Newtonovo jablko

Byl jeden z těch klasických letních dnů, kdy všechno kolem člověka voní, radostně se zelená, zvesela zpívá a celkově se vnucuje svým osobitým kouzlem. Tráva byla vzrostlá, na stromech se již počaly objevovat první plody, počínaje třešněmi a hruškami konče. Pár zpěvavých ptáků, po zimě ještě chudých až na kost, vyhlíželo z keře žížaly, které by aspoň trochu naplnily jejich drobounký žaludek. Nicméně žížalám se moc nechtělo vylézat, bůh ví proč, snad věděly, jaký těžký osud by je čekal. Do této přesladké krajiny se pojednou vnutil tvor nepříliš zapadající svým zjevem do panenské čistoty kolem. Člověk, muž, a ještě k tomu fyzik. Pro někoho ideální spojení, pro zbytek světové populace přírodní úkaz nahánějící hrůzu. Chlapík se dopajdal až ke stromu, obezřetně si prohlídl místo, na něž si mínil sednout, a po zjištění, že není obydlováno ani mravenci či jinou ne zrovna příjemnou zvířenou, si sedl. Z malé plátěné taštičky obludných barev si vytáhl svačinu. Sýr a kus chleba ze včerejška, který svou konzistencí sice připomínal kámen (pro upřesnění něco okolo žuly), ale jinak nebyl ničím odporný, a tudíž stále jedlý. Konzumace těchto lahůdek se sice neobešla bez naštípnutí špičáků, ale to nebránilo mužíčkovi nerušeně usnout. A tak se vydal do říše snů, na které ho chránila vzrostlá jabloň, tyčící se nad ním, jako by její větve byla křídla starostlivé kvočny a človíček jejím kuřetem. Spaní přišlo stejně rychle, jako odešlo. Na stromě právě dozrálo (nebo dohnilo, to už se teď nedozvíme) jablko a spadlo fyzikovi na hlavu. Ten se sice chvíli tvářil znechuceně, ale netrvalo dlouho a začal jásat. Ten chlapík s tou ošklivou taškou, naštípnutým zubem a taky s boulí na čele nebyl nikdo jiný než Isac Newton, a nebýt jeho rozmarů ohledně odpočinku na čerstvém vzduchu, byli by dnes studenti ušetřeni jedné rozsáhlé kapitole v učebnicích fyziky:))