny byly nádherné. Na louce mezi kvítím zurčel průzračný potůček plný ryb, který ústil do hluboké křišťálové studánky. Za loukou se rozprostíral nádherný zelený les. Mezi stromy se míhala těla známých i neznámých zvířat, která bez ostychu, beze strachu, začala pozorovat nově příchozí tvory. Neměla vůbec strach z napadení novými tvory, nebála se ani napadení predátory z lesa. Vzduchem zněl líbezný ptačí zpěv a na obzoru vyčnívaly štíty vysokých hor na kterých se třpytily zbytky sněhu. Nad lesem se vznášeli barevní ptáci. Občas zamávali křídly a vznesli se o něco výš k azurové obloze.
  Okouzlení vyvolané nesmírnou krásou, nakonec přerušil syn, když řekl: "Měli bychom jít zpátky a o tom co jsme viděli mlčet". "Máš pravdu" odpověděl otec. "Tento nádherný svět by měl být uchráněn před lidmi". Naposledy se rozhlédli a otočili se k odchodu, pomalým krokem se přibližovali k duze. Na druhé straně byl opět jejich starý svět, a i když svítilo sluníčko a mraky se rozplynuly, připadal jim jejich svět zašedlý a pochmurný.
  Nikdo se nikdy o tom, že byli za duhou a co viděli nedozvěděl a možná to bylo i dobře. Otec i syn se snažili na duhu zapomenout, ale na takovou krásu jen tak nezapomenete. Chtěli ještě alespoň jednou projít, ale už se jim nikdy nenaskytla příležitost a tak si své vzpomínky a poznání vzali sebou do hrobu a nikdo se už za duhu nedostal.