Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProbuzení
Autor
Burnin
Jsme jen děti bez cíle. Děti, které ve své nevinnosti činí zlé. Kdo by obvinil dětí? A kdo odsoudí nás?
Noc se prala se dnem o místo v lese. Denní paprsky neúnavně bojovaly s pláštěm noci, který pohlcoval ty, které se zatoulaly příliš daleko do jeho nitra. Noc zbavená ochrany své poslední hvězdy ustupovala až do nejtemnějšího místa mezi stromy, které zde rostly dříve, než započal věk jakéhokoliv tvora plavajícího ve vodě, chodícího po zemi, nebo létajícího vzduchem.
Tam na
prahu skutečného a falešného se usadila a v jejím nitru začala růst nenávist ke všemu, co miluje život přinášený světlem. Tato nenávist dostávala myšlenku, podobu a existenci bez života a přeci jen kvůli němu. Tam v neexistující skutečnosti se snesl k zemi první a za ním přišli ostatní.Tito tvorové se jmenovali jménem, které si dali sami a vše pojmenovali podle sebe. Co se jim nelíbilo přetvořili, zničili, nebo zprznili. Ve jménu práva a pravdy zabíjeli bratry a znásilňovali sestry. Jejich jméno bylo potřísněné krví a pohlcené tmou. Jejich jméno bylo lidé.
V nekonečných dálkách světa na nejopuštěnějším místě seděl jediný stejný a přesto jiný. Vše kolem bylo pusté, ale pro něj hrála pustota tu nejsladší melodii, jen pro něj přinášela ten nejkrásnější obraz života a smrti, jen pro něj existovala. Oči lapající zázraky světa pohlédly do nedohledné dálky a spatřily jednoho z lidí. Stál na dvou nohách a klel. Nerozuměl mu, ale chápal že není spokojen. Pohlédl tedy za něj a hle jeho bratr pobíjel jeho rodinu a vr
ážel nůž do srdce jeho otce. Muž přestal klít a vytáhnul z pouzdra nad ramenem stříbřitou hůl dlouhou jak jeho paže a sekl po bratrovi, který mu vrhl mrtvolu jeho otce do náruče a vytáhl ze země hůl delší než on a probodl jí bratovo srdce. Ten naposledy objal svého otce a pomyslel na svoji rodinu, na jejich lásku k němu, na to, že nebyl schopný čelit zlu svého vlastního bratra.Ta myšlenka, která proletěla myslí muže zranila i osamoceného a vlila mu neznámou vodu do očí. “TAK TO PŘECE NESMÍ BÝT!” zvolal ve své samotě a zlomil paprsky, které nedoletěly tam kam měly, ale dotkly se tmy v nejstarším háji a probodly tmu, která byla matkou lidí, aby zrodila jediného člověka, který ve své duši nosil tmu a v ní ukrýval světlo…
* * *
Muž s šedivými vlasy pozoroval ženu, která se mu plazila u nohou a líbala mu kotníky neschopná pohlédnout do krutosti jeho pohledu.V jeho ruce se líně otáčel nůž a muž fascinovaně pozoroval jeho ostří, které se lesklo ve světle loučí ozařující JEHO tábor, páchnoucí koňmi a mužsk
ým potem.“Děvko, tvoji bratři zabyli dva mé muže, myslíš, že odpustím jejich sestře!” pronesl skřípavým hlasem a kopl do její tváře. Z hrdel přihlížejících mužů se ozval smích.
“Pane, odpusťte alespoň mému synu, je mu teprve sedm měsíců a o činu mých bratří neví.” zaúpěla žena se slzami v očích a krví v ústech.
Oči muže sklouzly na raneček vedle ženy, ze kterého se natahovaly ručky dítěte a jeho ústa volaly po mámě. Pomněnkové oči plály světlem, které muže na okamžik ochromilo a připomnělo mu jeho život. Jak poprvé oloupil rodiče a zabil bratra v nesmyslném boji. Tehdy to dávalo smysl, ale nyní, tváří v tvář dětskému pohledu, který pronikal duši a přinášel do ní světlo, které ji již dávno opustilo, třebaže by se mohlo zdát, že ji ani nikdy nezasáhlo.
