Dílo

Dílo, by něco zbylo.

Dílo, má malá vílo.

Osmyslnění.

Ne smyslnost, když Tě při pohledu svlékám.

Jako každou na potkání.

Pokání v slzách.

Zachvění v zimě.

Hledání hlubin,

kde jazyk mi na paty dýše.

A zrazuje, když ukazuje z těch krásných, možných hlubin, světů, květů, alternativních veličin zvesmírněných,

jen to břitké, hloupé, plytké, plýtvavé, slovnaté a ploché.

Nahé, trpké, svíjivé a odvádějící.

Aj, jazyku, měl bych Tě as zkrotit.

Aj, mysli, smyslnosti nesmyslná, touho, ty chtíčová podlaho, podstavo, postavo, prostato.

Hlupáku, který prosakuješ na povrch světa a vydáváš se za Něho.

Nedojímáš, již ubývá obecenstva.

Už Ti netleská, už si netleskáš, a tak poznáváš, že je čas pro změnu.

Dřív, než Ti to samy okolnosti, samé dějství světa, vmete do tváře.

Proč vždy čekat na pohlavek osudu, který Tě má tak rád.

Ne, ne, musíš být rychlejší, skromnější, dochvilnější.

Musíš být víc sám sebou.