Kastelán

Tak jako hřebík v dlani spasitele o krvi naše srdce ví pijeme v krčmě Na Kropotách v obci nazvané Bezpráví J.Skácel

 

                                                           Kastelán

 

Našli ji koncem listopadu. Její kůže byla nafialovělá, oči vyděšené a pusa v křečovitém úšklebku. I policisté odvraceli hlavy nad touto podívanou. V protokolu stálo: `...Tělo Marie K., nalezené v listopadu dne dvacátéhočtvrtého, čítající rok devatenáctistýdruhý panem Jarousem Vladimírem, se nacházelo v několikametrové blízkosti řeky Labe. Neslo na sobě značné známky brutálního napadení, posléze zabití, z důvodu vážného poranění kosti lebeční. Po zatím neodhaleném pachateli je v okamžité platnosti  vystavěno pátrání po naší zemi celé...`

 

"Bůh pomoz, aby vyšetřování bylo úspěšné!",hlesla tiše Olga,manželka brandýského kastelána. Byla to krásná paní s ryze ženskými rysy ve středních letech. Měla světlé, kučeravé vlasy, temné oči, jež zářily smyslností. Možná v nich něco skrývala. Něco tajemného bylo poznatelným z výrazu její tváře, avšak až po podrobné analýze. S útlou postavou, dlouhýma rukama a rozkoší vyzrálé ženy se zvedla, dala noviny do kapsy od své staré, pošpiněné zástěry a spěchala za mužem. Cestu k místu, kde její drahý choť většinu času pobýval, by proběhla se zavázanýma očima. Přímo z kuchyně vyšla na malé nádvoří, kde se jako hory tyčily sochy neznámého umělce, který zde před mnoha lety pobýval. Z půvabných mladých lidských těl tu teď zbyla pouze torza.I přes to tak velká. Často se Olze v hlavě tvořily představy o tom, jak tyto sochy asi mohly vypadat, když byly ještě celé, ve své plné, ohromné kráse. Z nádvoří již jen pár kroků zbývalo ke vchodu do místnosti, jež  na svůj přívlastek byla právem hrdá-nejnavštěvovanější prostor brandýských kultur-zámecká mučírna. Právě tam měl pan manžel své bezúhonné útočiště, zasvěcenými nazývané jako Doupě. František byl lehce zapšklý a lenivý, pravda,na druhou stranu byl ale spravedlivým pánem. Stále dumal, hloubal a trápil se nad zcela triviálními věcmi a to, že se mu ve společenských kruzích místních přezdívalo "Podivín", vůbec neregistroval. S konvencemi si nelámal hlavu. Dělal to, co uznal za vhodné on a ne to, co ostatní považovali za správné, nebo dokonce za nezbytné. Dokázal se podřídit jen těm, jež miloval a na kterých mu záleželo více, než na sobě samém. Tedy pouze své ženě. Jeho bohémský způsob myšlení přiváděl do nepokojů převážně Olgu, plnou obav z vrchnosti. Lidé se pozastavovali nad tehdá nově vzniklým vztahem-jemná a občasným zábavám holdující žena ve svazku s takovým, lehce neomaleným samorostem.

 

"Ale ne! Kdo jen něco takového mohl udělat?! Co to mohlo být za člověka?! Co za člověka! Za ohavnou hyenu zplozenou lidmi?! Nebohé děvčátko. Je to strašné... Otřesné... "  "To ano. ", stručně pronesla Olga, vracejíc se zpět do kuchyně.

 

Vyšetřování probíhalo již druhý týden stále bez jakéhokoliv výsledku. Všichni se snažili pomoci při náročném pátrání, zasaženi kulkou nedůvěry jednoho k druhému. Blížících se Vánoc, svátků údajného klidu a míru, si nikdo nevšiml. Celé město počaly obepínat dychtivé, zatím tenké kořeny nenávisti, zášti a hlavně strachu. Tuto situaci ještě naprosto zhoršovaly báchorky, které si lidé občas povídali. Nejpravděpodobnější historka pravila, že ji zabil nějaký tulák, potloukající se bezcílně okolím. Do cesty a myšlenek mu narazila právě malá Marie. Vracela se tudy s prázdnou síťovkou, jelikož nedošla včas do místního obchodu. Kráčela v pozdním odpoledni po pěšině podél Labe. Bylo chladno, nad hlavou nachověly červánky, v korunách stromů spolu rozprávěly vrány-jejich ryk se šířil ozvěnou po tom rozlehlém, tichém Polabí. Už se těšila domů. Snad z rozmaru či z nudy se na ni vrhl. Dívka, v úleku neschopna zvolat o pomoc, se rázem ocitla v bezvědomí. Jen v okamžicích matně slyšela zvuky okolí. Zvuky přicházející zimy, silné závany větru, řev vran, ověnčených temným závojem strachu, lehounké šplouchání vody a hlasitý tlukot srdce, prolínaje se nechutným mlaskáním, funěním a hýkáním. Díky ostrému kamení, nacházejícího se právě na březích Labe, zanedlouho následovala smrt. Už neslyšela krákající vrány, ani táhlou meluzínu. Naopak. Ryk se změnil v líbeznou harmonickou operu, vítr se stočil do podoby sálajícího tepla a ve vodě se líně máchaly kachny. Poté co zjistil, že dívčina nedýchá, jal se utíkat co nejrychleji to jen šlo...