Muž odtrhl oči a pohlédl na ženu. Její úpění jej rozzuřilo, on jim přeci nechce ublížit, on musí!
Velitel Tanaz zastavil své jednotky na pokraji lesa a skryt stromy pozoroval tábor banditů. Jeho kůň netrpělivě odfrkoval obláčky bílé páry, jako připomínku odcházející zimy. Lesklá kopí jezdců se vztyčila vzhůru na jediné mávnutí paže. Dvě řady jezdců vyrazily a zmizely ve tmě. Velitel Tanaza se nikdy nezdržoval příliš mluvením. Jeho jediným prohřeškem byla neúcta k životům, která byla mírněna touhou po vítězstv
í. Dnes se nezdržoval čekáním na pěší a nechal zadunět na roh. Když neumí udržet tempo, můžou poklidit mrtvoly.Řady jezdců vyrazily a napadly tábor ze tří stran, aby se mohli pokochat pohledem na muže, skákající z útesu do moře, které je rozdrtí o útesy.
Uprostřed bitvy padl muž se šedivými vlasy a k jejímu konci i velitel Tanaz. Tím kdo přežil byli pěšáci, kteří pochovaly mrtvoly svých přátel a nepřátel tím že je naházely do moře.
Dítěte zašlapaného do země jejich botami si nevšimli a oheň , který kolem něj neochotně doutnal nehasili. Přesto však plameny již vykonaly své a žár, jenž dítě mělo probudit spolu s ohněm uhasínal.
* * *
aprsky nového dne prořízly tmu a pronikly do světa, který je vděčně přijímal a oslavoval jejich návrat po kruté noci. Mezi popelem ohniště se nezřetelně rýsovala kostřička dítěte, které mělo spasit svět. Uhlíky dřeva kolem tělíčka doutnaly tak smutně, jako by se chtěly omluvit, že jejich plamen zničil naděje. Vítr se proháněl nad udusanou hlínou a skláněl se k tělíčku, aby jej pohladil ve své naivní touze ulehčit mu jeho břímě, které jej již navždy opustilo. Na obloze brečely mraky slzy, které dopadaly na zuhelnatělé kosti a syčeli v horkém popelu, který začaly hořet jako svíčky okolo kostřičky dítěte ve snaze vloži
t poslední síly do smutku nad hrůzným činem, kterého byl vykonavatelem. Na pobřeží se zachvěla země, trhavým pláčem. Její hlína se roztrhla a pohltila vše v jediném okamžiku, v tisících podobách a v jediné myšlence, aby proměnila přání ve skutečnost a nemožné v možné.* * *
Muž s pomněnkově modrýma očima uchopil hůl a zvedl pohled k nebi. Slunce plálo na nachově modré obloze a on vedl své učedníky po cestě, která se jim sama vyhladila před chodidly. Vítr osvěžoval jejich tváře, paže i duše. Divoká řeka před nimi zpívala píseň naplněnou všemi nitkami její hluboké síly.
Pohledy učedníků sklouzly k mistrovy, jako mávnutím kouzelného proutku. V jeden okamžik všichni pohlédli na svět novým pohledem, který jim byl až do této chvíle skryt. “Není konce,” řekl jim mistr “je jen začátku.” A pak je opustil.
* * *
nepřeberných dálkách se rozzářil úsměv osamoceného, jediného a přeci stejného. Ten úsměv pokryl oblohu jiskrami, které uchopily paprsky nového dne, který letěl s novou silou vyhrát kdysi tak nešťastně prohraný boj s tmou nad jedním kouskem člověka, nad jeho duší.
*
Již ne z temnoty, ale z nového dne vyjde lidstvo. Co asi přinese, když na jeho počátku stojí oběť z lásky?