Den před oslavou narození Ježíše Krista se František zamkl těsně po poledni do své mučírny. Vylezl po půlnoci, kdy si byl jist, že žena spí. Ulehl na lůžko vedle své milované a třásl se hrůzou. Nebyla to ale taková hrůza, která nás jímá kolikráte za život, ale při tomto druhu hrůzy se nemůžete pohnout. Mrznou vám konečky prstů, i když máte pocit, že špičkami propalujete přikrývku i prostěradlo. Zuby vám drkotají. Nemůžete otočit hlavou a při každém sebemenším pohybu máte pocit, že váš žaludek rezignuje a na pokrývce se objeví dnešní oběd. Po tomto duševním i tělesném stavu žádný duch ve vás nezůstane nepoškozen. Je jen otázkou času a silné osobnosti, jak dlouho se to dá vydržet.

 

`Jak nádherné ráno`, pomyslela si Olga při pohledu z okna. Dělala to tak pokaždé, jen co otevřela víčka. Odcházejíc z pokoje si všimla  nepřítomnosti manžela. Nešlo jí sice na rozum, kde by mohl tak brzy ráno být, když  obvykle vstává kolem deváté, ale byl přece Štědrý den! Odebrala se do koupelny. Pohlédla do zrcadla na svou tvář a nabyla jistoty dříve zatracované, že za poslední měsíc zestárla. Její oči ztratily jiskru i smyslnost a byly nahrazeny lítostí. Ano, byla to lítost, jež převládala v jejím výrazu. Sklánělo se k poledni a muž stále nikde.

Se zanedbatelnou dávkou nejistoty se žena začala poohlížet po Františkovi. Nejdříve prohlédla nejbližší pokoje, potom, se svíčkou v ruce a nejistotou značně větší, ostatní vzdálenější komnaty. Vzdala další hledání a vrátila se k vaření svátečního oběda. Po chvíli zjistila, že jí chybí majoránka na dochucení polévky. I tu si vzpomněla, že dole ve sklepě, tam vedle zavařených švestek, je přece ještě trocha majoránky! Ani ji nepřekvapil zatuchající, hnilobný pach, který se linul už na schodech ke sklepení. Co spatřila v tenounkém, naoranžovělém světle svíčky, není nutno líčit. Už dávno se nehoupal. Jen si tam tak visel s listem papíru v kapse. Olga vzala nádobu se zbytkem majoránky a papír. V absolutně klidném rozpoložení vyšla nahoru do chátrajícího salónku, přešla chodbu, sedla si v kuchyni za stůl a polohlasem četla:

`Nejdražší Olinko!

Jsem příliš sobecký a špatný na to, abych si zasloužil bytí po boku takového člověka, jako jsi ty. Ještě větším sobcem se teď ve tvých očí zdám nyní, vím,kdy jsem tě tu nechal samotnou. Má nebeská milovaná! Budeš ještě potěšena, že je tomu tak, až ti povím, co se stalo. Byla jsi ještě ve městě, když jsem se vracel z mé pravidelné podvečerní procházky kolem Labe. Najednou jsem si všiml, že naproti mně kráčí malá dívenka. Dosud neznám příčinu svého jednání, ale stalo se. Schoval jsem se tedy za tím jírovcem, víš, jak jsme pod ním někdy sedávali, a vyčkával jejího příchodu. Byl jsem jako v transu. Nevěděl jsem, co činím, nevěděl jsem nic. Pomatenost mysli nazýváme šílenstvím. Naprosto scestně, jelikož pomatenost mysli může se stát krátkodobou záležitostí, narozdíl od šílenství, které je postižením věčným.V mžitkách jsem občas zahlédl blížící se jasnou čapku. Nevzpomínám si na barvu. Ve chvíli, kdy jsem doufal, že je přímo přede mnou, vyskočil jsem zpoza stromu jako zvíře a vrhl jsem se na ni s řevem a pěstmi. Upadla na ostré kamení a v tu chvíli nastalo ticho. Mrtvolné a strašlivé ticho, které bylo ničeno mým hlasitým bitím srdce a rychlým, zajíkajícím dechem. Zalekl jsem se sebe samého, své vlastní zrůdy, a rychle pospíchal domů. Teprve včera ,včera jsem prožil jakési osvícení. Okamžitým, zbabělým a ubohým východiskem před mým svědomím se mi stala sebevražda. Nemohl bych snést ten stud, lítost a pohrdání ve tvých očích. Doufám, že jsi našla tu majoránku. Bez oné ingredience je tvá polévka ochuzena. Nemohl jsem jinak. S láskou, F.`

 

S kamenným obličejem se zvedla, nechala dopis na stole a s naprosto rozvážnými pohyby sbalila do jediného cestovního zavazadla pár nejdůležitějších věcí. Uzamkla zámek těžkým kovovým klíčem a odešla. Naposledy byla viděna, jak na radnici připevnila za okno kus papíru, na němž čněl nápis: `BRANDÝSKÝ ZÁMEK PŘIJME KASTELÁNA` .

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---